Na dohled od Tichého oceánu se nachází soustava brouzdališť, která mají dna potažená černou plachtou. V každém z nich je sotva deset centimetrů vody, jež se vypařuje v záři tropických paprsků.
„Potřebujeme patnáct slunečných dní a můžeme sklízet,“ říká mladý Ekvádořan José Manuel Lucas. Ve dlani si spokojeně mne hrst krystalků, které nabral z vedle stojícího kuželu soli. Úroda z minulé sklizně, která pod igelitem zatíženým cihlami ještě dosychá.
Sůl, nebo krevety?
Do protáhlé vesnice Los Gilces v ekvádorské provincii Manabí téměř na rovníku se jede po hliněné cestě mezi rýžovými poli, palmami, banánovníky, dřevěnými a cihlovými domky, u kterých si v houpacích sítích během polední siesty hoví místní obyvatelé. Stopy po zemětřesení, které tímto krajem zatřáslo v dubnu 2016 silou 7,8 stupně Richterovy škály, tu na první pohled nejsou viditelné.
„Bylo to velmi špatné. Šestatřicet domů spadlo hned, dalších 180 muselo být strženo. Dohromady čtvrtina ze všech, které v Los Gilces stály. Jeden z nich byl ten můj. Dodnes s rodinou žijeme v provizorním přístřešku,“ říká bez emocí Lucas, který je prezidentem místního družstva výrobců soli. „Poničilo i naše bazény se solí, které byly kontaminovány špinavou vodou,“ dodává s tím, že právě pomocí bílých krychliček získaných prostým odpařením mořské vody, která se do brouzdališť prosákne z půdy, se chce jeho komunita dostat nahoru.
Mladík v baseballové čepici a kraťasech, který na počátku setkání vyplašeně kuňká, se postupem rozhovoru mezi „políčky“ se solí přece jen osměluje. „Aby se nám dařilo, není zájem jen náš, ale celé provincie. Mangrovníky chrání vnitrozemí před tsunami, protože vegetace dokáže vlnu zásadně zbrzdit,“ ukazuje směrem k hustému pásu keřů a stromů, které při přílivu rostou přímo z vody.
Obyvatelé Los Gilces mezi jejich kořeny hledají mořské plody a pro potřeby pěstování soli vykácejí jen malé plochy. „Alternativou je příchod velkochovů krevet, jak už se stalo na jihu země. Krevetáři kvůli svým obřím nádržím kácejí mangrovníky ve velkém,“ dodává Lucas, který jako další spoludružstevníci ještě pro svou obživu pěstuje rýži a banány.
Život bez prostředníka
V tom, aby svou komunitu postavili na nohy, jim pomáhá i Česká republika, která v rámci své humanitární pomoci po přírodním neštěstí přispěla neziskové Nadaci pro sociální výzkum a rozvoj (FIDES) 200 tisíci korunami na pořízení stroje, který sůl drtí, suší a také míchá s dalšími místními plodinami jako oregano nebo chilli papričky. Takové směsi pro gurmány by měly lidem z Los Gilces přinést lepší zisky, než když od nich prostředníci nakoupí jen napytlovanou hrubou sůl.
„V létě, kdy kvůli slunečnému počasí sklízíme soli mnohem více než v zimních měsících, nám platí tři až 3,5 dolaru za padesátikilový pytel, který ve městě prodají za dvojnásobek,“ krčí rameny Lucas s tím, že lidé z jeho vesnice nemají kontakty a zkušenosti, aby si pytle naložili na vůz sami a odvezli k zákazníkům bez prostředníka a více tak vydělali.
Měla by Česká republika pokračovat v rozvojové pomoci?
To je právě chce naučit nezisková organizace FIDES. Její předseda Jairo Díaz Obando říká: „Právě proto je potřeba sdružit je, aby společně měli dostatečné množství soli a měli vyjednávací sílu. V obci se sklízení soli věnuje kolem dvou set rodin, v družstvu je nyní 30 členů. Problém je, že místní často mají s překupníky dlouhodobé, někdy i příbuzenské vazby a nechtějí vidět, že kvůli využívání služeb prostředníků přicházejí o velkou část zisku.“
Tento muž je velmi výmluvný a k zakřiknutému Lucasovi působí jako velký kontrast. Díaz si je neprůbojnosti vesničanů ve velkém světě mimo vlastní komunitu vědom: „Minimálně první rok budeme na vyjednávání s obchodními partnery jezdit s nimi, aby se stihli otrkat a aby je nikdo neošulil.“
Sůl z mangrovníků
Nehrozí, že dominantní roli nad vesničany pak zase převezmou neziskovkáři? „Necháváme rozhodnutí na místních. Máme jen poradní hlas, který není vždy akceptován,“ odmítá to Díaz. Jako příklad dává název, který si družstvo pro svůj produkt vybralo. Zní Vidasal, což by v českém překladu mohlo znít stejně archaicky jako Živosůl. FIDES se snažil lidi přesvědčit, že takový název vypadá příliš industriálně a že pro odbyt mezi turisty by bylo vhodnější jméno Sůl z mangrovníků, které hned prozradí jeho původ a řemeslný způsob výroby. „Myslíte, že himálajská sůl je o tolik lepší než sůl odjinud? Ne, lidé ji kupují draze kvůli tomu názvu,“ dodává.
Turisté – spíše domácí než zahraniční – jsou podle plánů FIDES jedním z hlavních budoucích odběratelů soli. Los Gilces leží jako poslední vesnice před širokou písečnou pláží, která zabíhá hluboko do Tichého oceánu a kterou lidé z blízkých velkých měst Manta nebo Portoviejo začínají objevovat. Díaz jim chce nabízet túry po mangrovnících a pak je vzít na krátkou prohlídku bazénků se solí a na jejím konci jim sůl hned nabídnout ke koupi v nějaké pěkné slánce vyrobené lokálními umělci.
Lucas na tyto nápady kývá, ale evidentně se drží více při zemi. Hlavně myslí na kvalitní zboží, bez nějž žádný úspěšný obchod není možný. V družstvu si dohodli čtyři kategorie. Nejkvalitnější sůl seškrábaná na vrchní vrstvě úrody patří do slánek, nejhorší s nečistotami poslouží pro dobytek. Střední jakost mezi nimi by měla zamířit do sýrů nebo do kosmetiky. Výrazně vyšší výkupní cena za tu nejvyšší kvalitu bude dobrou motivací pro méně pořádné členy družstva, aby příště přidali a drželi svoji produkci v bělostné čistotě.
Vrásky místním přidělává fakt, že stále není dokončen dostatečně prostorný sklad, kde by mohli sůl uložit před vysušením i po něm a kde by mohl být v provozu také stroj opatřený nálepkou v angličtině, že se jedná o dar České republiky. Nyní na něj pouze padá prach.
Pro obyvatele Los Gilces by sůl mohla být nad zlato, pokud se plány začnou plnit. Jenomže otázkou je, jak s touto pohádkou převedenou do aktuální tropické reality zamává nová celosvětová „kletba“ koronaviru.
Autor je spolupracovníkem redakce
