Čtete správně. Turecký prezident chce prokopat evropskou částí země kanál, jenž bude spojovat Černé moře s Marmarským (viz mapa). Podle kritiků to bude mít strašlivé ekologické následky.
Teplá a málo slaná voda Černého moře bude proudit do vod studenějších a slanějších, což prý zamoří Istanbul chaluhami a zlikviduje rybolov v oblasti. Úrodná země (odkud pochází značná část tureckých jogurtů a příbuzných mléčných výrobků) v okolí padne na výstavbu letiště a kancelářských budov. O 800 tisících lidí, kteří přijdou o domov, ani nemluvě.
Sedmdesát kilometrů
Pokrok si žádá oběti, řeknete si možná. Také není zadarmo, jen výstavba samotného kanálu přijde na deset až patnáct miliard dolarů (odhaduje vláda), zatímco opozice mluví o 65 miliardách, tedy zhruba čtvrt druhém bilionu korun. Jistý argument vidí odpůrci projektu i v tom, že o 20 až 45 kilometrů východněji již z jednoho moře do druhého vede celkem slušná vodní cesta, známá jako Bosporská úžina. Kanál tedy ušetří nanejvýš 70 kilometrů; naproti tomu Panamský průplav ušetří bratru 20 tisíc a Suez 25 tisíc kilometrů, o které si mořeplavec zajede obeplouváním mysu Horn, respektive Dobré naděje.
Kampak s tím ovšem na Erdogana; turecký boss si takový podnik může dovolit. Poslední červnovou neděli se nechal zvolit „výkonným prezidentem“, což je funkce, která v sobě spojuje funkce hlavy státu a šéfa vlády. Loni schválená ústava navíc říká, že „k žádné soudní autoritě, včetně Ústavního soudu, nebude vznášen žádný protest, stížnost nebo odvolání proti rozhodnutím a rozkazům prezidenta republiky nebo jakékoli jeho iniciativě“.
Jinými slovy, Recep Tayyip Erdogan se po 15 letech vlády celkem běžného typu stal do slova a do písmene legálním diktátorem. Pro srovnání, i Adolf Hitler si nadiktoval, že bude vládnout bez Reichstagu jen „výjimečně“ a do roku 1947.
Mnoho papíru bylo popsáno o tom, co Erdogan za oněch 15 let nadělal se západně orientovaným dědictvím Kemala Ataturka, napjatým vztahem politických a armádních špiček, jakož i s podstatou tureckého státu coby jediné funkční islámské demokracie (vše zmíněné zhruba vystihuje výraz „sekaná“). Projektem Istanbulského průplavu však Erdogan dosáhl zcela nové úrovně svérázu, který se už roky projevoval zálibou stavět -si po celé zemi nákladné pomníky - silnice, dálnice, mosty i mešity.
Mešity a mosty
Stavební horečka, kterou Erdogan rozpoutal okolo roku 2010, je pro jeho vládu v mnoha ohledech charakteristická. Nejde jen o to, že prezident nechal třeba stavět mešitu na Taksimském náměstí tak, aby zastínila sochu Kemala Ataturka (a nechal při té příležitosti strhnout budovu kulturního centra nesoucí Ataturkovo jméno, považovanou za symbol otevřenosti vůči Západu). Ideologie zde stojí až za zájmy politickými.
Erdoganovi odpůrci mluví o korupci při přidělování státních zakázek. Ti, jimž stavební boom dává živobytí, na něho nedají dopustit, a není jich málo. Stavebnictví má na kontě celých deset procent tureckého, s prominutím, hospodářství (počítáme-li i práci dodavatelů); průmysl obstarává jen 16 procent. V roce 2003, kdy se Erdogan chopil vlády, to byla čtyři procenta pro stavebnictví a 22 procent pro průmysl.
Ekonomové lomí rukama, že to je nezdravý trend. Vypůjčené peníze (turecký soukromý sektor má dluh ve výši 70 procent HDP) jdou do stavebnictví namísto výdělečnějších odvětví. Činí tak i ve chvíli, kdy například rezidenční výstavba zjevně naráží na svůj strop - podle Financial Times stojí v zemi dva miliony bytů, které nikdo nechce. Developeři je nabízejí za náklady nebo na levné půjčky, jako bychom to už odněkud znali.
Dluhový kruh
Megastavby, jako jsou nové mosty, představují jiný typ komplikace. Erdogan argumentuje, že stát nezadlužuje, protože firmy stavějí na své triko. To však má háček: firmy si sice půjčují na sebe, ale se státní zárukou. Než by je vláda vystavovala nebezpečí krachu, raději jim dorovnává zisky, které jsou nižší, než firmy očekávaly. A proč že jsou nižší? Protože firmy na mostech nasadily příliš vysoké mýtné, takže se jim lidé vyhýbají jako čert, ehm, půlměsíci. Jen za minulý rok za tímto účelem vláda vyplatila 1,4 miliardy dolarů, uvádějí newyorské Timesy.
To už přivádí řeč na pole českému čtenáři docela známé. „Když se na území západně od Istanbulu jednou povolí stavět, dopady budou nezvratné,“ cituje turecký list Hurriyet předsedu zájmové skupiny Ochrana severních lesů Nuraye Colaka, jenž proti kanálu vede kampaň. „Podstatou toho všeho je dát kšeft developerům. Když toho dosáhnou, je už celkem jedno, jestli se kanál postaví, nebo ne“.
Česko neexistuje, vlastní ho Němci. Turkům kvůli propuštění Muslima tečou nervy
Dále čtěte:
Miliardy eur k ničemu: Evropský účetní dvůr kritizuje pomoc Turecku
Podporujete terorismus, vzkázal Erdogan Čechům. Prahu obvinil z pokrytectví
Turecký soud potvrdil Čechům 6 let vězení za spolupráci s Kurdy
