Docela zajímavá debata se nám rozbíhá kolem role a smyslu národních parků v Česku, a to nejen mezi Senátem a prezidentem republiky na straně jedné, a prozatím dosti výraznou většinou v Poslanecké sněmovně. Příčinou je NP Šumava, který budí násobně větší vášně, než ostatní české národní parky dohromady. Proč?
Pokusím se nejdřív vcítit do ekologického ideálu. Dohromady se sousedním NP Bavorský les tvoří NP Šumava s nějakými 900 kilometry čtverečními největší lesní komplex v střední Evropě, což je dost na to, aby se zde daly vytvořit podmínky pro obnovu přirozených procesů. To je vznešený koncept. Pylovou analýzou lze dohledat, co tady rostlo v posledních deseti tisíci letech, ale také víme, že téměř celé území bylo s tou či onou intenzitou hospodářsky využíváno posledních nejméně 700 let, a člověkem velmi pozměněno.
Z toho posledních sto padesát let před vyhlášením ochrany se tady na obou stranách hranice dělalo lesnictví zaměřené na produkci dřevní hmoty, ekonomicky nejzajímavější byl smrk. Zvěř, ať už s kopyty anebo drápy, je na plantáži nežádoucí - jeleni a prasata patří do obor a vlci a rysi na zeď loveckých chat a zámků.
I hospodářský les s nějakým stoletým „obmýtím“ (jednou za sto let ho na malé ploše vykácíte a obnovíte) vypadá z pohledu laika hezky, je-li dobře spravován. Postupně se dovedete vrátit k přírodě blízkému lesu tím, že akcentujete přirozenou obnovu a pomáháte jí dosazováním jiných dřevin, které na daná stanoviště patří. Když chcete mít v lese zvířata, potřebujete dosadit vyhubené predátory, kteří zabrání přemnožení jelení zvěře či divokých prasat.
Čtěte více o souboji Senátu a Sněmovny o národní parky:
Zeman neuspěl, ochrana přírody se v národních parcích nezmírní
Přechod je možný, ale nehrajete si na nulový zásah, naopak celý proces aktivně a velmi pečlivě řídíte, což odpovídá definici naší „zóny soustředěné péče o přírodu“. Kdo ví něco o historii národních parků v Africe, uzná potřebu lidských zásahů na plochách, které jsou mnohonásobně větší než Bavorský les-Šumava. Třeba tady se můžete dočíst, jak politika a politická ekonomie v posledních skoro sto letech ovlivňuje ochranu přírody v zimbabwském parku Hwange. Přestanete dodávat vodu do umělých napajedel a zvířata jsou fuč. A s nimi i turisté se svými dolary.
Z úplné nicoty samozřejmě dovedete udělat velmi zdařilou nápodobu divočiny – když chcete. Podívejte se na historii téměř kompletně „dozvěřené“ jihoafrické rezervace Pilanesberg. Afriku tady zmiňuji také proto, že o vyhlášení národního parku Bavorský les, mimochodem prvního v Německu (1970), se významně zasloužil Bernhard Grzimek. Jej si přitom většina lidí spojuje především s tanzanským Serengeti, kráterem Ngorongoro, případně s dlouholetým ředitelováním ve frankfurtské zoo.
Diskuse ohledně bezzásahových zón, „hřbitovech stromů“, které podlehly kůrovcové kalamitě, tak předcházely současnému českému pnutí kolem Šumavy, a byly v mnohém podobné, včetně odporu proti rozšíření parku v roce 1997, podání k zemskému ústavnímu soudu atd. Na 43 % plochy tamního parku se dnes nezasahuje vůbec (ani proti kůrovci), a tento podíl má stoupnout do roku 2027 na 75 %. České plány jsou proti tomu velmi při zemi. „Kernzone“ na obrázku je bezzásahovou oblastí.
Proces přirozené obnovy lesa na větších plochách je možné pozorovat na obou stranách hranice, přičemž poznatky jsou v podstatě stejné.
Ochrana přírody na Šumavě se dostává do konfliktu s regionálním ekonomickým rozvojem v jednom jeho svérázném pojetí, jemuž byly velmi poplatné návrhy Senátu, které naštěstí dolní komora přehlasovala. Prezident Zeman se postavil na jednu stranu, plédoval za senátní návrh a slibuje veto.
V jeho podání novela zákona o ochraně přírody a krajiny přiopravená ministerstvem promění Šumavu v poušť. Závěr studie publikované v respektovaném Journal of Apllied Ecology je tento: přirozená obnova horských smrčin zničených kůrovcem probíhá rychle. V češtině si lze přečíst tady. Pohled na mrtvé stromy není povzbudivý, ale po pár letech je sledování obnovy naopak i pro laiky mimořádně zajímavé. Šumava má za sebou rekordní rok z hlediska návštěvnosti.
Paradox je, že něco nápadně podobného poušti vzniká, když kalamitní dřevo odtěžíte- holiny pak zarůstají třtinou křovištní, kde se bez dalšího semenáčky smrků nebo jeřábů neuchytí. Samozřejmě, odtěžení dřevní hmoty stojí peníze, výsadba sazenic stojí peníze, vyžínání třtiny stojí peníze, postřiky a nátěry proti okusu zvěří stojí peníze. Kolem odstraňování následků kalamity je byznys, kdežto ponechání přírody, aby si poradila sama, nestojí nic. A to je ta největší chyba.
Přečtěte si další komentáře autora:
