Zdá se, že úmyslem ministerstva životního prostředí je, aby se z národních parků staly skanzeny, ve kterých bude rekreace zapovězena
Před několika měsíci jsem na těchto stránkách apelovala na přijetí zákona o Národním parku Šumava z dílny Plzeňského kraje. Jevil se jako rozumný kompromis mezi dvěma – jen zdánlivě protichůdnými – východisky: ochranou přírody a krajiny a ochranou obyvatel šumavských obcí. Mezitím došlo k rozpuštění sněmovny a návrh zákona spadl pod stůl. Zafungoval ale Senát a v rámci své legislativní iniciativy připravil velmi podobný (rozumný) návrh. Zdálo se, že na Šumavě konečně bude klid.
Jenže došlo k něčemu úplně jinému – ministerstvo životního prostředí nehodlalo respektovat zákonodárnou iniciativu Senátu a rozhodlo se připravit vlastní návrh. Ponechme stranou, že v demokratických politických strukturách by měla moc výkonná vyčkat, zda moc zákonodárná se svým návrhem uspěje, a teprve v případě neúspěchu vystoupit s vlastním návrhem. Daleko důležitější je, jak kvalitní je návrh připravený ministerstvem oproti senátnímu návrhu. A bohužel – o kvalitě nemůže být řeč.
Legislativní nonsens Ministerstvo životního prostředí totiž deklarovalo úmysl připravit jednotný zákon pro všechny národní parky. Jenže ve skutečnosti se snaží v návrhu spojit dvě zcela rozdílné koncepce – první je zmíněná jednotná úprava pro všechny parky, na druhé straně požadavek regulovat každý z národních parků samostatně a specificky. Již z úvodu je tak patrné, že to se podařit nemohlo.
Každý z národních parků České republiky je svébytným útvarem s vlastními prostředky ochrany (a vlastními problémy), a proto je zcela vyloučeno, aby pravidla ochrany všech národních parků byla sjednocena do jediného předpisu. Jedinou správnou cestou se jeví upravit právní vztahy každého národního parku samostatnou normou.
Snaha ministerstva o sjednocenou úpravu vedla k tomu, že národní parky jsou sice vyhlášeny v samostatných ustanoveních návrhu zákona, vlastní předmět ochrany a její podmínky jsou však v přílohách k zákonu.
Přílohy k zákonu tak obsahují právní normu samotnou, včetně práv a povinností subjektů, což je možné označit za legislativní nonsens. To však není jediným nedostatkem. Z poslání národního parku vypadla podpora udržitelného rozvoje územně samosprávných celků, na jejichž území se národní park rozkládá, opomenuto zůstalo rovněž využití národního parku k rekreaci. Zdá se, že úmyslem ministerstva je, aby se z národních parků staly skanzeny, ve kterých bude rekreace zapovězena. V područí úřadu Návrh zákona obsahuje ustanovení o zonaci parku, které pouze mění terminologii. Například namísto první zóny bychom měli mít „přírodní“ zónu a tak podobně – pouhé slovíčkaření. Problém je ovšem jinde – především není jasné, jak se bude lišit stupeň ochrany v jednotlivých zónách.
O zonaci má navíc rozhodovat ministerstvo bez součinnosti s obcemi, které tak nebudou mít právo podílet se na stanovování toho, jaká část jejich území bude patřit do té které zóny. Činnosti, které byly dosud zakázány jen v první nebo druhé zóně (nadto s možností požádat si o výjimku), jsou dnes zakázány en bloc na celém území národního parku – což v parku o takové rozloze, jakou má NP Šumava, může být vážný problém a způsobit postupnou likvidaci malých šumavských obcí.
Namátkou citace některých zvlášť problematických ustanovení. Například je zde obsažen zákaz výsevu rostlin mimo „zahrady“, přitom však zákon vůbec nedefinuje, co je považováno za „zahradu“. Pokud vyjdeme z označení v katastru nemovitostí, pak nechápu, proč není možné provádět výsadbu též na ostatní či manipulační ploše a jinde.
Vjezd motorových vozidel je povolen pro „vlastníky“ nemovitostí – nikdo neřešil jejich děti nebo rodiče, návštěvy apod., o hotelích a jiných ubytovacích zařízeních ani nemluvě. Na první pohled je zřejmé, že návrh zákona zasahuje do práv soukromých vlastníků pozemků v katastru národních parků a je diskutabilní, zda by některá ustanovení nebyla posouzena jako protiústavní.
V čele národního parku by měl stát ředitel, který by měl i jmenovat a odvolávat členy Rady NP. Rada se tak stane orgánem zcela závislým na řediteli. Dosavadní nutnost dohodnout některé významné dokumenty se zástupci obcí je nahrazena pouhým projednáním (rozuměj: oznámením). Rada by neměla mít do budoucna ani možnost požádat ministerstvo o přezkoumání rozhodnutí ředitele, s nímž by eventuálně nesouhlasila. Trochu moc centralistické, že?
Pokud jde o vlastní předmět ochrany NP Šumava, jde o velmi vágní formulaci. A vůbec není jasné, kdo a jak bude rozhodovat, které jsou „přírodní ekosystémy vázané na přírodovědecky nejhodnotnější část horského celku Šumava“ – také vám to připadá jako ptydepe?
A tak nezbývá než souhlasit s ministrem Richardem Brabcem, který se vyjádřil, že situaci na Šumavě „podcenil“. Doufejme, že toto vyjádření je náznakem, že se ministerstvo vydá trochu jinou cestou, než jakou ukazuje jeho nepodařený legislativní návrh.
