Spojené státy mezi ratifikujícími stále chybějí
Šedesát tisíc delegátů ze 140 zemí opustilo minulou středu Jižní Afriku. Summit v Johannesburgu skončil. Za cestovní náklady prý politici, experti a rozliční aktivisté utratili 2,2 miliardy dolarů. Letadla spálila 36 milionů litrů benzinu a desetidenní odpad, který po konferenci zbyl, vážil sedm set tun. Sečteno a podtrženo Světovou konzervační unií, setkání o trvale udržitelném rozvoji vyprodukovalo tři sta tisíc tun skleníkového plynu CO2.
Tento výčet je summitovými optimisty považován za zbytečně ironický a povrchní. To i přesto, že mnozí z těch kritiků, jež konferenci odsoudili předem, si nyní mohou činit nárok na přesný odhad. Americký prezident George Bush skutečně nepřijel. Spojené státy se opravdu snažily překazit ty dohody, které by mohly ohrozit jejich ekonomické zájmy. Téma summitu bylo nepochybně příliš široké. Mnoho představitelů nevládních či ekologických organizací skutečně odjíždělo zklamaných. „Výsledek je horší, než jsme si vůbec dovedli představit,“ zhodnotil jednání Steve Sawyer, mluvčí hnutí Greenpeace. Takže co vlastně Johannesburg přinesl?
Snížit počet žíznivých.
Především naději na pitnou vodu. Údaje OSN uvádějí, že na celém světě žije asi 1,1 miliardy lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě. Nejsložitější je situace v subsaharské Africe. Celá polovina obyvatel žijící ve zdejších pětadvaceti zemích nebude mít dostatek pitné vody ani v roce 2025. Ambicí plánu, který minulé úterý přijali afričtí ministři, je snížit počet lidí bez přístupu k pitné vodě do roku 2005 na polovinu. Pokud se to podaří, očekává se výrazný pokles výskytu různých chorob, především cholery. Představitelé charitativních organizací působících v Africe spočítali, že během desetidenního summitu zemřelo na nemoci vyvolané pitím znečištěné vody takřka padesát tisíc dětí.
V případě kapitoly o energetice ovšem o naději mluvit nelze. Evropští ministři odjížděli do Johannesburgu s odhodláním trvat na přesně definovaných závazcích; míra, v jaké jednotlivé země využívají obnovitelných zdrojů energie, měla být povinná a měla se zvyšovat ze čtrnácti na patnáct procent. Tohoto druhu debat se ale obávaly především Spojené státy, Austrálie, Japonsko a všechny země produkující ropu. Takže Evropané neuspěli a od svých závazků rychle ustoupili. Závěrečný dokument summitu praví, že „všechny země by měly podstatně zvýšit podíl využívaných obnovitelných zdrojů energie“, což je formulace, která ve skutečnosti nikoho nezavazuje. Nepřekvapí tedy, že zklamané ekologické organizace nařkly představitele Evropské unie z kapitulace před americkými zájmy.
Světlým bodem příznivců ekologického myšlení bylo naopak vystoupení ruského ministerského předsedy Michaila Kasjanova. Ten oznámil, že Rusko velmi brzy ratifikuje Kjótský protokol o globálním oteplování. „Je to životadárný polibek Kjótu,“ rozplývala se některá média. Mezi ratifikujícími zeměmi sice stále chybějí Spojené státy, ale Rusko je třetím největším znečišťovatelem ovzduší na světě a jeho podpora znamená mnoho. Smlouva může být uvedena v platnost pouze tehdy, přihlásí-li se k ní většina producentů skleníkových plynů, kteří jsou odpovědni za 55 procent celosvětové produkce karbonových emisí z roku 1990. S Ruskem může být oné většiny dosaženo i bez přízně Spojených států – a ruský premiér se v Johannesburgu dočkal ovací jako málokdo. Nyní bude záležet na přístupu Kanady, která podle svého premiéra Jeana Chretiena hodlá přistoupit ke Kjótskému protokolu ještě před koncem tohoto roku.
Podobná vágnost, jakou je stižena kapitola o energetice, charakterizuje také tu část závěrečného johannesburského dokumentu, která pojednává o biodiversitě. Vlády jsou vyzývány ke „zřetelné redukci“ ztrát jednotlivých živočišných druhů do roku 2015. Zpráva nehovoří ani o žádných konkrétních cílech, ani o žádných zemích, jichž se vybíjení druhů nejvíce týká. Světový fond přírody vydal zprávu, v níž označuje nynější výsledek za horší, než jakého bylo dosaženo před deseti lety v Rio de Janeiru.
A konečně mnohými vyhlížené téma obchodu. Představitelé rozvojového světa se očekávaně utkali se západními partnery kvůli obchodním bariérám a systému zemědělských subvencí. Marně. Jak Spojené státy, tak Evropská unie podpory svým zemědělcům uhájily a v závěrečné zprávě se pouze nekonkrétně říká, že musí být „zdůrazněno spojení mezi obchodem, rozvojem a životním prostředím“. Za výraznější úspěch v této oblasti je tak považována především dohoda o zmírnění krize vyvolané přemírou rybářských aktivit. Podle průzkumů Organizace spojených národů je čtvrtina rybářských lovišť přetěžována a celých 50 procent lovišť je využíváno na hranici únosnosti. Dohoda o mořském rybolovu je vnímána jako menší porážka Spojených států, neboť obsahuje konkrétní cíl a časový horizont: kromě jiného, do roku 2012 budou některé mořské oblasti od rybolovu uchráněny, aby se zde rybí populace mohly vzpamatovat.
Powell nikoho nedojal.
Johannesburský summit měl pochopitelně i svá překvapení. Mezi největší patří společná akce dvou rivalů – ekologické organizace Greenpeace a Světového obchodního výboru pro trvale udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development), který sdružuje asi 160 mezinárodních společností ze třiceti zemí, včetně aktivisty neoblíbených firem, jako Nestlé, Chevron Texaco, Shell, Aventis nebo DuPont. Dvě v minulosti protikladné organizace vyzvaly delegáty konference a jejich vlády, aby překonaly názorové rozdíly a věnovaly se nebezpečím plynoucím z klimatických změn.
Coby další překvapení, ovšem svého druhu, byla pojmenována také akce amerických vyjednavačů, kteří zhruba v polovině summitu přešli do diplomatické ofenzivy: Spojené státy věnují 2,4 miliardy dolarů na konkrétní partnerství mezi americkými a – například – africkými společnostmi. Tato představa navazuje na nemálo rozšířený názor, že africký rozvoj mohou nejlépe podpořit zahraniční investice. Snem afrických politiků je zvýšit přísun zahraničních peněz na 64 miliard dolarů ročně, což představuje pětinásobek loňského součtu všech zahraničních investic, které přišly na kontinent. Přesto, pokud se diplomacie týká, se tento „nový přístup“ Američanů neujal. Řada delegátů, a především představitelé nevládních organizací, jej označili za „chabou náplast, jež má falešně nahradit podporu zásadním dohodám“.
A tak nebylo divu, že americký ministr zahraničí Colin Powell, který přijel namísto prezidenta Bushe, ve středu 4. září téměř nedokončil svou závěrečnou řeč. Pokřikující nespokojenci s dosavadním americkým přístupem neunesli Powellovu obhajobu amerických ekologických postojů. „Já jsem vás vyslechl, tak teď poslouchejte vy mne,“ zjednával si Powell ticho v konferenčním sále. Ovšem když do částečného klidu oznámil, že jeho země vyčlení na mezinárodní pomoc navíc pět miliard dolarů ročně, téměř nikdo nebyl dojat. Pocit většiny delegátů ze summitu (alespoň podle dojmů, které předávali BBC a dalším světovým médiím) byl dávno zformován: „To, čeho bylo dosaženo,“ říká například mluvčí organizace Oxfam, „je triumfem sobeckých zájmů, tragédií pro chudé i pro životní prostředí.“
Nekonkrétně a nezávazně.
Argumenty summitových optimistů jsou prozatím v menšině. Které jsou nejčastější?
Problémy životního prostředí, témata chudoby a možné globální hrozby se ALESPOŇ po deset dní objevovaly na titulních stranách novin, v televizních zprávách, dostaly se na veřejnost.
Sice nekonkrétně a nezávazně, přesto byly některé globální ekologické cíle zformulovány. Prozatím se jimi mohou řídit ti prozíravější a ekologicky akčnější země.
Ratifikace Ruska a přísliby Kanady a Číny zachránily Kjótský protokol o globálním oteplování; ukázaly, že projekt na omezení skleníkových plynů není mrtvý.
Summit potvrdil, že navzdory propastným rozdílům mezi bohatými a chudými zeměmi umějí jejich vůdci jednat o tématech, která leží nad tímto rozlišením.
Má se zato, že pouze prezident Zimbabwe Robert Mugabe se snažil „ukrást“ johannesburskou show jenom pro sebe, když napadl Evropskou unii a Velkou Británii za kritický přístup vůči své politice: „My jsme Afričané. Nejsme ani Britové, ani Evropané. Snažíme se ochraňovat naše životní prostředí podle svého, jak nejlépe umíme.“
Ale už za několik měsíců tomu může být jinak, k Mugabemu se mohou přidat další „zloději“. To až se ukáže, kolik států-dobrovolníků se závěry summitu vlastně řídí.
