Kdo se chce alespoň občas předvést a potřást si rukou s celebritami z různých koutů světa, navštěvuje summity či diskusní fóra. Evropa docela postačí. Na přelomu ledna a února Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu, na začátku léta pak „konkurenční podnik v rovněž švýcarské Crans Montaně (letos se od 28. června do 2. července konal po jedenácté) a skoro souběžně s ním v rakouském Salzburku Východoevropský hospodářský summit (po páté).
Politici se svatozáří i bez ní, kapitáni nadnárodních korporací, bankéři i vědci v honosném prostředí a na zdravém vzduchu diskutují o nejpalčivějších problémech globální světové vesnice (alespoň to tvrdí), nebo jenom tak tlachají u sklenky vína (vyhlášené místní odrůdy). Kolem toho všeho neodmyslitelný novinářský cvrkot a přísné pohledy krátce střižených hochů postávajících se sluchátky v uchu za každým rohem.
Samozřejmě má každý takový potlach na vysoké a nejvyšší úrovni svůj zaběhaný rituál. Hlavní zasedání, diskusní „panely k jednotlivým tématům, předávání cen, nechybí ani kulturní program. Pánové a dámy se skoro stále usmívají (svět, o kterém diskutujeme, je přece hezký a bude ještě krásnější). Staří dobří známí se poplácají po zádech (tak, Johne, na viděnou za pár měsíců v Soulu), ostatní si zdvořile potřesou rukama. Nebo také nepotřesou, protože spolu prostě nemluví, i když je pořadatelé posadí k jednomu stolu a stůl postaví na diskusní pódium.
Na vlastní oči jsem viděl, jak zhruba před týdnem to v Crans Montaně předvedl bývalý albánský prezident a nyní šéf hlavní opoziční strany Sali Berisha, který tvrdě ignoroval spolustolovníka z řad srbské opozice. Ale ani tomu se během diskuse o Balkánu do nějakého sbližování s Albáncem nechtělo. Oba pánové, sedící každý na opačném konci stolu, si ruce nepodali, a bylo tedy zřejmé, že diskusní panel s balkánským balvanem nepohnul ani o milimetr. Konečně, na takových fórech se s řešením čehokoliv nepočítá. Ale účastník může prezentovat sebe, svoji ženu (její šaty a šperky), svou firmu i zemi.
Pro pořadatele pak je hlavní, aby pozvání přijalo co nejvíce hvězd politického a podnikatelského nebe. Neboť hvězdy, to není jenom prestiž, to jsou (až v první řadě) také peníze na další aktivity. Vždyť i mezi diskusními fóry panuje konkurence, byť důstojní pánové z pořádajících nadací takový názor odmítají.
Pořádat prestižní fóra je zároveň docela dobrý byznys. V Crans Montaně se mezi novináři spekulovalo o tom, kolik do pokladny nalili tentokrát Libyjci a Íránci, letos nepochybně hlavní „hybatelé fóra. Vyslanci plukovníka Kaddáfího přijeli s kapsami plnými investorských pamlsků (telekomunikace, dopravní ínfrastruktura, hlavně železnice), představitelé Teheránu dávali zase velice elegantně, ale přesvědčivě najevo, že své ambice – stát se regionální mocností – míní naprosto vážně.
Co do počtu účastníků ale v Crans Montaně letos dominovali Afričané. Prezident a zakladatel fóra Jean–Paul Carteron může být navýsost spokojen, neboť pomohl naplnit „Švýcarskou iniciativu pro Afriku , s níž oficiálně přišla bernská vláda v roce 1998. Přijel a hlavní ocenění fóra za hospodářský a sociální pokrok své země získal ghanský prezident J. J. Rawlings.
Když Fórum Crans Montana v roce 1990 začínalo, chtělo svými pravidelnými akcemi podepřít most mezi Západem a postkomunistickým Východem. Zprvu se mu to dařilo. Hostilo například prvního a zároveň posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Prestižního ocenění se na něm dostalo také Václavu Klausovi a dalším politikům a ekonomům ze střední a východní Evropy. „Most ale dlouho nevydrže“, a jak tvrdí pravidelní účastníci fóra, jednoznačně kvůli nezájmu Západu.
Letos ale střední Evropa Crans Montanu téměř ignorovala. Z oficiálních českých představitelů se do jednoho z diskusních panelů (o spoluprácí parlamentů) zapojil poslanec a bývalý ministr financí Ivan Pilip. Ten do Crans Montany zajel z rakouského Salcburku, kde se skoro souběžně konal Východoevropský hospodářský summit, který nepochybně „odčerpal část účastníků Crans Montaně. Ta se musí opravdu tužit, chce–li se v konkurenčním zápolení summitů udržet.
