Logické předpoklady a předpovědi bývají často v rozporu se statistikami
Dnešní, tolik haněné průmyslové emise zachránily před sto lety planetu před udušením. Nadbytek kysličníku uhličitého v ovzduší je prý pro planetu blahodárný, protože povzbuzuje růst vegetace a snižuje její spotřebu vody. Lidská aktivita, na niž se svádí globální oteplování, ovlivňuje ovzduší pouze ze dvou procent. Tím se veškerá kjótská a kodaňská jednání stávají směšným vtípkem. Chůze pěšky v podnapilém stavu je příčinou osmkrát více úmrtí, než když se ve stejném stavu řídí auto. Opice se snadno učí peněžní ekonomice. Zvyšování cen má u některých druhů zboží a služeb pozitivní účinek na objem prodeje.
Ekonomické absurdity
To je několik heslovitých příkladů ekonomických absurdit, které profesor ekonomie Chicagské univerzity Steven D. Levitt a bývalý redaktor časopisu The New York Times Magazine Stephen J. Dubner rozepisují ve své druhé „cvokonomické“ knize Superfreakonomics: Global Cooling, Patriotic Prostitutes and Why Suicide Bombers Should Buy Life Insurance (Supercvokonomie. Globální ochlazování, patriotické prostitutky a proč by si sebevražední atentátníci měli koupit životní pojistku). Ta navazuje na jejich předchozí knihu Freekonomics (EURO 46/2009).
Nová „supercvokonomie“ je dalším souborem zábavně popsaných ekonomických nepravděpodobností odpozorovaných z událostí, v nichž jsou logické předpoklady a předpovědi v rozporu se statistikami. Levitt a Dubner do svých pozorování nepravděpodobností zavádějí pojmy, jako je „zákon nezamýšlených následků“ a „externalita“. Těmi vysvětlují neočekávané události nebo skutečnosti, které mohou ekonomický vývoj obrátit jinam, než logicky směřoval. Někdy jsou to i události nepostřehnuté, tudíž nezapočítané do ekonomické rovnice, předpovědi nebo ceny produktu a služby. Uvedené příklady pak rozvádějí do podrobností hraničících s komedií.
Koňský trus zachraňuje
Než USA objevily ropu a začaly ve velkém vyrábět automobily, lidské zdraví, prostředí velkoměst a čistotu ovzduší vážně ohrožoval dopravní prostředek zvaný kůň, jehož se používalo k přepravě všeho a všech. Ulice velkoměst pokrýval koňský trus, který nikdo nestačil odvážet. Okraje silnic a chodníků lemovaly jeho náspy, jež byly na newyorských hlavních ulicích až dvoumetrové. Pokud je zaléval déšť, vytvářely hnědozelené potoky tekoucí po chodnících. Za horkého léta se zapařovaly a vypouštěly do vzduchu jedovatý metan, hejna hmyzu poletovala městem a krysy pobíhaly po ulicích. To také mimochodem Levittovi a Dubnerovi vysvětlilo záhadu, proč tolik newyorských domů vybudovaných na přelomu 19. a 20. století má nejnižší přízemní okna až ve dvou metrech – aby se z nich lidé nemuseli dívat přímo do hromad trusu. Pro ilustraci trusové kvantity uvádějí reálné údaje.
V New Yorku tehdy bylo dvě stě tisíc koní a každý denně utrousil dvanáct kilogramů. To znamená celkem 2400 tun koňského trusu. Ten se musel vyvážet z města s pomocí dalších tisíců koní, kteří trousili další tuny. Z koňského trusu nebylo úniku, dokud někdo nevymyslel novou externalitu – spalovací motor a elektřinu pohánějící tramvaje. Ty zachránily města před udušením a utonutím ve smrdutých břečkách. A ovzduší před metanem, který by zatáhl oblohu skleníkovým efektem, o němž se nám dnes ani nezdá.
Negativní a pozitivní externality
Čím víc odpadových sajrajtů poletuje v určité výši nad Zemí, tím lépe se jí daří. Zjistilo to několik nenápadných vědců úplně náhodou v roce 1991 při jedné z takových externalit – výbuchu filipínské sopky Pinatubo. Z té se devítihodinovým výbuchem vyřinulo dvacet milionů tun sirného popela do výše 25 kilometrů. Na zem se snášely pemzové kameny o velikosti golfových míčků a několik set lidí zahynulo. Nebe se na částech zeměkoule téměř zatmělo. To byla externalita negativní. Ta však obsahovala i několik pozitivních externalit. Jednou z nich bylo, že lehký popel ve stratosféře poletoval dva roky, čímž se snížila propustnost slunečních paprsků. Kromě toho, že to posílilo růst vegetace a zmírnilo úbytek vody menším odpařováním, se celá planeta ochladila natolik, že to zvrátilo oteplování za předchozích sto let. Vědci z toho vykalkulovali, že kdyby se něco podobného stalo každé dva či tři roky, máme po starostech se skleníkovým efektem a Al Gore by přišel o kšeft.
Důležité na tom bylo, že ono „znečištění“ se odehrálo nikoli v atmosféře, ale ve stratosféře, v níž nemá na planetu žádný chemický účinek. Několik vědců tedy vymyslelo, jak výbuch filipínské sopky simulovat pokaždé, bude-li třeba oteplenou planetu ochladit a atmosféru vyčistit. Nad atmosféru se vypustí lehký, 25kilometrový šlauch připevněný na vzduchových balonech a pravidelně se jím budou vyfoukávat do stratosféry zplynované chemické sajrajty. Stačilo by to prý na 0,05 procenta všech produkovaných sajrajtů. Nějaký ekonom už jistě propočítává, nakolik by nás to ušetřilo všech oněch oteplovacích nesmyslů a výdajů subvencovaných vládami. Vyrábět se to však samozřejmě začne, až někdo vymyslí, jak na tom vydělat peníze, protože světem hýbe zisk, nikoli altruismus. I ten je však projevem touhy po zisku, jak na několika experimentech Levitt a Dubner ukazují. Přestože je to třeba jen ve formě posílení sebeúcty, slávy, dobré pověsti, kompenzace pocitu viny nebo potřeby moci nám připomenout, kolik toho pro nás udělala, až po nás zase něco bude chtít.
Nebezpečná chůze pěšky
Jako jeden z klasických příkladů rozporu statistiky a zavedené logiky uvádějí Levitt a Dubner chůzi pěšky z flámu s vírou, že při řízení auta bychom ohrožovali svůj život i jiných lidí. K tomu nás také vychovaly zákony v posledních desetiletích a statistiky, podle nichž opilí řidiči někoho zasáhnou třináctkrát častěji než střízliví.
Statistiky však odrazují, pokud bydlíte od místa flámu jen 1,6 kilometru a rozhodli jste se jít domů pěšky namísto autem. Ukazují totiž, že v propočtu na 1,6 kilometru chůze nebo jízdy zahyne na vozovkách osmkrát víc opilých chodců než těch, které usmrtí opilí řidiči. S tímto vědomím se příště jako opilí chodci asi nebudeme potácet po vozovce, přecházet na červenou nebo přebíhat silnici mezi auty, jejichž rychlost nedovedeme odhadnout. Půjdeme buď ukázněně po chodnících a přechodech, nebo si vezmeme taxíka.
Platící opice
Odborníci na „experimentální ekonomii“ – jeden z nových oborů ekonomie prolínající se s psychologií – se baví všelijakými „dvojakými“ experimenty. Tento se snažil dokázat pravdivost či nepravdivost tvrzení Adama Smithe, že žádný živočich kromě člověka není schopen provádět peněžní transakce.
Profesoři Keith Chen a Venkat Lakshminarayanan z Yaleovy univerzity vycvičili partu opiček v placení penězi. Rozdali jim mince a ukázali něco k jídlu. To jim však dávali jen výměnou za vrácenou minci. Opičky si postupně zvykly, že si jídlo musejí kupovat. Když při dalším experimentu dostávaly od jednoho profesora za jednu minci dva kousky jídla, přestaly nakupovat u druhého, jenž jim dával jen jeden. Začaly tedy vnímat cenové rozdíly. Po čase si začaly peněz vážit natolik, že jakmile se nějaké mince zmocnily, odmítaly ji vrátit, dokud za ni výměnou nedostaly něco k jídlu. To je pak naučilo mince krást. A na dovršení zábavy profesorů začali opičáci dávat mince opičkám, které se za to od nich hned nechaly „ošukat“. Tím byl zaznamenám první vědecký důkaz opičí prostituce.
Případ prostituce
Lidské prostituci jako ekonomické aktivitě věnují Levitt a Dubner celou 40stránkovou kapitolu. Její podnikatelský model je založen na skutečnosti, že muži vždy chtěli víc sexu, než mohli bezplatně dostat, a proto poptávka převyšovala nabídku. Poptávka však poklesla od nástupu feministické revoluce, za níž si vyšší počet žen – vesměs vysokoškolaček – užívá svobodně sexu z lásky nebo z rozkoše. Pány to sice pořád na něco přijde, ale už se to nevede jako obchodní transakce. Mezi vysokoškolsky vzdělanými ženami se však vyvinul nový přístup k profesi. A ten jim dokáže vydělat několikanásobně víc než jejich univerzitní kvalifikace a některé si jí financují studia.
Levitt a Dubner podrobně popisují příběh jedné vysokoškolačky. Ta začala tím, že si do své internetové reklamy dala profesi „hosteska“. Z nezkušenosti v tom, kolik si za pomazlení účtovat, nechala napoprvé cenu na zákazníkovi. A dostala od něho dvě stě dolarů. Odvedla za ně natolik kvalitní fyzickou i intelektuální práci, že jí dobrá pověst vytvořila klientelu, které mohla během půl roku zvýšit cenu na pět set dolarů za hodinu mazlení. Navíc ji klienti zvali na drahé večeře v noblesních restauracích, než si je přivedla do ložnice, kterou přejmenovala na „pracovnu“. Čím byla dražší, tím byla žádanější v kruzích, kterým je při správné kvalitě cena lhostejná. A za několik let šla s milionovými úsporami znovu studovat. Ekonomii.
Box:
SUPERFREAKONOMICS: GLOBAL COOLING, PATRIOTIC PROSTITUTES AND WHY SUICIDE BOMBERS SHOULD BUY LIFE INSURANCE
(Supercvokonomie. Globální ochlazování, patriotické prostitutky a proč by si sebevražední atentátníci měli koupit životní pojistku)
AUTOŘI
Steven D. Levitt a Stephen J. Dubner
VYDAL
HarperCollins Publishers New York 2009
ROZSAH
270 stran
