Vynálezce létajícího batohu jej od 7. března začal i prodávat
Až se vnucuje otázka: Kde se to v těch Novozélanďanech bere? Před několika týdny chrlily světové televize reportáž o vzniku létajícího vznášedla Rudy Heemana, v minulém vydání týdeníku EURO jsme psali o městském vozítku yikebike z hlavy Granta Ryana (EURO 10/2009), nyní se dal do obchodování s revolucí v dopravě další muž z maorské domoviny. Glenn Martin nabízí k prodeji „jet-pack“ s doletem 60 kilometrů –sen všech čtenářů komiksů a úžasňácko-supermanských příběhů.
Svůj létající batoh představil už v červenci 2008 na leteckém dnu v americkém městě Oshkosh. Od založení firmy Martin Aircraft v roce 1998 vzniklo devět prototypů, které dospěly k tomu, nač dychtivě čekáte. Krosna, která váží 113 kilogramů a udrží se až 30 minut ve vzduchu, je opravdu k mání. „Předpokládáme, že bude stát 86 tisíc amerických dolarů (asi 1,6 milionu korun), což je cena špičkového osobního auta. S prodeji a masovější výrobou očekáváme pokles na cenu vozů střední třídy. Desetiprocentní záloha vám zajistí místo v pořadníku a dodání jet-packu do dvanácti měsíců,“ řekl serveru Gizmag.com konstruktér, jehož firma se blíží doslova rozletu.
Batůžkářský vrtulník
Martin Jetpack, jak se létající patent jmenuje, v podstatě žádný jet-pack není. Jde spíše o jakýsi heli-pack, neboť zařízení není poháněno raketou ani turbínou, nýbrž rotory. O vzlet člověka s maximální vahou 110 kilogramů se stará dvouválcový pístový motor V4 o obsahu válců dva litry a s výkonem 149 kW (200 hp). Touto silou jsou poháněna dvě dmychadla chráněná laminátovými prstencovými kryty. Robustní přístroj má vlastní „podvozek“, řízení obstarávají plochy ve spodní části. Jakého pokroku může dosáhnout konstruktér za rok, dokumentuje poznámka, kterou právě před rokem adresoval vynálezu časopis VTM: „Martin Jetpack má ale skutečně zajímavou konstrukci, a pokud po zalétání splní to, co slibuje jeho konstruktér – kolem 45 minut letu, rychlost 100 km/h a dolet kolem padesáti kilometrů – může se najít nemálo nadšenců, kteří si jej pořídí.“
Hle, tomu se již Martin přiblížil. Let může díky devatenáctilitrové benzinové nádrži trvat i půl hodiny, s překvapivou výškovou hladinou až 8000 stop (2440 metrů). Maximální rychlost činí 101 kilometrů v hodině. I proto tvůrce novodobého „větroletu“ nepodcenil bezpečnostní opatření: jejich vrcholem je jakýsi para-airbag, který v případě poruchy nebo nedostatku paliva vystřelí patronu s padákem, na němž se pilot včetně zádového doplňku bezpečně snese na zem. „Garantuji, že jde o nejbezpečnější jet-pack, jaký kdy vznikl,“ tvrdí vynálezce a ví, co říká. Riskantních pokusů s rachejtlí na zádech totiž nebylo v historii málo.
Raketýři, tryskolidé & křídlatci
Ideu individuálního dopravního prostředku v podobě tryskového batůžku měl v roce 1928 spisovatel sci-fi Philip Francis Nowlan. V jeho novele Armageddon 2419 A. D. vystupuje postava jistého Anthonyho Rogerse, předobraz legendárního Bucka Rogerse, jenž si v komiksech i rozhlasových seriálech podmanil vesmír technickými hračkami. Nápad akčního vojáka se zalíbil armádě. I nacistické. Projekt Himmelstürmer měl být jednou z tajných zbraní wehrmachtu, leč ovladatelnost tryskového batohu s pulzačním motorem nebyla ani chvalitebná. Byl určen spíše ke skokům – o délce až 60 metrů – přes minová pole, barikády a podobně. Cynickou zajímavostí je, že po válce se v USA nenašel žádný odvážlivec, který by si zabavený německý „zarichtung“ nasadil na záda a zkusil se odpálit do nebes…
V padesátých a šedesátých letech však začali Američané zkoušet vlastní vynálezy, včetně hopsadla Grasshopper, přičemž prim hrála firma Bell. Jednak vyvinula létající plošinu Pogo pro expedici Apollo na Měsíc, ale pro pozemské využití byl zajímavější prototyp Bell Rocket Belt určený, jak jinak, k individuální přepravě vojáků. Raketová konstrukce, která byla premiérově předvedena veřejnosti 8. června 1962, vážila 56 kilogramů, nicméně ve vzduchu se batůžkář udržel pouhých dvacet vteřin. Podobné zařízení ozkoušel i James Bond ve filmu Thunderball. Armádní výzkumná agentura DARPA se pokusila ideu rozvíjet využitím turbodmychadel, zůstalo však jen u prototypu WR-19. Jedinou raketovou sedačkou, jež splnila účel, zůstává vesmírná jednotka Manned Maneuvering Unit (MMU), kterou vyvinula NASA a v níž se roku 1984 proletěl první astronaut.
Koumáci od Mexika po Zéland
Touha vzlétnout k oblakům nedala spát plejádám vynálezců. Tak vznikly i funkční batohy jako ten stříbřitý z dílen Ky Michaelsona, mexický raketový pás Tecaeromex, TAM Rocket Belt nebo tři komerční výrobky společnosti Jetpack International, jejíž model T-73 vydrží údajně létat až několik minut. Stojí však 200 tisíc dolarů. Zmíněná firma drží i několik světových rekordů a se svými šoumeny objíždí srazy motorkářů, závody trucků a podobná „cirkusová“ vystoupení. Zato novozélandský Martin Jetpack nemusí být jen chvilkovým výstřelkem. Dle autora k pilotování svisle startujícího stroje postačí licence pro ovládání ultralightů. „Civilní dopravní předpisy ještě nejsou na můj stroj dostatečně připraveny, ale Americký úřad pro letectví (FAA) vyvíjí technologii ,nebeských dálnic‘ – 3D koridorů založených na údajích z GPS. Výsledky jsou slibné, ale na zavádění musíme počkat ještě tak deset let,“ říká Martin. Nicméně proletět se jeho jet-packem třeba z Říčan k pražské benzince, kde způsobíte čerpadláři infarkt, můžete již za rok. Stačí zaplatit.
*
Více na:
www.martinjetpack.com
*
Popisek: Andělé z nebes? Novozélanďan Glenn Martin spouští prodej svého létajícího zařízení, jež má dolet až 60 kilometrů. K pilotáži vám stačí „řidičák“ na ultralight.
