O tom, že je v Číně pracovní síla levná, a že právě proto zde vyrábějí všichni všechno, se všeobecně ví. Avšak teprve když jsem měl možnost setkat se s čínskou pracovní silou tváří v tvář, pochopil jsem, proč je třeba smeknout. Dal jsem si totiž umýt auto. Čtěte a srovnávejte.
Už před časem mne při cestách taxíkem zaujali lidé stojící na různých místech kolem cest a mávající na kolemjedoucí vozy hadrem. V některých turistických oblastech to může být neklamné znamení, že právě míjíte restauraci a ještě v ní jsou volná místa. V Pekingu to ale znamená jediné: je vám nabízeno ruční umytí auta. Nějakou dobu jsem pouliční umývárny míjel a zastávku u nich oddaloval. Jenže onoho rána, když jsem přišel ke svému vozu, nebylo rozhodování umýt, či neumýt vůbec těžké. Písečná bouře včerejší noci, následovaná lijákem bahna učinila z vozu, původně stříbrné barvy, perfektně maskovaný vojenský automobil, jak asi může vyhlížet, když je několik posledních let permanentně v akci. Přední sklo prakticky neprůhledné, takže opravdu nezbývalo než vyhledat odbornou pomoc. Naštěstí nedaleko našeho domova je celá ulice pouličních umýváren.
Nenechte se mýlit, pekingské umývárny nejsou žádné firmy, pracující pod značkou. Jsou to vesměs rodinné podniky, které na dvoře svého domu poskytují služby motoristům. Při umývání auta vidíte rodině doslova do kuchyně. Přes časnou ranní hodinu bylo v ulici plno zákazníků, včerejší bouře zřejmě nebyla jen nad naším domem.
Tentokrát na mne nikdo nemával hadrem, ale moje pomalá jízda jakož i vzhled vozu nepřipouštěla pochybnosti. Přes cestu na mne zamával muž středních let a po krátké posunkové domluvě mne donavigoval až do mycího boxu – malého dvorku svého domu s udusanou hlínou a sklonem k jedné straně, asi aby voda mohla odtékat a nedělala z dvorku bahniště. Ještě než jsem se stačil vysoukat z auta, už přiběhl mladík a začal auto skrápět vodou z tlakové stříkačky. Jemu v patách vystartoval další muž, zřejmě mladší syn, a houbou plnou mydlin začal zvlhčené auto šamponovat. V patách za ním slečna, která si vzala do parády kola, disky zvlášť, pneumatiky zvlášť. Netrvalo dlouho a na mém autě pracovalo současně šest pilných včeliček. Bylo radost pozorovat, jak synchronizovaně a koordinovaně postupují. Odpředu dozadu. A zpět. Vůbec si vzájemně nepřekáželi, fakticky šlo o stejný sled mycích procedur, jaké známe z automatických myček u nás doma, jen to mělo všechno jakousi hořko-romantickou příchuť starých časů. Vnější umytí auta bylo hotovo za šest minut a sedmnáct vteřin.
Nasedl jsem a popojel na veliký koberec, na kterém se pak odehrávalo čištění vnitřní. V té chvíli mi otec „mycí rodiny“ přistavil kousek od auta židličku a nabízel mi ji tak vehementně, že jsem se nezmohl na odpor. Šest včeliček nadále pracovalo, jen se připojil ještě sedmý, nejmladší člen rodiny a o kousek dál vyklepával mé koberečky. Tři z těch šesti se věnovali vnějšímu sušení auta, dva stírali vodu hadry a třetí vyfukoval vodu a prach z nejzapomenutějších zákoutí karoserie pomocí stlačeného vzduchu v pistoli. Další tři pracovali usilovně na vnitřku vozu.
Sedě na židličce opodál, prožíval jsem pocit pilota formule 1, který přijel do depa uprostřed závodu. Můj stájový tým byl s veškerými pracemi hotov za třináct minut a dvaačtyřicet vteřin. Co mne ale mimořádně zaujalo, všichni členové týmu skončili přibližně ve stejnou chvíli. Spolu s posledními tahy hadru po karoserii se přede mnou rozvinul mírně ošlapaný červený běhoun, který vedl od mé stoličky až k předním dveřím čerstvě umytého vozu. Cestou po červených kobercích, jakou zažívají pouze hvězdy filmového plátna a pekingští řidiči, jsem se zeptal na cenu. Otec rodiny mi sdělil, že to bude deset jüanů, asi tak 30 korun. Ani jsem nezkusil smlouvat, takže jsem jistě ztratil tvář. Už jsem přece psal, že kdo v Číně nesmlouvá, nezaslouží než pohrdání. Jenže umytí auta, předtím připomínajícího spíše traktor převážející několik let hnůj, za deset jüanů…
Zejména mi však přišlo na mysl, že rodina, která svou práci dělá s takovým nasazením a umem, si své peníze prostě zaslouží. Na rozloučenou mi zamávali hadry, ale to už do dvorku zajížděl další zahnojený „traktor“…
Venku se zvedá další písečná bouře, vlastně se docela těším na ten útulný dvorek, kde bydlí lidé, kteří očividně rádi umývají auta…
Jo, zkuste si to v Praze. Můžete začít požadavkem na červený kobereček.
Petr Pištělák - Divoký drak (divoky.drak@yahoo.com)
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
