Průkopník neotřelých nápadů? Nebo autor nevzhledných domů, poplatný komunistickému režimu? Zhruba mezi těmito póly oscilují názory veřejnosti směrem k architektu Karlu Pragerovi. Dodnes je nejznámějším a nejdiskutovanějším českým autorem druhé poloviny dvacátého století se vším, co k tomu patří. Zásluhou velkých realizací z období normalizace (především Federálního shromáždění, které dnes slouží jako nová budova Národního muzea, a Nové scény Národního divadla) dávno překročil hranice odborného diskurzu a jeho jméno rezonuje ve společenských debatách o architektuře víc než jméno kohokoli jiného.
Po celé republice
Zvýšenému zájmu o architekturu šedesátých až osmdesátých let vyšlo v posledních měsících vstříc několik výstav: na přelomu loňského a letošního roku skvělá expozice Machoninovi 60/70 v Galerii Jaroslava Fragnera, na jaře instalace Kotvy Máje v Galerii VŠUP a také dvě Pragerovské výstavy. První, nazvaná Město nad městem – vize Karla Pragera, proběhla v jeho nejslavnějším objektu, bývalém Federálním shromáždění. Oč pompéznější a na první pohled interaktivně přitažlivá byla tato instalace, o to víc při důkladné prohlídce vynikla její obsahová chudost. Když někteří experti na výstavnictví už na počátku sedmdesátých let uváděli, že pro řadu poválečných výstav přestaly být prvotní exponáty, ale důležitějšími se staly samotné instalace a výstavnické efekty, jako by přesně popisovali tuto letošní expozici v Národním muzeu.
Nepoměrně kvalitnější byla letní výstava Pocta architektu Karlu Pragerovi v Galerii Orlovna v autorově rodišti Kroměříži. A to přestože měla viditelně omezenější rozpočet i hendikep v podobě umístění nikoli pár metrů od Václavského náměstí, ale v zastrčené galerii okresního města.
„Pragerovský rok“ uzavřela výstava Karel Prager a Praha 5, která minulý týden skončila v Galerii Portheimka na Smíchově. Péčí znalkyně Pragerova díla, historičky architektury Radomíry Sedlákové, ožily fantaskní vize, které Prager v několika etapách připravil pro území páté městské části. Její charakter, tvořený nejen industriálním prostorem, ale také obtížně zastavitelným přírodním terénem, se pro milovníka mezních nápadů Pragera stal silnou výzvou.
Nová dramaturgie
Expozice nabízí ve čtyřech oddílech dva nerealizované a dva uskutečněné projekty. Do první skupiny patří především známé „superstruktury“ – plány obřích betonových domů, projektované jako „město nad městem“, které měly vyplnit prostor údolí po obou stranách Plzeňské, respektive Vrchlického ulice. Další neuskutečněnou Pragerovou prací pro Prahu byl plán totální přestavby centrálního Smíchova. Výstavu doplnily architektovy realizace z této čtvrti – jinonický obytný komplex „U Kříže“ a proslulá osmiúhelníková budova Komerční banky.
Výstava na Smíchově překonala limit regionální instalace. Pátá městská část jako by se snažila ze sebe „jančíkovské“ dědictví setřást nejen v politické oblasti, ale i ve sféře kultury. Program zdejší výstavní síně se v nedávné minulosti nevyznačoval příliš nápaditou dramaturgií. V Galerii Portheimka se nezřídka prezentovaly projekty, které s regionem nesouvisely a natolik světoborné, aby obstály bez ohledu na místní příslušnost, nebyly. A pokud zde vystavovali zajímaví zdejší tvůrci, jejich sepětí s regionem nebylo zcela nepochopitelně zdůrazněno. Expozicí Karel Prager a Praha 5 tak městská část vykročila zajímavým směrem: prezentuje dílo „celostátně“ známého umělce, ale bytostně spojené právě se zdejším prostorem.
Další přidanou hodnotou je fakt, že Prager není mainstreamový umělec vyhovující vkusu všech. To se koneckonců expozice ani nesnažila tvrdit. Projekt spíše nabídl možnost k zamyšlení nad veřejným prostorem a nad současnou tváří středu Smíchova, dnes zcela odříznutou od původní industriální poetiky.
