Skiareály v nížinách možná působí bizarně. Počasí ale paradoxně drtí víc ty vysokohorské
Lyžování patří mezi nejoblíbenější české sporty. Milion a půl Čechů vyráží každoročně lyžovat nebo na snowboard a vůbec jim nevadí, že kvůli tomu musejí urazit třeba stovky kilometrů. O to příjemnější pak je, když jim hory občas přijdou naproti.
Může to znít jako protimluv, ale bláznivý nápad s lyžováním na rovině funguje. V Česku jsou dnes už desítky skiareálů v nadmořské výšce kolem 400 metrů.
Někteří jejich majitelé si plní sen bez ambice skutečně vydělat, jiní se o to pokoušejí. Se střídavým úspěchem podmíněným – jak jinak – především počasím. A že jim poslední dvě zimy právě nepřály. Každopádně to nevzdávají. Energie vložená do vybudování zimních středisek v nížinách, přesvědčování návštěvníků, že i když se okolo zelená tráva, u nich se „jezdí“, a v neposlední řadě desítky milionů investovaných do sněžných děl, rolb, vleků a lanovek jim to nedovolí.
Trojka u Prahy
Týdeník Euro se rozhodl detailněji zmapovat tři skiareály v bezprostřední blízkosti Prahy. Když se Pražan rozhodne, že chce být za hodinu na „horách“ a lyžovat, má tři možnosti (pokud tedy nevyrazí na Ještěd).
Nejdříve se vydáme na Monínec – nejlepší kopec ve středních Čechách, jak říká kolega fotograf, náruživý lyžař po českých, rakouských a italských horách. Tohle české Merano za Benešovem ostatně mezi ostatními nehorskými areály vyniká profesionalitou v alpském stylu a především megainvesticí do jediného kopce převyšující čtvrt miliardy. A to je zátěž, která majitelům přivodí bolení břicha vždy, když teploty v zimě ne a ne spadnout pod nulu. Takže poslední dobou často. Oblibu si mezi Pražany především z jihu a jihozápadu metropole získala v posledních letech Chotouň u Jílového. Jiří Vorel a Jan Němeček tam dotáhli svah a doprovodné služby na slušnou úroveň a dokazují, že se i lyžováním dvacet kilometrů od Prahy dá normálně živit. Vsadili na lyžařské kurzy pro nejmenší a dnes je znají v mnoha pražských školkách a základkách. Víc než počasí je snad mrzí, že ten jejich kopec nejde nafouknout. A do třetice ti, kteří s lyžemi v kufru a dětmi na zadním sedadle krouží kolem Prahy, nezapomenou zmínit Mnichovice u Říčan. Tam si upravil Šibeniční vrch nadšenec, kterému nevadí investovat peníze vydělané jinde do něčeho příjemného bez ohledu na zisk. A to, že se větší vlek Mikeš několikrát denně zastaví, aby mohlo přejít přes kopec stádo jeho koz, považuje za takový milý folklor Ladova kraje. Tyhle tři nezvyklé lyžařské destinace na dohled od hlavního města v zásadě reprezentují tři odlišné přístupy, které se u areálů s téměř totožnou nadmořskou výškou nástupní a výstupní stanice vleku s většími či menšími odchylkami opakují po celé republiskiareály ce. Centrální registr lanové dopravy České republiky ukazuje, že počet malých skiareálů se v Česku prakticky nemění. Každý rok nějaký přibude a nějaký ubude. „Myslím, že se jejich budoucnost začne lámat ve chvíli, kdy to dnešní šedesátníky, kteří je provozují, přestane bavit nebo jim dojdou síly,“ říká Jakub Juračka, prezident Asociace lanové dopravy. Ta má o tomto byznysu asi největší přehled. Juračka přemýšlí, zda se mezi mladší generací najde dost takových, kteří by v tom chtěli pokračovat: „Ona je to docela obětavá dřina – náročná práce jak fyzicky, tak odborně, a hlavně oni pracují, když ostatní mají volno, víkendy, svátky… Noci naběhané kolem zasněžování a rolbování asi nikdo nespočítá.“
Venku plus deset, my jezdíme!
Je to s podivem, ale v nížinách se lyžuje i v době, kdy v „normálních“ horských střediscích vleky a lanovky za stamiliony stojí.
„Jezdíme, sněhové podmínky jsou výborné,“ hlásí Jaroslav Stávek, správce skiareálu v jihomoravských Němčičkách. Venku je plus sedm stupňů. Během těch pár dní, co v lednu mrzlo, si vytvořili na sjezdovce uprostřed vinohradů 80 centimetrů silnou vrstvu sněhu. Něco odtálo, ale pořád to jde. Na svahu se tu od prosince o víkendech „mydlí“ kolem 380 dětí. Právě na ty se v Němčičkách zaměřili. „O lyžařské školičky máme tak velký zájem, že zapisujeme náhradníky. Provozovatelům velkých lyžařských středisek říkáme, že by nás měli dotovat, protože jim tady vychováváme nové klienty,“ směje se Stávek. Většinou se tu lyžuje do půlky března. Sjezdovku, která má jako jedna z posledních původní umělý koberec v dobrém stavu a sezonu rozjíždí na konci listopadu i bez sněhu, provozuje TJ Sokol. Sjezdovka je tu už třicet let a za tu dobu ji slušně vyšperkovali. V Němčičkách dnes mají pět sněžných děl, servis, půjčovnu lyžařského vybavení, školičku, občerstvení i ubytování. „Máme osm stálých zaměstnanců a sedm živností. Ze sjezdovky dokážeme ještě dotovat ztrátový provoz koupaliště, fotbalové hřiště i tenisové kurty. Je to živé a funguje to,“ říká hrdě Stávek.
Nejníže položené středisko ve střední Evropě v nadmořské výšce 180 metrů staví na hlavu kritiku všech „ski počinů“ na rovině (pokud nepočítáme tu oprávněnou, která se vzedmula v souvislosti se zneužíváním dotací). Je to trochu paradox, ale těm prckům stačí pár dní nočního mrazu, aby děla nastříkala desítky centimetrů, které vydrží odtávat i týdny, kdy teplota přeleze nulu. „Počasí drtí možná v určitých ohledech víc velké areály než nás. V menších střediscích se sjezdovkou 350 až 700 metrů mohou vyrobit vyšší vrstvu sněhu, která přežije v plusových teplotách. Ti velcí, kteří mají několikanásobně širší a delší sjezdovky, si nemohou dovolit vyprodukovat všude metr sněhu. Bylo by to investičně a proreport vozně tak nákladné, že by určitě museli zdražit jízdné a hledat další zdroje, tedy vodu,“ říká Jakub Juračka, prezident Asociace lanové dopravy. Ví, o čem mluví, sám jeden takový malý skiareál provozuje v Hostýnských horách.
Naopak velká střediska mají oproti těm malým obrovskou výhodu ve velké ubytovací kapacitě (například Rokytnice, Harrachov – osm tisíc lůžek, Lipno – čtyři tisíce lůžek), která jim dává jistotu vícedenních hostů.
Kopec si postavíme
Stavba vleku byla velmi často základem pro vybudování lokálního celoročního turistickéwww. ho centra. Kromě toho, že podnikatelé začínají provozovat doprovodné služby, jako jsou lyžařské školky, půjčovny, servisy či bufety na „vlastní triko“, je to asi jediná cesta, jak uniknout z finančního sevření čím dál teplejších zim. Přistavují proto bobové dráhy, tubingy, lanové parky, koupaliště, sázejí na cyklistiku. Majitel skiareálu v Tošovicích, který si kopec ve výšce 450 metrů nad mořem před patnácti lety ze třetiny sám navezl, aktuálně buduje golfové hřiště.
Původně koupil statek i s přilehlým kopečkem pro výrobu kachlů na krbová kamna.
Na pahorku si coby vášnivý lyžař postavil malý vlek. Když se to začalo lidem líbit, vrch zvětšil, přistavěl restauraci, tu zvětšil, přistavěl hotel, pak wellness, kongresové prostory, vyčistil nádrž vody pro výrobu umělého sněhu, aby se v ní dalo koupat…A dnes má letní sezonu silnější než tu zimní. Denně se v Heiparku Tošovice protočí kolem dvou tisíc lidí. „Že by to byl ale nějaký extra výdělečný podnik?
To ne. Majitel si prostě staví svůj sen a nakonec si postavil i ten kopec. Loni jej ještě zvětšil a předělal terén,“ říká manažer Heiparku Jiří Šindler. l
Že by to byl ale nějaký extra výdělečný podnik? To ne. Majitel si prostě staví svůj sen a nakonec si postavil i ten kopec. Chotouň: Hravé lyžování „O víkendu nejezděte, to na vás nebudu mít čas. A v pátek raděj také ne,“ instruuje novinářskou návštěvu Jiří Vorel, jeden ze dvou majitelů Ski areálu Chotouň. Neposlechla jsem a naběhla si. V pátek před koncem ledna krásně mrzlo, neodolala jsem a se synem jsem místo do školky vyrazila do Chotouně. Z Barrandova jsme tam dojeli za dvacet minut. Před desátou bylo parkoviště ještě volné. Příjemně mě překvapilo, že chlapík, o kterém jsem myslela, že bude chtít peníze za parkování, se jen usmál a dál se lopatou rýpal ve sněhu, ze kterého vykukovala sláma. Moje první cesta vedla do půjčovny. Mimochodem mají v ní dvě stě párů lyží a bot. Synovi jsem za dvě stovky půjčila výbavu a zjistila, že ten muž za pultem, který fofrem odbavuje nově příchozí, je pan Vorel. „Nějak to zvládneme, zalyžujte si chvíli a já nebo kolega Němeček s vámi chvíli promluvíme,“ uklidnil mě. Koupila jsem si tedy permanentku na čtyři hodiny s čipem – stejnou, jakou nabízejí krkonošská střediska. Ze dvou vleků jsem si vybrala ten menší, na kterém jsem mohla syna poprvé vyvézt nahoru na jedné pomě. Když to začalo vypadat, že i 350metrový kopec je na něj napoprvé moc, svezla jsem ho na cvičnou dětskou louku s tahacím lanem a slalomem, kde se instruktoři pokoušeli rozlyžovat asi desítku dětí. Po půl hodině tréninku už mydlil s přehledem „velký“ kopec, který dospělý sjede za tři minuty. Jízdu si zpestřoval dva metry vysokými skokánky, takže se ani po dvou hodinách nezačal nudit. Pan Vorel se mezitím přesunul za kasu. Po hodině pomáhal obsluhovat vlek, takže na povídání nedošlo. Kolem druhé se začal svah plnit a i na vleku už se muselo čekat, tak jsme vyrazili zpět ku Praze. „Dá se tím uživit, zbývá i na investice. Už jsme do toho dali miliony,“ odpovídá Jiří Vorel, když mu večer telefonuji. Trefila jsem se do pauzy, než vyrazí rolbovat svah. Letos si pořídil desáté sněžné dělo. Stálo milion. Chotouň jede už jedenáctou sezonu. Počet návštěvníků se odvíjí od počasí. Když je pěkně a víkend, jsou jich stovky, jinak desítky denně. Původní představy Jiřího Vorla byly o něco skromnější. Rodina vlastnila pozemky, kde kdysi bývalo lano s kotvičkou. Hned po civilní službě se rozhodl,že lyžování v Chotouni vylepší. Když se začal orientovat v oboru, potkal Jana Němečka, který v minulosti provozoval areál v Krkonoších a měl nějakou starší techniku. Domluvili se a začali budovat skiareál spolu. Před čtyřmi lety nabídli školkám na klíč program Hravé lyžování a ono se to chytlo. „Pro nás je prioritou zasněžování. Už asi budeme jen vylepšovat, máme vlastně všechno. Jen s tou kapacitou jsme na hraně. V podstatě nemáme konkurenci. V okolí Prahy by se uživilo deset takových kopců,“ říká Vorel.
Máme osm stálých zaměstnanců a sedm živností. Ze sjezdovky dokážeme ještě dotovat ztrátový provoz koupaliště, fotbalové hřiště i tenisové kurty. Je to živé a funguje to. Mnichovice: Srdeční záležitost Jan Zenkl je renesanční člověk, dalo by se říci. Kdyby si mohl místostarosta, bývalý výpravčí, dnes právník a autor několika historických knih vybrat místo, kde se narodit, určitě by to bylo Tyrolsko nebo Šumava. Jenomže se narodil v Mnichovicích. Pokusil se tedy napodobit kousek hornatého ráje tam. Do Šibeničního vrchu v nadmořské výšce 453 metrů investoval kolem 30 milionů korun. Začalo to přitom nevinně – jako kluk tu lyžoval, obnovil proto vlek. Ten se sám o sobě neuživil, rozhodl se proto přistavět restauraci a halu s tenisovými kurty. Nechtěl ovšem hyzdit krajinu betonem, na kopci proto vyrostl velký srub, prý svého druhu největší v Evropě. Dnes je v něm hotel, wellness, bowling či squash. „Horský areál Šibeniční vrch je rodinnou firmou. Sám bych však náročný provoz areálu nezvládl už kvůli práci právníka. Věnuji se tedy sjezdovce s lyžařskými vleky, nočnímu zasněžování a půjčovně lyží. Restaurace a veškeré ostatní sporty provozuje rodina Mráčkova, ubytování ve sporthotelu a kempinku potom má manželka Marcela,“ vysvětluje Zenkl. Letní sezona je už dnes na úrovni té zimní. Ambice, že by se mu investice v dohledné době vrátila, ale Zenkl nemá. „Vždycky prodělávám. Je to zkrátka koníček. Možná tak ještě před čtyřmi lety byly zimy ziskové,“ podotýká. l Počasí drtí možná v určitých ohledech víc velké areály. V menších střediscích se sjezdovkou 350 až 700 metrů mohou vyrobit vyšší vrstvu sněhu, která přežije v plusových teplotách. Ti velcí si nemohou dovolit vyprodukovat všude metr sněhu.
Monínec: Středočeský Kronplatz
Po dvaceti minutách jízdy po děravých okreskách skrze nikterak malebné vesničky za Benešovem se najednou ocitnete v Alpách. Spolumajitel skiareálu Monínec Jaroslav Krejčí přiznává, že koncepci kompletně okopírovali z Kronplatzu. „Marcel chtěl, aby to tu bylo jako v Itálii,“ usmívá se Krejčí. Setkání s majitelem pražské stavební a developerské firmy Trigema Marcelem Souralem znamenalo v jeho životě zlom. Původně rodinný podnik provozovaný spíše intuitivně se změnil v klasickou korporátní firmu, nad kterou ale zůstává trochu rozum stát. Krejčí se Souralem vybudovali ve středních Čechách kilometrovou sjezdovku s lanovkou, která letos přepravila čtyřmiliontého návštěvníka, lyžařské zázemí, za něž by se opravdu nemuseli stydět ani v Alpách, hotel, penzion a apartmány se dvěma stovkami lůžek. To všechno celkem za zhruba čtvrt miliardy. Jaroslav Krejčí je rodák z přilehlého města Sedlec–Prčice. Původně učitel tělocviku a zeměpisu se před 22 lety rozhodl, že si zkusí pronajmout hotel na Monínci určený k demolici. První roky to, co vydělal v létě, v zimě protopil. Když našel ve spodní chalupě lano, které kdysi sloužilo jako vlek, spíše z legrace jej nainstaloval. Od kamarádů dostal staré dělo a rolbu, nádrž na vodu měl, tak zkusil malý svah uměle zasněžit. Vyšlo to. O víkendu přijelo i 600 lidí. Vlek poprvé vydělal na to, aby na jaře nezačínal s minusem. „To nás hrozně nakoplo,“ vzpomíná Krejčí a popisuje, jak v létě 2002 o povodních jeli s otcem na lodičce na ministerstvo pro místní rozvoj s žádostí o dotace na nový vlek. Ne všichni dorazili, takže nakonec dostali víc, než doufali, a koupili první pořádný vlek za milion. Zimní sezona začínala být rovnocenná té letní. „Naše know-how bylo docela jednoduché. Dobře jsme vařili jedno jídlo a dobře jsme se chovali. Pořád tu byl někdo z rodiny. Na to jsme získali klientelu,“ soudí Krejčí. V té době měli obrat přes deset milionů, zisk půl milionu a byli celkem spokojeni. Pak Krejčího ale nahlodal známý ze Svazu provozovatelů vleků a lanovek. „Proč tu neuděláte pořádnou sjezdovku?“ zeptal se. Během dvou let předjednali Krejčí nákup potřebných pozemků a investici odhadli na 50 až 60 milionů korun. U všech bank se dostali do druhého kola. A ve třetím vypadli. Tehdy zafungovaly kontakty z baru. Jiný známý je propojil s Marcelem Souralem, kterému se nápad zalíbil. Nakonec Soural investoval 80 milionů, rodina Krejčích projekt s pozemky a Trigemou v zádech dotáhla žádost o dotace. Nakonec získali téměř sto milionů na podporu cestovního ruchu. V roce 2008 otevírali. První dvě zimy byly mimořádné. Nikdo nevěřil, že může být ve středních Čechách kilometrová sjezdovka. Všichni to chtěli vidět. Oblibu si získalo noční lyžování. Monínec je po Černé hoře druhou nejdelší osvětlenou sjezdovkou v Čechách a předpoklad, že bílé límečky vylezou z kanceláří, vymění oblek za oteplováky a vyrazí si zalyžovat, se potvrdil. Dnes tvoří noční lyžování třetinu tržeb. Teď se ale dvě sezony nepovedly. Trigema musela provoz areálu dotovat. Rodina Krejčích už tak dnes vlastní jen 15 procent firmy. „Aby to ekonomicky fungovalo, musí sem přijet 800 lidí sto dní v roce. Je hrozné, když se nedaří ne vlastní vinou. Už druhé Vánoce byly špatné. Za dva roky ale splatíme leasingy na techniku a bude se lépe dýchat. Rádi bychom také obrátili byznys. Dnes nás živí z 80 procent zima, chtěli bychom ten podíl snížit na 60 procent. Pak nebudeme mít z každého oteplení husí kůži,“ vysvětluje Krejčí. Jeho partner Marcel Soural se na investici dívá z dlouhodobého hlediska. V sousedství chce ještě přikoupit další kopec, aby sjezdovka měla v první polovině dvě cesty. Skiareál se staviteli pražských bytů evidentně zažral pod kůži. Už šestým rokem pracuje na vybudování střediska na Šumavě v Železné Rudě. „Nástupní stanice by byla ve městě. Ještě ale musíme dořešit nějaké záležitosti s národním parkem. Teď se myslím konečně blížíme k cíli,“ doufá Soural.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
