Hned po zavedení základních tržních reforem v roce 1990 se objevil fenomén, se kterým česká vláda zápolí dodnes. Jedná se o proslavený "švarc systém". Jeho ekonomická logika je jasná: zaměstnavatel nepřijme na místo uklízečky, zedníka či kuchaře řádného zaměstnance, nýbrž si najme osobu s živnostenským listem.
Na podstatě věci se nic nemění - kromě daňových a pracovně právních záležitostí. Z daňového hlediska je „švarc systém“ neskonale výhodnější. Z hlediska právního rovněž. Kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by. Problém „švarc systému“ má dvě roviny: morální a ekonomickou. Je eticky správné vyhýbat se placení daní? Samozřejmě, že na tom není nic špatného, pokud se tak děje v rámci zákona. Stát chce získat maximum daní, protože osoby vysoce postavené v politice a státní správě chtějí maximalizovat svoji moc. Daňoví poplatníci chtějí své platby minimalizovat. Dvojkolejnost pracovního trhu není v žádném případě specialitou České republiky. Nejde ani o doménu méně placených druhů práce. Vždyť co jiného než „švarc systém“ jsou manažerské kontrakty sjednávané s vrcholovými řídícími pracovníky prakticky ve všech vyspělých zemích? Naprosto běžnou praxí je též „outsourcing“ některých činností (zejména v informačních technologiích) externím subkontraktorům - fyzickým osobám nebo malým firmám. Doménou některých málo vyspělých zemí je výsadní postavení neformálního trhu práce nad regulérní zaměstnaností. Týká se to Latinské Ameriky, Afriky a Asie. V Indii je na „organizovaném“ trhu zaměstnáno jen několik desítek milionů lidí, zatímco neorganizovaný (a převážně nezdaněný) trh práce zaměstnává stamiliony. Analýza ekonomických aspektů „švarc systému“ úzce souvisí s metodou, jak problém odstranit. Konflikt vyplývá z nerovného postavení zaměstnanců na jedné straně a osob samostatně výdělečně činných na straně druhé. Mezi oběma skupinami neexistuje tzv. daňová spravedlnost. Horizontální daňovou spravedlnost lze definovat jako stav, kdy dva subjekty se stejnou schopností platit jsou zatíženy stejně vysokou daňovou povinností. Nejobjektivnější mírou schopnosti platit je výše příjmů. Zaměstnanec poradenské firmy by tedy ve spravedlivém daňovém systému platil stejně jako subkontraktor dodávající stejné služby, zaměstnaná uklízečka stejně jako její kolegyně „podnikatelka“. Vlády, zvláště levicové, mají tendenci nastolovat „spravedlnost“ administrativní cestou: paušálním trestáním osob samostatně výdělečně činných. Tím ovšem jen dosahují stavu, kdy legálně pracující fyzické osoby se stahují do šedé ekonomiky. Pokud dříve platily malé daně, nyní neplatí žádné. Katastrofální stav indického pracovního trhu je ostatně dědictvím ideologie britského fabiánského socialismu. Správné řešení nespočívání v házení klacků pod nohy živnostníkům a „ičařům“, nýbrž naopak v uvolnění pracovního trhu po stránce daňové i regulační. Jedině tak lze splnit předpoklady horizontální daňové spravedlnosti. Ideálního stavu naprosté rovnoprávnosti však patrně dosáhnout nelze. Zaměstnanci budou vždy nést o něco menší riziko. Cenou za vyšší bezpečí jsou vyšší daně.
Autor je analytik
