Nemá cenu popírat, že daňová zátěž osob samostatně výdělečně činných, pokud do ní zahrneme i sociální a zdravotní pojištění, je díky jinak počítanému vyměřovacímu základu, a především díky výdajovým paušálům podstatně nižší než u zaměstnanců. Vezměme si příklad vzorného plátce daně, který nijak svoje povinnosti neobchází, pohybuje se striktně v mezích zákona a nejede ve švarcsystému. Pokud je OSVČ a jeho skutečné výdaje spojené s podnikáním představují dejme tomu 50 procent jeho brutto příjmu, ušetří díky současnému daňovému režimu při šedesátiprocentním paušálu desítky tisíc korun. Jeho efektivní zdanění je zhruba poloviční oproti tomu, jemuž by při stejném příjmu podléhal jako zaměstnanec. V případě Všeobecné zdravotní pojišťovny si 54 procent jí registrovaných samostatně podnikajících osob platí zálohy z minimálního vyměřovacího základu, z maximálního naopak jen 0,16 procenta z nich. Zákonný nárok na péči je přitom stejný.
Čím větší je rozdíl mezi skutečnými výdaji a výdajovým paušálem, tím je z daňového hlediska postavení OSVČ výhodnější. Samozřejmě že samostatné podnikání je spojeno s riziky, nicméně stimul je to natolik výrazný, že počet lidí, kteří začali výdajových paušálů využívat a udělali se takříkajíc pro sebe, vzrostl v letech 2006 až 2010 podle údajů Ministerstva financí ČR o 170 tisíc na téměř 450 tisíc.
Přestože důvody pro výraznou reakci na nabídkové straně jsou jasné, nedokáže nikdo přesně kvantifikovat, do jaké míry je nárůst počtu živnostníků s paušálem „nabuzen“ nejen jejich vlastní vůlí či daňovou úsporou, ale poptávkovou stranou. Tedy snahou zaměstnavatelů snížit celkové náklady na pracovní sílu tím, že část kmenových zaměstnanců nahradí levnějšími OSVČ, které navíc nabízejí sekundární výhodu rychlejšího rozvázání kontraktu, a ještě k tomu bez odstupného. Tím se dostáváme k již zmíněnému švarcsystému.
Ani v Česku, ani jinde v Evropě nejde o nic nového. Snaha o „úspory“ prostřednictvím najímání „samostatných“ podnikatelů na činnosti, jež mohou být zajišťovány kmenovými zaměstnanci, byla identifikována v zemích od Norska po Kypr a od Británie až po Slovensko. Analytik by předpokládal, že největší zájem o švarcsystém a jeho ekvivalenty bude tam, kde zaměstnavatelé platí vysoké příspěvky za zaměstnance, a zároveň tam, kde je efektivní daňová zátěž OSVČ výrazně nižší než u zaměstnanců. Z průniku těchto dvou množin vám vyleze Česko. Z odvětvového hlediska zase mezinárodní průzkumy jednoznačně identifikují stavebnictví s jeho sezonním charakterem a velkými výkyvy v naplněnosti zakázkové knihy, které vyžadují vysokou flexibilitu v najímání a propouštění pracovníků.
Formy podpory drobného podnikání jsou různé, ale tak velkoryse nastavené výdajové paušály jako v Česku nikde jinde nenajdete. Je to sice z administrativního hlediska velmi jednoduchá forma podpory, jenomže její plošný charakter ji činí nejen nákladnou, ale i poměrně obtížně zdůvodnitelnou, protože subvencujete i ty, kteří to zdaleka nepotřebují, fakticky na úkor ostatních. Pro zaměstnavatele, kteří zákony dodržují, nepředstavuje švarcsystém nic jiného než nekalou soutěž ze strany méně skrupulózní konkurence.
Tomuto schizmatu se nyní snaží úřady čelit výraznými sankcemi za švarcsystém. Zřetelně se jedná o špatné řešení, které reaguje nikoli na příčiny, ale na následky. Najít dobré řešení však není zdaleka tak jednoduché, jak si to představují odbory, reprezentující kmenové zaměstnance, nebo levice, která má tendenci jim naslouchat. Zjevně nejjednodušší je přiblížit paušály skutečným výdajům, současný rozdíl nelze odborně nijak uhájit. Jenže prudce zvednout minimální vyměřovací základ například u platby zdravotního pojištění, případně nutit OSVČ platit zdravotní pojistné formou pojistněmatematicky korektně spočtené paušální daně je dvojsečná zbraň.
Na jedné straně lze díky nulové vazbě mezi příspěvkem a čerpáním zdravotní péče hovořit o jasném černém pasažérství, na straně druhé je nutné vzít v potaz, že podstatné zvýšení daňové zátěže by určitě vyhnalo mnohé dnešní živnostníky z formálního trhu práce. Nezaměstnanost v kombinaci s prací načerno by se stala mnohem častějším fenoménem, než je tomu dnes. Celková ekonomická aktivita ve formálním sektoru by klesla, daňové výnosy bez výrazného zlepšení oproti minulosti by vyústily ve vyšší represi, nikoli však ve vyšší ekonomickou aktivitu. Tohle vypadá jako slepá ulička.
Na začátku roku 2009, kdy světový obchod hledal své dno, bylo možné od mnohého manažera, přizpůsobujícího firmu na podstatně nižší objem zakázek, zaslechnout, jak rád by vyměnil třeba i vyšší zátěž sociálními platbami v časech konjunktury za možnost nezatěžovat cash flow v časech krize náklady na odstupné. Popravdě řečeno, Česko má nižší míru regulace trhu práce než většina zemí Evropy a poslední opatření navíc vyšla tehdejším požadavkům částečně vstříc. Například prodloužením zkušební lhůty a délky fixních kontraktů, diferenciací odstupného v závislosti na odpracované době u jednoho zaměstnavatele. Ovšem drakonické sankce za švarcsystém se firemním managementům vůbec nelíbí. Ekonomicky korektním řešením by bylo snížit zdanění práce a ještě zvýšit flexibilitu v najímání a propouštění kmenových zaměstnanců při současném znatelném zvýšení efektivní míry zdanění OSVČ. To se lehko řekne, ale velmi těžko politicky prosazuje. Že bychom dnes byli blízko stavu podporujícímu vysokou míru zaměstnanosti při vyváženém sdílení daňového břemene, o tom se nedá mluvit ani náhodou.
