Nejvyšší představitel Strany kurdských pracujících PKK Abdullah Ocalan byl v pondělí zatčen v Keni agenty turecké zpravodajské služby a dopraven na ostrov v Marmanském moři, kde čeká na soudní proces. Skončilo tak několikaměsíční putování za azylem nejvýznamnějšího představitele kurdských separatistů, který je podle názoru Turecka teroristou odpovědným za smrt desetitisíců lidí.
Ocalanovo zatčení a následné spekulace o podílu jednotlivých zúčastněných zemí však vyvolaly obrovské nepokoje po celé Evropě. Kurdští aktivisté svůj hněv zaměřili především proti Řecku, na jehož ambasádě v Keni Ocalan dvanáct dní před svým zatčením pobýval. Zároveň i proti Spojeným státům a Izraeli, jejichž zpravodajské služby CIA, respektive Mossad jsou prý v celém případu namočeny.
Pro Řecko má konec Ocalanovy anabáze dokonce značný vnitropolitický dopad, neboť na základě výzvy premiéra Kostase Simitise byli nuceni rezignovat ministři zahraničních věcí, veřejného pořádku a vnitra za svůj „malý smysl pro realitu a odpovědnost vůči národu , který umožnil Ocalanovi vůbec vstoupit na řeckou půdu.
Kurdští aktivisté po celé Evropě však mezitím svůj hněv zaměřili především na řecké, keňské a izraelské diplomatické mise, které začali násilím dobývat a brát jejich personál jako rukojmí. Nejvážnější střet se odehrál v Berlíně, kde ochrana izraelské ambasády spustila střelbu do útočícího davu a tři Kurdy zastřelila a čtrnáct dalších vážně zranila. Rozvášněné davy demonstrantů se vrhly i proti sídlům mezinárodních organizací. V Ženevě bylo několik hodin násilně okupováno sídlo OSN, v Kodani zase sídlo úřadovny Evropské komise. Některé zúčastněné země, mezi jinými USA a Izrael, na situaci okamžitě zareagovaly uzavřením svých diplomatických misí a jejich zvýšenou ostrahou.
Vážnost celé situace je podtržena skutečností, že kurdských uprchlíků, mezi nimiž je převážná většina sympatizantů PKK, jsou po celé Evropě miliony. Jen v samotném Německu jich legálně žije asi půl milionu. Významným problémem ztěžujícím řešení kurdské otázky je i fakt, že vývoj separatistického kurdského hnutí na tureckém území bezprostředně souvisí s vytvořením možného budoucího ohniska napětí v oblasti hraničního území Iráku, Turecka, Sýrie a Iránu. Toto potenciální nebezpečí prý bylo dokonce jedním z hlavních motivů (kromě ultralevicové orientace PKK), proč se kurdským separatistům nedostalo pomoci ze strany Spojených států ani v době úspěšného tažení proti iráckému režimu během války v Perském zálivu.
