Svatí kacíři Cyril a Metoděj

Konstantin (Cyril) a Metoděj, bratři z řecké Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo slovanští věrozvěstové. Pro misii na Velké Moravě vytvořili v 9. století písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

Autor: Robert Šimek

Jejich dílo mělo velký význam a stalo se duchovním základem pro slovanské pravoslaví.

Roku 862 požádal velkomoravský kníže Rostislav byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, kteří by na Velké Moravě vedli bohoslužby ve slovanské řeči a položili zde základy křesťanství. Obyvatelé Velké Moravy sice v té době již znali církevní učení misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, takže latinsky mluvící kněží vyhnal.

Císař Michael a patriarcha Fotios se rozhodli žádosti vyhovět a z řady duchovních vybrali dva muže, kteří se podle nich ke splnění tohoto úkolu hodili nejlépe – bratry Konstantina a Metoděje. Oba byli velmi zkušení a vzdělaní. Pro misii k moravským Slovanům navíc splňovali zásadní předpoklad – dobře ovládali slovanský jazyk, protože se narodili v řecké Soluni, osídlené slovanským obyvatelstvem.

Objev na Krymu Metoděj, původním jménem Michal, byl nejstarším synem vojenského velitele ze Soluně. Poté, co vystudoval práva, působil třináct let jako císařský prefekt v oblasti u řeky Strymon, a byl tedy nejen znalcem zákonů, ale i schopným úředníkem. Světská služba ho však neuspokojovala, proto se později rozhodl vstoupit do nejslavnějšího byzantského kláštera pod horou Olymp. Zde přijal i nové řeholní jméno Metoděj. Do téhož kláštera jej krátce poté následoval i jeho o třináct let mladší bratr Konstantin, profesor filozofie, asketa, typický vědec a intelektuál s obrovským darem řeči. Oba bratři už za sebou měli misii ke kočovným Chazarům žijícím na Krymu, která sice nedopadla příliš úspěšně, přinesla ale významný objev. Našly se při ní totiž ostatky svatého Klimenta, bývalého římského papeže z 1. století, jenž byl císařem Trajánem vyhnán na Krym. Poté byl lodí odvezen na moře a s kotvou uvázanou kolem krku utopen. Moře časem jeho tělo vyplavilo na břeh v Chersonu a místní lidé ho tam pohřbili. Jeho hrob pak objevili právě Konstantin s Metodějem a spolu s kotvou, která se stala Klimentovým symbolem, dopravili cennou relikvii do Byzantské říše. Moravská misie

Koncem roku 862 vyrazili tedy Konstantin s Metodějem na Moravu. Nesli s sebou větší části svatých písem a bohoslužebných knih přeložené do staroslověnského jazyka, který vznikl na základě nářečí v okolí Soluně. Konstantin pro něj vytvořil i nové písmo – hlaholici.

Pravděpodobně na jaře roku 863 přišel jejich průvod na Moravu, kde se oba bratři dočkali vřelého přijetí. Ihned se pustili do práce, která spočívala především ve výchově a vzdělávání nových kněží a také v dalším překládání bohoslužebných knih.

Misie trvala čtyři roky, po jejichž uplynutí přišel čas na návrat do Konstantinopole. Zde chtěli nechat vysvětit své studenty na kněze, a položit tím základy pro fungování samostatné moravské církve. Cestou se zastavili u knížete Kocela v Panonii, který si jejich návštěvy velmi považoval. Také on se chtěl vymanit ze závislosti na římské církvi, požádal tedy učence, aby ho spolu s dalšími padesáti vybranými velmoži naučili slovanskému písmu. Konstantin a Metoděj jeho přání splnili a pobyt v Panonii si tím prodloužili na půl roku.

Šťastný obrat Na podzim roku 867 se výprava opět vydala na cestu do byzantské metropole. V Benátkách, které tehdy patřily k Byzantské říši, byli však její členové zaskočeni znepokojivými informacemi o osudu císaře Michaela III., který byl nedávno zavražděn nynějším novým císařem Basileem I. Ten navíc sesadil z funkce církevního patriarchy Konstantinova učitele Fotia. Za těchto nepříznivých okolností nakonec věrozvěstům a jejich žákům přišlo vhod, když je ještě v Benátkách zastihlo pozvání k návštěvě od papeže Mikuláše I. Ten sice neměl s Konstantinem a Metodějem dobré vztahy a ve skutečnosti je chtěl spíš pokárat, cesta do Říma se ale věrozvěstům nakonec vyplatila. Papež Mikuláš totiž ještě v listopadu téhož roku zemřel a jeho místo zaujal Hadrián II., který výpravu srdečně přivítal. Učitelé z Moravy předali papeži poselství od Rostislava i Kocela a poté mu vysvětlili, proč se rozhodli moravské Slovany vyučovat křesťanské víře v jejich rodném jazyce. Papež jejich vysvětlení přijal a nechal Konstantina, Metoděje i některé jejich žáky vysvětit na biskupy. Konstantinova smrt |SVATÝ KONSTANTIN (asi 827–869)|
|Narodil se roku 826 nebo 827 v Soluni. V Konstantinopoli se stal profesorem filozofie a proslul také jako teolog a znalec jazyků. Roku 863 byl s bratrem Metodějem vyslán na Velkou Moravu, kde působil čtyři roky. Vytvořil první slovanské písmo hlaholici, zavedl bohoslužbu ve staroslověnštině a do téhož jazyka přeložil část bible i další texty. Krátce před smrtí vstoupil do kláštera, kde přijal řeholní jméno Cyril. Zemřel 14. února 869 v Římě. | Velká část výpravy se poté vrátila na Moravu, Konstantin a Metoděj ale v Římě ještě zůstali, aby vyjednali zřízení moravského arcibiskupství. Konstantin ovšem začátkem roku 868 vážně onemocněl a rozhodl se vstoupit do kláštera, kde přijal řeholní jméno Cyril. Z těžké nemoci se už neuzdravil, a roku 869 zemřel. Metodějovi se téhož roku podařilo i díky intervencím panonského Kocela dosáhnout úspěchu a papež ho jmenoval arcibiskupem pro rozsáhlou oblast Moravy, Nitranska a Panonie. Jejím církevním centrem se stal Srem na pomezí dnešního Srbska a Chorvatska, a de facto se tak obnovila panonská církevní provincie, zlikvidovaná roku 582 Avary. Arcibiskup Metoděj se do nově zřízené arcidiecéze ihned vypravil. Zpráva o jeho povýšení se ale mezitím donesla i bavorským biskupům, kteří ji nepřijali s nadšením. Salcburského archipresbytera Rihpalda dokonce rozčílila natolik, že se rozhodl Panonii na protest opustit. Na území, které teď bylo papežem svěřeno do správy Metodějovi, si totiž odnepaměti činila nárok bavorská církev, která v této oblasti prováděla dlouholetou misijní činnost. Arcibiskup v jámě Papežovo rozhodnutí velmi pobouřilo i salcburského metropolitu Adalwina. Rozhodl se proto jednat v rozporu se zájmy svého představeného a naložit s nevítaným hostem podle vlastního uvážení. Tím spíš, že události na Moravě Adalwinovi vyloženě nahrávaly. Metoděj byl zatčen Bavory, obviněn, že neprávem pobýval na jejich území a postaven před církevní soud. Procesu se účastnil i král Ludvík Němec a kromě arcibiskupa Adalwina také další bavorští biskupové, pasovský Hermanrich, frisinský Anno či säbenský Lantfried. Během dramatického zasedání se však zhruba pětapadesátiletý Metoděj projevil jako silný a sebejistý muž s bojovným duchem. Protivníky, kteří se ho snažili pokořit, prý varoval slovy: „Narážíte na skálu, vaše lebka se o ní roztříští.“ Představitelé bavorské církve ho ale přesto sesadili z funkce a odsoudili k doživotnímu žaláři. Byl odvezen do Švábského Ellwangenu, kde ho dva a půl roku věznili v otevřené jámě. Nekalé úmysly

Za propuštění uvězněného Metoděje intervenovali Kocel a Svatopluk, který roku 870 nahradil Rostislava, u nového papeže Jana VIII. Papež napsal dopis Ludvíku Němcovi a bavorským biskupům, ve kterém je upozornil, že Metoděje odsoudili v rozporu s církevními zákony, a přikázal jim pod hrozbou přísných trestů, aby ho propustili. Arcibiskup poté konečně dorazil na Velkou Moravu a převzal správu všech kostelů v zemi.

Kníže Svatopluk měl ale obavy z Ludvíka Němce, proto s ním roku 874 uzavřel ve Forchheimu nedaleko Bamberka dohodu. Zavázal se, že v zájmu zachování míru zůstane králi do konce života věrný a bude mu pravidelně odvádět stanovenou dávku.

Po podpisu mírové smlouvy se na Moravu opět vrátili bavorští kněží, aby zde působili pod Metodějovým vedením. Mezi nimi však přišel i tajný zvěd – původně benediktýnský mnich Wiching. Jeho úkolem bylo donášet tajné informace ze Svatoplukova dvora do Říše a také připravit na Moravě vhodnou půdu pro Metodějovo odstranění.

Kněží proti kněžím

Svatopluk mír s Říší potřeboval k tomu, aby Moravu konečně po náročných letech sjednotil a mohl zahájit boje na jiných frontách. Vedle Čechů se tak v následujících letech stali jeho poplatníky Holasici (na dnešním Opavsku), Slezané, Vislané (na dnešním Krakovsku), a dokonce i některé kmeny Polabských Slovanů.

Roku 874 však Svatopluk přišel o významného spojence v Panonii. Kníže Kocel zemřel v bojích s Chorvaty a jeho místo zaujal mnohem méně přátelský synovec Arnulf. Zdánlivou stabilitu vnitropolitických poměrů na Moravě navíc začal narušovat spor mezi Wichingem a Metodějem. Nevraživost mezi latinskými a slovanskými kněžími se výrazně stupňovala a obě strany požádaly Svatopluka, aby situaci vyřešil. Ten se ale nekonečnými a stále se opakujícími problémy zabývat nechtěl a poslal Jana z Benátek do Říma, aby o celé záležitosti informoval papeže. Jan VIII. si pak Metoděje s Wichingem povolal k sobě, aby s nimi záležitost osobně projednal.

Jak napálit Svatopluka

Metodějova návštěva u Svatopetrského stolce byla velmi úspěšná. Papež ho shledal „ve všem církevním učení a zvycích pravověrného a prospěšného“. Z Wichinga učinil Metodějovi podřízeného biskupa v Nitře a nařídil mu, aby byl arcibiskupovi ve všem poslušný. Své stanovisko pak vyjádřil také v dopise adresovaném Svatoplukovi. Listina bývá označována podle počátečních slov latinsky psaného textu „Industriae tuae“ (Tvé horlivosti) a je považována za nejvýznamnější písemný dokument Velké Moravy.

Wiching se z Říma na Moravu vrátil jinou cestou než Metoděj, spěchal totiž do Korutan k Arnulfovi. Seznámil ho s nepříznivým výsledkem audience u papeže a nabídl mu jediné možné řešení, jak Metoděje opět zdiskreditovat – zfalšovat papežův list a z arcibiskupova úspěchu učinit neúspěch.

Wiching falzum skutečně vyrobil a navíc se mu podařilo dostat se ke Svatoplukovi, který se tou dobou zrovna vracel z válečné výpravy. Předal mu nepravý dopis, v němž byl papežův postoj k Metodějovi zcela opačný a zakazovalo se v něm používání slovanského jazyka v církevní praxi. Metodějova pozice se tím u Svatopluka silně otřásla. Pozdější obhajoby a důkaz ve formě pravé papežské buly považoval už moravský kníže jen za tvrzení proti tvrzení a snažil se omezit Metodějovy pravomoci ve prospěch latinských kněží.

Nezdolný mnich

Metoděj poslal papeži list, ve kterém si stěžoval, že proti němu Svatopluk zasáhl. Papež mu v odpovědi dal zapravdu, čímž vyšel najevo Wichingův podvod. Metoděj pak zrádného kněze zcela v souladu s papežským ustanovením vyhnal z arcidiecéze.

Situace se však neuklidnila. Papež Jan VIII. po několika letech zemřel a Wichting toho rychle využil. Opět obvinil Metoděje u nového papeže Hadriána III. s nadějí, že se mu konečně podaří dosáhnout arcibiskupského postu, a tím i připojení Metodějova arcibiskupství k bavorské církvi.

Metoděj měl ale tou dobou jiné starosti. V Květnou neděli roku 885 odsloužil poslední mši a předpověděl, že brzy zemře. Jeho čas se naplnil 6. dubna téhož roku, ještě předtím však stačil určit za nástupce na postu moravského biskupa Moravana Gorazda, kterému se přezdívalo Učený. Pocházel nejspíš z rodu Mojmírovců a těšil se mezi lidmi velké vážnosti. Wiching ale nehodlal svůj boj vzdát, a když se mu nepodařilo porazit Metoděje, rozhodl se zničit aspoň Gorazda.

Dobro vždycky nevítězí

V září roku 885 zemřel papež Hadrián III. a novou hlavou církve se stal Štěpán V. Ten se, k Wichingově velké radosti, konečně začal zabývat jeho žalobami. Na základě předloženého Wichingova falza (z papežských archivů se mezitím ztratil originál listiny „Industriae tuae“) ho pověřil řízením moravské církve a instruoval své legáty, aby Gorazdovi zakázali vykonávat biskupský úřad, dokud se osobně nedostaví do Říma ke slyšení.

Wiching, který se konečně dočkal vysněného postu, okamžitě vyhnal všechny Metodějovy žáky z Moravy. Někteří odešli na Balkán, další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci. Cyrilometodějské dědictví bylo na Moravě i v Čechách tvrdě pronásledováno, udrželo se ale u Bulharů, Srbů, Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tedy u pravoslavných národů.

I pro český národ mělo ovšem působení Konstantina a Metoděje veliký význam. Soluňští učenci rozšířili v zemi křesťanství a dali národu i první vlastní literaturu. Některá česká knížata, jako Oldřich a Vratislav II., se pokoušela cyrilometodějskou církev ještě vzkřísit, o čemž svědčí například založení slovanského kláštera na Sázavě roku 1032. Papež Řehoř VII. se ale v 11. století proti této snaze postavil a také ze Sázavy byli slovanští mniši roku 1096 definitivně vyhnáni.