Nobelovu cenu míru už klidně může dostat sluníčko za to, že tak hezky svítí. Po Arafatovi a Obamovi už se vážně můžeme jen smát… Internetové komentáře pod zprávami o ocenění Evropské unie jako největšího mírotvůrce naší doby nejsou ani trochu překvapivé.
V momentě, kdy se v Athénách pálí hákové kříže na uvítání kancléřky Merkelové, de facto osobnosti EU číslo jedna, si těžko někdo vymyslí kontroverznější krok.
Nobelův výbor to nepochybně věděl a právě proto zvolil, jak zvolil. Lze si snadno představit, že jde o jakousi lacinou reklamu na sjednocenou Evropu v době, kdy její popularita ustavičně klesá. Klasický marketingový tah – oblíbenost upadá a ratingy je třeba zvednout nějakou uznávanou značkou, třeba hned Nobelovou cenou. Nepomůže ani obhajoba v tom smyslu, že cena se uděluje v Norsku. Předseda výboru Jagland je zároveň předsedou norského parlamentu – politik dělá vždycky politiku.
Zkusme se nad tím ale na chvíli trochu vážně pozastavit bez sladké příchuti cynismu a sarkasmu. Faktem je, že od vzniku Evropského společenství se na území žádné členské země neválčilo. Jak moc měl starý kontinent v lásce ozbrojené konflikty, snad není třeba připomínat, a nemusí jít hned o ten nejtragičtější, v kterém zahynulo 60 milionů lidí. Historie Evropy je historií válek. Naštěstí se za posledních 65 let zdá, že tato část historie se nemusí opakovat.
Nakolik za to může zrovna kafkovský spolek s protivnými zlatými hvězdami a cedulkami „tento chodník platila EU“? Pravděpodobně hodně. V Evropě jsme všichni odlišní – mluvíme jiným jazykem, jíme jiná jídla a sledujeme jiné seriály. A odlišnost odedávna plodí nevraživost mířící čtyřpruhovou dálnicí k nenávisti. Jenže od doby, co všichni společně nadáváme na bruselská rádobynařízení a smějeme se úřednickým výmyslům, už to není jenom „my a oni“, ale ve spoustě případů zkrátka jenom „my“.
Také čtěte:
Vždyť ještě před pár lety člověk v hospodách slýchal, že „Němci jiní nebudou, stejně zase zaútočí“. Občas to vypadá, že nebýt EU, Slovensko s Maďarskem už by za sebou měly nejeden ozbrojený konflikt.
Týdeník Euro je veskrze ekonomický magazín a z ekonomického hlediska se toho o EU mnoho dobrého říct nedá. A popravdě ani z jiných hledisek to nevypadá zrovna hvězdně. Je také otázka, jak to bude s onou „mírotvůrčí“ rolí v příštích letech, vzhledem k raketově vzrůstajícímu sociálnímu napětí v jižních zemích. Troufám si ale říct, že za poslední dekády EU přispěla k míru víc, než jsme dnes ochotni si přiznat. A to si zaslouží vyzdvihnout. Tím lépe, že se tím vzbudí vlna nevole. Kontroverze totiž aspoň nutí lidi přemýšlet.
