Svatý grál EU: ekonomické oživení a nová pracovní místa

25. 3. 2013

Budoucí prosperita Česka závisí na mladých. Ti však rychle rozšiřují řady nezaměstnaných

Jestli existuje něco jako téměř panevropský ekonomický sen, pak je to dožít se po únavně dlouhé krizi opět ekonomického růstu, který by navíc dokázal absorbovat hodně pracovních sil. Z hlediska obecně sdíleného pocitu, že „věci se obracejí k lepšímu“, je zapotřebí dosáhnout hospodářského oživení při současném poklesu nezaměstnanosti. Ta v Evropské unii postihla 25 milionů lidí a začíná být opravdu vážným problémem i v Česku.

Jedno bez druhého nevytváří pocit dobrých časů, samotné oživení totiž nestačí.

Toho se určitě dožijeme, když ne letos, tak napřesrok jistě. Jenže to ještě neznamená, že růst bude také generovat nová pracovní místa. A to bude nejen pro Evropu docela velký problém.

Nezapomínejme, že úspěch není měřen střídáním konjunktury rychlým pádem, ale naopak setrvalým tempem na velmi dlouhé trati sdíleného růstu. Asi nejlépe to ilustruje složená roční míra růstu HDP na obyvatele (CAGR), jež ve 30 západoevropských zemích (tedy bez postkomunistické střední Evropy atp.) za téměř dvě dekády od pádu komunismu do vypuknutí světové finanční krize v roce 2008 činila 1,77 procenta. Abychom zase tolik nepodléhali sebemrskačství – v USA to bylo 1,66 procenta, v Japonsku 1,08 procenta, v Rusku 0,88 procenta. Česko sice nepředvedlo zázrak, míra 2,05 procenta je jen mírně pod světovým průměrem 2,17 procenta. Jedině Čína s více než desetiprocentním růstem mezi velkými ekonomikami naprosto vyčnívá, ale i ona v příštích letech jistě zpomalí. Stejně jako v Evropě i tady bude platit, že hospodářský růst v přepočtu na hlavu bude zpomalován rychlým stárnutím obyvatelstva a potřebou najít model růstu, který nebude tak závislý na úvěrové expanzi.

Zaměstnanost, nebo rychlý zisk Dlouhodobé prognózy ovšem nezajímají ani postižené, tedy především mladé a dlouhodobě nezaměstnané, ani politiky, kteří mají nesrovnatelně kratší funkční období. Jenomže právě vznik nových pracovních míst vyžaduje nejen krátkodobě, ale i v několikaletém horizontu po vládách něco, na co nebyly a nejsou stavěny – reformy, které se promítnou do vyšší absorpce pracovních sil při nižším tempu složeného růstu. Ve snaze udržet domácí poptávku na dostatečné úrovni se evropský model sociálního státu lišil od toho amerického v zásadě tím, že se více zadlužoval stát, kdežto v USA se více zadlužovaly domácnosti. Toto ovšem nikdy neplatilo bez výjimky. V Evropě najdete řadu zemí, kde se zadlužoval stát i domácnosti, a to tempem, které v obou aspektech překonávalo USA. Americké zadlužení ostatně po roce 2008 rostlo přímo raketově.

Výrok stínového ministra financí Jana Mládka na sjezdu ČSSD o tom, že živnostníci „parazitují na zaměstnancích“, protože nesrovnatelně méně přispívají do veřejných rozpočtů, ve skutečnosti míří k jádru evropského problému. Mládek se tak významně zasloužil o otevření debaty, co je evropský sociální stát. Za to mu patří dík.

Češi jsou na tom oproti jižnímu křídlu EU, kde se mzdová hladina odtrhla od produktivity nesrovnatelně více, naštěstí lépe. Přesto jsou níže uvedená schizmata současného ekonomického uvažování v Česku, kde se očekává volební vítězství sociální demokracie, fascinující.

Devět pomýlených argumentů Co říci na argument o levné práci v Česku ve srovnání se západní Evropou, v kombinaci se zjevnou touhou posílit spolupráci se zeměmi jako Rusko, Čína, Vietnam a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami? Je jistě chvályhodné rozvíjet spolupráci s nečleny EU, ale pak je třeba také přijmout fakt, že většina pracovních příležitostí, které zmizely z tradičních odvětví českého průmyslu, odešla právě do nově industrializovaných zemí na jih a na východ od nás. Nemůžete chtít vyvážet, a nechtít dovážet. Je hloupost očekávat, že Indové nebo Číňané budou kupovat elektrárny a jiné naše tradiční technologie, když vyrábějí své. Čím déle se budeme snažit udržet bývalé spektrum produkce bez vysokého stupně specializace, tím hůř pro nás.

Argument o parazitujících živnostnících – je jasné, že živnostníci jsou ve srovnání se zaměstnanci opravdu zvýhodněni, ale to je především otázka výdajových paušálů, které nemají žádnou vazbu na skutečné výdaje. Problém je jinde – každý pokus o přitvrzení jen zhorší potíže s černou a šedou zónou. Klasický příklad: živnostníci opravdu nesubvencují státní pojištěnce ve zdravotním pojištění, stěží uhradí zdravotní péči ve své skupině. Jenže zvedněte prudce paušály na zdravotní pojištění živnostníků, a stanou se z nich nezaměstnaní, kteří mají zdravotní péči „zadarmo“.

Argument o „nízkém zdanění práce“ neobstojí s ohledem na fakt, že sociální pojištění představuje v očích zaměstnavatelů zejména pro mladé a staré lidi z hlediska jejich uplatnění na pracovním trhu obrovskou zátěž. Česká legislativa nezohledňuje vývoj jejich produktivity v čase: mladí i staří jsou drazí; že kdysi byli produktivní nebo někdy budou, se nepočítá.

Perverzní je i argument o potřebě vyššího zdanění korporací v oligopolním postavení. Stát by měl posílit regulaci a tlak na snížení cen – třeba Unií doporučovaný rychlý mobilní internet by se mohl soutěžit s ohledem na minimální cenu pro spotřebitele, nikoli na maximální cenu v aukci.

Rovněž při volbě intervencí na trhu práce by mělo být alespoň v časech krize jasno, zda podporovat někoho, kdo sice nic neodvádí, ale také nic nečerpá, nebo člověka, který čerpá, ale stále nic neodvádí. Kdyby státní rekvalifikační politika byla dobře vynaloženým nákladem, její absolventi by byli na trhu práce úspěšní, což ale nejsou. Padá tak argument o potřebě aktivních opatření na trhu práce v kombinaci s tažením proti švarcsystému.

Argument o škodlivosti druhého důchodového pilíře a potřebě „rozvíjet první pilíř“ zase pomíjí těžko zpochybnitelný fakt, že druhý pilíř potřebujeme. V prvním bereme na sebe plné riziko vývoje české demografie a našeho hospodářsko-politického neúspěchu; druhý pilíř by měl být od politických omylů a demografie vzdálen co možná nejvíce. Kdo tomu nerozumí, neví, co je diverzifikace rizika a jak je důležitá.

Smutně pomýlená je i úvaha o nutnosti podporovat vývoz investičních celků do rozvojových zemí. Reálnou možnost dosahovat průlomových zisků z vývozu všeobecně sdílených technologií v zemi, která představuje jen 0,35 procenta světového HDP, snad ani není nutné komentovat. Česko může dosahovat nadprůměrného úspěchu jen v případě zcela mimořádné specializace. Inovace a tržní úspěch rozhodně nezajistí to, že dáte rozvojové vládní peníze všem.

Také argument o nutnosti udržet bezplatné vysoké školství je chybný. Žádná prosperující ekonomika nemůže „zdarma“ produkovat nadmíru pracovníků netržních služeb, kteří jsou závislí na vládním přerozdělování. Netržní služby totiž už z definice závisejí na zdanění těch tržních, kteří obhajují svoje místo na slunci.

A tvrzení o potřebě „bezplatného“ zdravotnictví?

Kdo nechce řídit poptávku po zdravotních službách ve veřejně financovaných systémech penězi a omezovat tak přístup ke zdravotní péči v Evropě neakceptovatelným příjmovým filtrem, bude muset regulovat nabídku zdravotních služeb prostřednictvím regulace nabídkové strany, tedy plánováním kapacit.

Aby mladí neutekli Situace v Česku docela dobře ilustruje současný vývoj na Západě, ačkoli se k němu připojilo teprve nedávno. Jistěže můžeme mít téměř plnou zaměstnanost – ale s reálnými mzdami, které ji udrží. Což znamená v mnoha případech velmi nízké mzdy.

Hledisko výkonnosti v Česku vůbec neodráží reálný životní a příjmový cyklus, a pak se divíme. Skutečným řešením pro zajištění budoucí produktivity je snižovat náklady na zaměstnávání mladých. Není to těžký vzorec – pro důchody individuální celoživotní účet přepočtený na současnou hodnotu, ve zdravotnictví pro mladé odečitatelná položka po dobu náběhu na produktivitu.

Když odmítneme globalizaci a vše, čím vyšší mzdy podmiňuje, včetně korektní správy státu, nestane se nic jiného, než že reálné mzdy budou v průměru nižší, než by mohly být. Většině obyvatelstva to dokonce může vyhovovat, rozdíly v příjmech lze snížit i velmi podstatně. Může to být i politický cíl.

Jenže současným dvacátníkům, bez jejichž inovací se budoucí prosperita těžko dostaví, nevysvětlíte, že uspokojivá definice generačního pokroku nespočívá v nákupu jednosměrné letenky někam jinam. Při formulaci vítězných politických programů pro příští volby je proto zapotřebí opatrnosti, protože jinak mladí odejdou – a prosperita s nimi.