Odpůrci společné měny podlehli iluzím o nezávislosti
Evropa je nahá. Hospodářství eurozóny v současné době nevzkvétá. Velké země Evropské unie – Německo a Francie – porušují dohodnutá pravidla. Komunikace mezi některými členy a kandidáty EU není ideální. Malé státy tvrdí, že zvláště Francouzi si počínají příliš arogantně při prosazování svých ekonomických zájmů.
Ne že bychom toto vše před nedávným švédským referendem o zavedení eura (14.září) nevěděli. Pokud by se ovšem Švédové rozhodli pro vstup do měnové unie, svým verdiktem by zatlačili ony zmíněné kritické připomínky do pozadí. Mluvilo by se o dalším velkém úspěchu eura. Nyní je všem jasné, že se někde stala chyba. A rozhodně to nebylo pouze na švédské straně.
Francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin se k výsledku švédského referenda podle citace listu Le Monde vyjádřil takto: „Je to odpovědnost a volba Švédů, ale je také třeba se poučit, aby bylo možné odpovědět na pochyby některých evropských národů.“ Snad ministr předal tento vzkaz i svém kolegovi, který má na starosti finance.
**Včasné varování. **
Švédské „ne“ by mohlo paradoxně pomoci i zastáncům hlubší evropské integrace. Verdikt ze skandinávské země zase není až tak významný, aby položil eurozónu na kolena. Nic nenasvědčuje tomu, že by se měnová unie měla rozpadnout. Švédské varování proto přišlo včas – zatím lze pořád problémy řešit.
Podaří-li se rozhýbat stojaté vody, mohly by to uvítat země střední a východní Evropy, jež do EU vstoupí v příštím roce. I ony mají špatné zkušenosti s arogancí francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, který je před válkou v Iráku vyzýval k mlčení. Podobně mohla být rozladěna řada lidí v menších státech unie, když francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin prohlásil, že jeho zemi nelze posuzovat jako pouhého řadového člena. Jsou snad hospodářské zájmy Francie přednější než stabilita eurozóny? Nárůst rozpočtových deficitů v Německu i Francii (a překročení hranice tří procent hrubého domácího produktu) mohl švédské euroskeptiky povzbudit.
Méně než polovina.
Úspěch odpůrců eura ve Švédsku oživil úvahy o více-rychlostní Evropě. Očekává se, že tvrdé jádro EU se nyní vzdálí periferii, na níž zůstanou noví členové, ale i Švédové, Dánové či dokonce Britové, kteří dosud do měnové unie nevstoupili. Vyvozování takového závěru ze švédského referenda je však přeceněním jeho významu. Už dávno totiž platí, že na některých evropských projektech se část zemí nehodlá podílet. Kromě společné měny se to týká třeba i budování evropské obrany či odstraňování hraničních kontrol podle Schengenské dohody.
Ničím novým není ani to, že občané se vůči integračním projektům staví v referendech skepticky. Velká rána přišla už před více než deseti lety – v roce 1992 - z Dánska, jehož obyvatelé tenkrát odmítli Maastrichtskou smlouvu. O rok později sice své rozhodnutí opravili, ale jen díky ústupkům unie. Dánové dodnes zůstávají mimo eurozónu i spolupráci EU v obranné oblasti.
Verdikt Švédů pochopitelně může ovlivnit to, zda ostatní státy budou se vstupem do měnové unie pospíchat, či nikoliv. Kdyby Švédové euro přijali, eurozóna by v příštím roce po vstupu nových členů zahrnovala nadpoloviční počet zemí EU. Poměr by byl 13:12 ve prospěch společné měny. Takhle to bude přesně naopak. Britský premiér Tony Blair má však pravdu, když tvrdí, že třeba postoj jeho země k euru se bude mnohem více odvíjet například od toho, jaké budou v příštím roce hospodářské výsledky eurozóny.
Prozíravý Persson.
Švédský premiér Göran Persson, který před referendem vedl do boje příznivce eura, sice prohrál, ale zato názorně ukázal jiným zemím EU, jak je nutné se na měnovou unii připravovat. Součástí jeho strategie byla dohoda s odbory, podle níž mělo Švédsko dosáhnout výrazného rozpočtového přebytku. Pokud by se země vstupem do eurozóny vzdala vlastní měnové politiky, pořád by tak měla po ruce další nástroj, jak ovlivňovat hospodářství. V případě krize by mohla díky přebytku sáhnout po vyšších rozpočtových výdajích, aniž by přitom porušovala pravidla. Je ironií osudu, že jedna z nejlépe připravených zemí na měnovou unii zatím zůstává mimo.
Na rozdíl od Perssona podlehli švédští odpůrci eura řadě iluzí. Argumentovali snahou udržet nezávislost země, zachovat tradiční švédský sociální model a vyšší daně, které ho financují. V pozadí skeptického přístupu bylo přesvědčení, že Švédové dokážou řídit vlastní záležitosti mnohem lépe než jiné národy a že jejich společnost je také otevřenější a demokratičtější.
„Švédsko není skutečně nezávislé ani vně eurozóny a musí reagovat na rozhodnutí Evropské centrální banky o úrokových sazbách,“ prohlásil viceprezident Evropské investiční banky Wolfgang Roth podle citace listu Irish Times. Podobné je to s vyššími daněmi, jejichž úroveň bude podle expertů Švédsko znevýhodňovat v konkurenci s dalšími zeměmi. Co je vlastně lepší - závislost na centrální bance ve Frankfurtu, nebo na finančních trzích? Chtějí-li levicově naladění Švédové skutečně udržet vyšší daně, měli by se logicky spíše snažit o daňovou koordinaci uvnitř EU a prosazení svého názoru. I tak by se ovšem museli zbavit nerealistických představ o výši daní.
Co teď? Více reforem!
Švédští podnikatelé přišli hned po referendu s varováním, že odmítnutí eura si ve skutečnosti žádá více reforem, nikoliv méně. Jen tak je možné dosáhnout toho, aby země nepřestala být přitažlivou pro investory. Deník Financial Times citoval Michaela Treschowa, šéfa firmy Ericsson, který vyzval vládu ke snížení daní pro malé podniky, zpružnění trhů práce a snížení částek, které musejí podnikatelé odvádět do systému zdravotního pojištění.
Podnikatelské asociace upozorňují, že v žebříčku nejbohatších států Švédsko už třicet let vytrvale klesá. Tento údaj je varující, byť v celkové konkurenční schopnosti či zavádění moderních technologií Švédové nadále patří k absolutní světové špičce. Ačkoliv právě toto byl jeden z hlavních důvodů, proč většina obyvatel hlasovala proti vstupu do „méně vyspělé“ eurozóny, mnozí podnikatelé tvrdí, že švédský náskok se sníží právě kvůli neúčasti v měnové unii.
Stejně jako zmínění podnikatelé zaujala vstřícný postoj k euru také většina politiků z hlavních parlamentních stran. Proč vlastně Švédové neposlechli svou elitu? Celé referendum bylo o vzpouře proti establishmentu. Důvěra v podnikatele zřejmě poklesla i po celosvětových účetních skandálech řady firem.
„Ano“ by nebylo legitimní.
Mnoho Švédů si to asi nemyslí, ale před referendem byla zpochybněna i představa o přednostech tamní otevřené demokracie. Má smysl, aby přední politici chodili bez osobních strážců a bavili se na ulicích s kdekým, když to může vést i k takovým atentátům, jakému krátce před hlasováním podlehla ministryně zahraničí Anna Lindhová (EURO 37/2003)? Na tuto otázku si však Švédové musejí odpovědět sami a nelze vyloučit, že dají přednost tradicím i za cenu možných neštěstí.
Se smrtí Anny Lindhové, rozhodné stoupenkyně eura, však souvisí i další úvaha, se kterou přišli někteří švédští politologové. Kdyby občané nakonec vyjádřili souhlas s eurem jen kvůli lítosti nad osudem populární političky, legitimita hlasování by byla zpochybněna. Kdokoliv by mohl v budoucnosti vznést námitku, že referendum se konalo ze velmi mimořádných okolností. Zatímco současný záporný verdikt lze pořád změnit – byť třeba až za deset let, případný souhlas s eurem by se považoval za definitivní. Švédsko stojící mimo eurozónu na tom sice může být ekonomicky hůře, ale v jeho případě to zas tak dramatické asi nebude.
