N e u r o l o g i e
Skandinávským vědcům se podařilo identifikovat buňku, z níž se vyvíjí většina, a dokonce možná všechny typy buněk, které obsahuje dospělý mozek. Nervové kmenové buňky, jak se nazývají, jsou středem odborného zájmu. Pokud by se podařilo s nimi správně manipulovat, mohly by se stát základem pro léčení různých poruch od poškození míchy až po Parkinsonovu chorobu.
Při svých pokusech Švédové pracovali s krysami. Podařilo se jim přitom objevit místo, kde se nervové kmenové buňky nacházejí. Zároveň také předpokládají, že v lidském těle se tyto buňky nalézají na stejném místě.
Objev oznámil před dvěma týdny doktor Jonas Frisen z výzkumného střediska v Karolinska Institute ve Stockholmu. Jde přitom o převratnou událost. Donedávna si totiž vědci mysleli, že se mozek po dosažení „dospělosti už nikdy neobnovuje ani neprodukuje žádné nové buňky. Toto přesvědčení vycházelo z předpokladu, že mozek neobsahuje kmenové buňky, které umožňují tkáním, jako je krev nebo kůže, neustálou obnovu.
Toto dogma se začalo poprvé hroutit v roce 1992, kdy se vědcům podařilo dokázat, že malé procento buněk obsažených v mozkových vzorcích je schopné se rozdělit a vyvinout v základní typ mozkové buňky. Od té doby bylo provedeno mnoho pokusů s celými zvířecími mozky. Až švédští vědci nyní přišli na to, kde se nervové kmenové buňky nacházejí.
Ve své zprávě zveřejněné v časopisu Cell (Buňka - pozn. red.) Frisen uvádí, že nervové kmenové buňky byly známy už dříve pod názvem ependymální buňky. The New York Times citují slova nejmenovaného biologa, který je označil za „nejnudnější mozkové buňky pokrývající míšní dutinu páteře a míchu samotnou.
Všechny dosud objevené kmenové buňky živých organismů neslouží žádnému konkrétnímu účelu. Nervová kmenová buňka je první, která se vyvinula ke zcela specifickému smyslu. Na základě pokusů vědci dříve došli k závěru, že ependymální buňky se nedělí. Právě to je utvrzovalo v přesvědčení, že jde o buňky zcela nezajímavé. Frisen však došel k závěru, že se množí, byť tak pomalu, že za pomoci dřívějších detekčních metod nebyli vědci schopni toto množení rozpoznat. Frisen zároveň přišel i na to, že neurony z ependymálních buněk se mohou stěhovat z míchy například do čichového centra krysího mozku.
Biologové jsou tímto objevem překvapeni. „To by mě nenapadlo ani za tisíc let, tvrdí například Ben Barres, vývojový biolog ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii. Doktor Frisen také zjistil, že ependymální buňky se dělí mnohem více v případě, kdy dojde k poškození míchy. Vznikají z nich pak pomocné buňky, které zakryjí porušenou část míchy. „To je důležitý objev, protože dosud nikdo nevěděl, odkud buňky pokrývající poškozené místo na míše pocházejí, komentuje tento objev Ben Barres.
Švédští vědci nyní doufají, že se jim podaří nalézt způsob, jak donutit ependymální buňky, aby se v případě poškození míchy začaly namísto buněk pokrývajících ránu měnit v neurony. Takový objev by s největší pravděpodobností vedl k novému způsobu léčby poranění míchy.
Podobně by mohla být léčena i Parkinsonova choroba, která je také způsobena odumíráním mozkových buněk produku- jících dopamin.
