Švédská značka Saab je známá solidně stavěnými limuzínami s vysokým stupněm spolehlivosti. Zkouší ale bodovat i na sportovním poli: svůj model 9–5 vybavila silným čtyřválcem s turbo–dmychadlem, a jak se sluší na továrnu vyrábějící také letadla, dala mu do vínku název Aero. Stroj se na první pohled od běžné „devět–pětky vůbec neliší – žádné soutěžní spojlery, ozdobné lišty nebo minivolant vypůjčený z Formule 1. Vůz má tradiční neforemný design, typický pro značku Saab (testovaná verze byl navíc kombík). Dokonce i přístrojová deska je u Aera stejná jako v civilní verzi. Jediným rozdílem je ukazatel stavu turbodmychadla, o němž bude řeč později.
Rozdíl pozná řidič až po rozjezdu: Saab Aero zrychluje z nuly na sto kilometrů za 6,9 sekundy. Rychlost vozu se vyšplhá až na 240 kilometrů v hodině, kde musí rozjezd utnout omezovač. Na takový motor by se neměl vydávat technický průkaz, ale zbrojní pas. Není divu, že Aero dokáže svými výkony nadchnout, kapota skrývá motor s obsahem 2,3 litru a výkonem 169 kilowattů. Řádově stejnou sílu měly kupříkladu motory tanků vyráběných před válkou v Plzeňské Škodovce.
Tah dnešních bojových strojů se už dávno přehoupl přes hranici dvou set kilowattů, na rozdíl od nich Saab Aero nemá pancéřování, a navíc je jeho motor velmi pružný. Ještě v rychlosti sto padesáti kilometrů v hodině vtlačí při sešlápnutí plynového pedálu akcelerace řidiče do sedadla. Příčinou je téměř neuvěřitelný točivý moment 350 N.m v širokém rozsahu 1900 až 4000 otáček za minutu. Špičková jednotka se navíc pyšní lahůdkovou funkcí: při plně sešlápnutém pedálu plynu dojde po dobu dvaceti sekund ke zvýšení točivého momentu o dalších 20 N.m. V závodě s Porschem 911 GT 3 ve zrychlení ze šedesáti na sto kilometrů v hodině by Aero bylo jen o jednu sekundu pomalejší.
Užitečným doplňkem přístrojové desky je zmíněný ukazatel situace v turbo–dmychadle. Na přístroji nejsou číselné údaje, místo nich výrobce umístil tři barevné výseče. Když se ručička nachází v levé zelené části, motor má běžnou dynamiku za normální spotřebu. Jakmile řidič přitlačí na pedál plynu, ručička se přesune do oranžového pole a auto vyrazí s chutí vpřed. V červeném poli už letí jako raketa.
Kromě toho je Saab Aero vybaven všemožnými prvky takzvané aktivní bezpečnosti. Za prvé je to elektronický stabilizační systém, který pomáhá udržet automobil ve směru, v jakém si řidič zrovna přeje. Když se například auto dostává do smyku a jeho směr nesouhlasí s polohou volantu, počítač automaticky přibrzdí příslušná kola nebo sám upraví chod motoru. Pro srovnání: tento u Saabů již běžný systém hodlá mladoboleslavská Škodovka montovat až nyní do nových octavií. Aero má také protiprokluzový systém, který řidiče varuje, že jde do tuhého. Jeho kontrolka se rozsvítí nejen na mokré silnici, ale také třeba při přejezdu kolejí.
I na takovém voze, jako je Saab Aero, lze najít slabiny. Pérování je dost tuhé, silniční nerovnosti se citelně přenášejí do inte–riéru. Čalouněná sedadla by mohla mít boční vedení. Při couvání není příliš dob–rý rozhled dozadu, to je ale nevýhoda většiny kombíků. Jinak ale Saab Aero patří mezi elitu. Není divu, že si ho pořídil například Zdeněk Svěrák, stejně jako jeho syn Jan. Elitní je ovšem i cena – 1 549 000 korun.
