Editorial
Ještě předtím, než se v Česku rozvinula diskuse o tom, zda podpořit případný americký útok v Iráku, poslal britský premiér Tony Blair do Spojených států varování. Američané by měli přestat jednat na vlastní pěst a více se zamýšlet nad argumenty svých evropských spojenců. Evropa nemůže být spokojena s tím, jak se USA staví k problematice globálního oteplování nebo řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Vzkaz Tonyho Blaira – nejbližšího amerického spojence – byl sice diskrétní a diplomatický, nicméně dostatečně jasný.
Dejme Blairova slova, jimiž bezpochyby přesně uhodil hřebíček na hlavičku, do souvislosti s americkou žádostí o českou vojenskou podporu. Máme podporovat Američany, kteří si nepočínají právě nejmoudřeji? Toto však není jediná pochybnost.
Pozorovatelé se přou o to, jakou roli v amerických plánech hraje zájem Spojených států o iráckou ropu. I když připustíme, že ropa není tím hlavním důvodem pro plánovaný útok, rozhodně hraje důležitou roli. Americká zahraniční politika se často řídí ideály. Ti, kdo v USA rozhodují o akcích v zahraničí, si však také dokáží dokonale spočítat jejich možné konkrétní dopady, a to i v ekonomice. Není pochyb o tom, že vojenská akce v Iráku by otevřela dveře ropným firmám ze Spojených států. Mají čeští vojáci riskovat své životy kvůli zájmům amerických korporací?
Spojené státy jsou našim klíčovým spojencem a když nás o něco požádají, neměli bychom se otočit zády. I my se přece chceme v případě potřeby spoléhat na spojeneckou pomoc. Na druhé straně jsou našimi spojenci i Němci, kteří se k válce v Iráku staví kriticky, či Francouzi, kteří svůj souhlas s akcí podmiňují mandátem OSN.
Faktem je, že Spojené státy jako jediná supervelmoc mají největší odpovědnost za budoucnost tohoto světa. Američané si zřejmě lépe než jiní uvědomují, že svět zdaleka není tak idylický, jak se z Evropy někdy může zdát, a proto je občas zapotřebí razantní zásah. Ostatně ani Evropané nezpochybňují to, že Saddám Husajn představuje opravdové nebezpečí.
Americká „vláda nad světem“ sice má své stinné stránky, ale mnoho lidí si rovněž nakonec uvědomí, že můžeme být rádi, když onou supervelmocí jsou právě Spojené státy, a ne někdo jiný. To však neznamená, že USA musejí mít samé servilní spojence. Naopak – tito spojenci by měli přispět k tomu, aby spravedlivá pěst amerického šerifa vycházela ze zákonného rámce, nikoliv z pouhé pozice síly. Také proto je tak důležité, aby se k akci v Iráku vyjádřila Rada bezpečnosti OSN.
Pro Čechy by v této situaci bylo nejhorší, kdyby začali „švejkovat“ – slibovat jedno a fakticky dělat něco úplně jiného. Historie členství Česka v NATO zatím ukazuje, že ne vždy jsme se dokázali dědictví onoho dobrého vojáka zbavit. Měli bychom být čitelným a spolehlivým partnerem Ameriky, který dodržuje sliby a je ochoten pro své spojenectví také něco obětovat. Nemusíme však slibovat úplně vše, co by Američané uvítali.
Česká zahraniční politika ve vztahu k Iráku by nadále měla vycházet z představ, jež sdílíme s řadou evropských zemí, z velkých států pak především s Francií. Britská politika byla v minulosti až nekriticky proamerická, zatímco Němci naopak projevili jisté neporozumění svým spojeneckým závazkům.
Vše hovoří pro to, abychom se připojili k Američanům s podmínkou, že akci v Iráku podpoří Rada bezpečnosti – ať už ve formě nové rezoluce či jasného prohlášení. Lze si představit, že za určitých okolností nemusíme na této podmínce trvat, mělo by to však být pouze v případě, že se na tom shodneme s evropskými spojenci, kteří jsou nám názorově blízcí. Rozhodně bychom neměli jako první (kromě Britů) vyslovit předběžný souhlas se zásahem bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.
