Strany rozehrály drama o prezidenta
Deset let naše partaje systematicky srážely význam hradčanského kladeče věnců, ale teď se o místo po odcházejícím Václavu Havlovi rvou jako psi o kost. Prezident Havel to může brát jako lichotku: jeho snaha vrátit masarykovskému trůnu - ač formálně málo významnému – prvorepublikový lesk dopadla skvěle. Jestliže dosud byly hodnotné akcie hradního úřadu pro největší české strany ČSSD a ODS neobchodovatelné, tím větší teď projevují chuť ukořistit je konečně pro sebe.
Jenže volba nové hlavy státu se vyvinula v až příliš velké drama. Občanští demokraté ji zatížili souběžnou výměnou svého předsedy, sociální demokraté zase dávají všanc autoritu Vladimíra Špidly i celistvost strany a zahrávají si s krachem křehké vládní koalice. Všichni pak svými vyhrocenými postoji a neochotou ke kompromisu tlačí zemi do stavu, kdy Václav Havel 2. února odejde do důchodu, Parlament nezvolí nástupce a bude se půl roku čekat, než nová legislativa umožní přímou volbu prezidenta. Zdaleka přitom nejde jen o jméno nového hradčanského pána. Vytváří se nový poměr sil na politické scéně a vrcholí generační výměna.
Absence nadstranického uvažování čiší jak z neochoty partají zabývat se prezidentským přepřaháním zavčas, tak z bizarního výběru kandidátů. Z Havlových favoritů zbyl ve hře jediný: gumový Petr Pithart. Václav Klaus i Miloš Zeman představují reálpolitickou vrstvu, prvního by zřejmě zvolili spíše občané, druhého pak Parlament v nouzi nejvyšší, v opakované volbě. Ostatní jsou však jen nastrčení koně, bez šance na přímé vítězství, zato s možností být vyhandlováni s protivníkem. Výjimkou byl možná konsenzuální Otakar Motejl, než mu srazily vaz bouračkové indiskrece upletené v Lidovém domě. Jaroslava Bureše však od začátku tlačí Stanislav Gross, Martina Potůčka Vladimír Špidla, Miroslava Kříženeckého komunisté a paní Jaroslavu Moserovou chovají v úctě senátoři ODA.
O tom, kdo bude příštím českým prezidentem, rozhodnou de facto Špidla, Gross, Zeman a Klaus. Zpackané referendum sociálních demokratů jasně ukázalo, že Špidla nemá otěže strany pevně v rukou. Pokud akce, která měla vyzdvihnout Motejla nebo Bureše a zahnat přízrak Zemana, dopadla přesně opačně a ještě prozradila naprostou impotenci v zajištění publicity, je to pro vlivného vicepremiéra a ministra vnitra zřetelný signál. Gross jistě pochopil, koho bude výhodnější napříště podporovat, koho ne, a zda by nebylo lepší jít vlastní cestou. Také už dostal od vedení ČSSD plnou moc jednat s parlamentními stranami o podpoře jednotlivých kandidátů. Jak ji využije? Dosáhne dohody, nebo rozpolcenost sociálních demokratů zhatí úspěch nepřímé volby? To by pak zvýhodnilo Václava Klause.
V kuloárech se proslýchá, že Miloš Zeman si už vybral za šéfa své prezidentské kanceláře exministra Karla Březinu, toho času bez zaměstnání. Není pochyb o tom, že se Zemanem by se vrátilo na výsluní více postav známých z éry oposmlouvy, včetně Miroslava Šloufa. Do Zemanovy prezidentské kanceláře se prý již těší i jedna z blízkých Špidlových spolupracovnic.
Poučení z nedůstojných tahanic kolem výběru hlavy státu je jednoznačné. Prezident je v Česku tradičně symbolem jednoty republiky, autoritou, svorníkem. Téměř monarchou. Přesto o jeho osobě Parlament povede rozpravu jako o kdejakém rozpočtu či novele zákona. Ani předsedu vlády nevystavují zákonodárci před zraky veřejnosti takové potupě: o důvěře kabinetu se hlasuje až po sestavení vlády, vždy až po utvoření koaliční většiny, kdy je úspěch jistý. Žádný premiér si bez této jistoty netroufne předstoupit ad hoc před poslance.
V historii měli čeští, respektive českoslovenští adepti prezidentství ještě před svým zvolením shodou okolností vždy dost přirozené nebo mocenské autority, takže jejich volba byla hladkou aklamací. V dnešních klidných časech se vůdce hledá hůř. Už Sládkovi republikáni předvedli, jakou frašku lze udělat z volby hlavy státu v Parlamentu. Zavedením přímé volby by absentující autoritu vítěze šlo podpořit silným mandátem.
Je proto škoda, že stranické půtky smetly pod sněmovní stůl jak dvoukolový návrh poslanců kolem Hany Marvanové, tak jednokolovou předlohu ODS. Na druhou stranu: když se po eventuálním lednovém fiasku zvedne mezi poslanci a senátory široká vůle rychle uzákonit přímou volbu, dá se to rychle dohnat.
Vše je otevřené, jedno je jisté. Outsider Jaroslav Bureš má dnes díky taktice ČSSD šanci prohandlovat se Parlamentem na prezidenta. V přímé volbě by ji neměl.
