Evropa je v obnovování vztahů mnohem čilejší než USA
Svět doufá, že Írán, skýtající s dvaašedesáti miliony obyvatel značné obchodní a investiční možnosti, mu konečně více otevře dveře. Po únorových parlamentních volbách, v nichž s výraznou převahou zvítězili reformisté nad církevními konzervativci, se totiž rýsuje reálná šance, že země, aspirující na úlohu regionální mocnosti, začne svoji ekonomiku zvolna, leč důsledně kormidlovat do tržních vod. Očekává se, že by Írán mohl privatizovat a pustit zahraniční konkurenci nejenom do těžebního průmyslu, ale i do služeb včetně bankovnictví. „Základní představa reformně naladěného prezidenta Mohammeda Chatámího je, že země se musí nejprve pozvednout kulturně a prosadit se v ní demokracie. Od politické roviny se pak bude odvíjet i hospodářství včetně jeho vnějších vazeb, míní jeden zahraniční diplomat v Teheránu. Čeká se tuhý odpor. Pozorovatelé jsou při posuzování dalšího vývoje v Íránu nicméně zdrženliví. Podle nich bude muset nově zvolený parlament, který se ujme otěží v červnu, především uzavřít kapitolu islámské revoluce z roku 1979. Znamená to mimo jiné zrušit revoluční soudy, které za dvacet let poslaly na popraviště tisíce lidí a více než milion za mříže. Nové světské zákony by také měly vrátit důstojnost asi 2,3 milionu lidí, kteří byli během revoluce postiženi vyvlastněním majetku. A o svá práva se mohou hlásit více než tři miliony Íránců, kteří za vlády svatých mužů emigrovali. Jak rychlé a hluboké budou změny v Íránu – pokud vůbec budou – se dnes nikdo neodvažuje říci. Církevní hodnostáři mají v rukou silné nástroje. Všechny zákony schválené parlamentem totiž musí ještě posvětit jimi ovládaný Výbor strážců. Vážnou překážkou pro hospodářskou renesanci Íránu budou „nadace , vlivné zájmové skupiny v hlavních rysech se podobající jihokorejským čebolům. Tyto struktury v Íránu vznikly během islámské revoluce v důsledku vyvlastňování soukromého majetku. Celé hospodářství se tak rozpadlo na četné sféry vlivu, neboť v zemi jich působí více než tucet. Většinou mají čistě náboženské názvy. Jedna z nich kontroluje velkou část stavebnictví, další síť luxusních hotelů nebo výrobu nápojů. Odhaduje se, že tyto nadace, které neplatí daně, ovládají asi čtvrtinu íránské ekonomiky. Neblahá izolace. Írán musel za dvacetiletou etapu islámské revoluce zaplatit velmi vysokou cenu. Země s druhými největšími zásobami ropy na světě za tu dobu podle údajů OECD přilákala přímé zahraniční investice jen za zhruba půldruhé miliardy dolarů, kdežto Turecko, srovnatelné počtem obyvatel, asi za sto miliard dolarů. Země zchudla. Během vleklé poziční války s Irákem (od září 1980 do srpna 1988) vyčleňovala na armádu třicet až čtyřicet procent rozpočtových peněz. Hmotné škody se odhadují na 400 miliard dolarů. Kvůli hospodářskému embargu uplatňovanému Spojenými státy byla odříznuta také od finančních zdrojů Světové banky. Těžební kapacity v ropném sektoru, na který připadá kolem 80 procent exportu, zastaraly, což ještě více platí pro rafinerie. Jedním z důsledků je, že třetí největší exportér ropy na světě musí ve velkém dovážet benzin, jehož cenu na vnitřním trhu vláda stále štědře dotuje. Litr v přepočtu přijde asi na korunu dvacet haléřů. Evropská aktivita. Západoevropská diplomacie zareagovala na výsledky únorových voleb rychle. Začátkem března do Teheránu zavítal spolkový ministr zahraničí Joschka Fischer, což byla první německá návštěva na této úrovni od roku 1991. Krátce nato přijel Fischerův italský kolega Lamberto Dini a na cestu se z Londýna chystá Robin Cook. Podle západního tisku vše nasvědčuje tomu, že Teherán se chce na nové cestě k tržnější ekonomice prioritně zaměřit na země Evropské unie. „Írán si dobře uvědomuje politickou a hospodářskou váhu Německa v tomto seskupení, poznamenal list Die Welt. Z Německa pochází skoro jedenáct procent celkového íránského dovozu, o druhé až třetí místo se dělí Itálie s Japonskem – každá země se skoro sedmiprocentním podílem. Největším odbytištěm pro Írán, zejména ropy, jsou Japonsko, Itálie a Jižní Korea. Teherán si údajně přeje navázat dobré vztahy s hlavními evropskými mocnostmi, aby se mohl přiblížit ke vzdálenému cíli – obnovení normálních vztahů se Spojenými státy. Neoblomné USA. Postoj Američanů vůči Íránu se ale zatím nějak podstatně nemění. Trvají na stanovisku, že Teherán stojí za mnoha teroristickými akcemi ve světě a usiluje o získání jaderné zbraně. Proto se USA postavily proti dodávce vzduchotechnického zařízení, kterou měla pro jadernou elektrárnu v Búšehru dodat firma ZVVZ Milevsko. Na stavbě elektrárny, zahájené v roce 1974, se podílely Německo a Francie. Po vítězství islámské revoluce v roce 1979 se práce na stavbě zastavily a v roce 1995 je obnovily ruské firmy. Washington také nedávno o další rok prodloužil platnost zákazu na dovoz íránské ropy a na investice do íránského ropného sektoru přesahující dvacet milionů dolarů. Současně ale rozhodl, že na americký trh po dvaceti letech opět z Íránu mohou perské koberce, pistáciové ořechy a kaviár – položky představující asi polovinu íránského neropného exportu. Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová dala také na srozuměnou, že s novou teheránskou vládou by se mohlo začít jednat o íránských aktivech zmrazených v USA. Podle Teheránu má jít zhruba o dvanáct miliard dolarů, Američané však udávají částku mnohem nižší.
