HISTORICKÉ ZBRANĚ A ZBROJ V Česku roste poptávka po historických zbraních a zbroji. Kdekdo se chce ohánět věrohodnou napodobeninou rytířského meče nebo si postavit doma ke krbu plátové brnění. Těží z toho umělečtí kováři, platnéři či mečíři. Po špičkových replikách vyrobených českými mistry se ovšem pídí i sběratelé z celého světa.
HISTORICKÉ ZBRANĚ A ZBROJ V Česku roste poptávka po historických zbraních a zbroji. Kdekdo se chce ohánět věrohodnou napodobeninou rytířského meče nebo si postavit doma ke krbu plátové brnění. Těží z toho umělečtí kováři, platnéři či mečíři. Po špičkových replikách vyrobených českými mistry se ovšem pídí i sběratelé z celého světa.
Stačilo by to na vystrojení pořádně velké armády. A ještě by něco zbylo. V Česku se v současnosti vyrábí tolik historických zbraní, jakoby se chystaly nové selské bouře nebo měl z Asie přijít nájezd Avarů. Několik desítek českých uměleckých dílen chrlí meče, halapartny, píky i samostříly.
V dýmu kováren se rodí také historické zbroje. Od kovových přilbic až po rukavice či štíty. „Jsou teď měsíce, kdy prodám i sedm nebo osm kompletních brnění,“ pochvaluje si například platnéřský mistr Roman von Thun. „Mám nyní tolik zakázek, že ty menší už musím odmítat,“ říká další umělecký kovář Zdeněk Soda Borkovec.
PROPÍCHNU TĚ HOBITÍM MEČEM
Co historické „závody ve zbrojení“ v Česku nastartovalo? Před několika lety to byl hlavně sílící zájem o romantiku starých časů. Ten byl podpořen příchodem fantasy literatury, která v Česku před revolucí prakticky chyběla. Své udělaly také filmové trháky typu Pán prstenů nebo Piráti z Karibiku, kde krásné meče a kordy jen sviští.
„Před pěti šesti lety za mnou například pořád někdo chodil, že chce udělat Frodův meč Žihadlo, který byl k vidění v Pánu Prstenů,“ říká Zdeněk Borkovec. „Mezi odběrateli jsou fandové, kteří zbraně používají k šermu, ať už při scénických vystoupeních či rekonstrukci historických bitev,“ podotýká k tomu královéhradecký kovář Zdeněk Zackl.
POZLACENÁ ZBROJ V CENĚ NOVÉHO AUTA Řinčivý byznys se ale v poslední době proměnil. Od levných fanouškovských zbraní se stále víc posouvá směrem k vážným sběratelům. Začíná tudíž jít o daleko větší peníze. „K posunu došlo už proto, že celkem slušné kopie těch populárních filmových zbraní vyváží ve velkém množství Španělsko. Jde především o sériové výrobky z oblasti Toleda. Ty spadají do střední a nižší cenové kategorie,“ vysvětluje Zdeněk Borkovec.
Čeští mistři se proto začali specializovat na dražší a precizní repliky, které se vyrábějí v jednotlivých kusech pro sběratele. Ti chtějí co možná nejvěrnější napodobeniny, dokonce včetně „zestařování“. Už jen zjistit, jak některé historické zbraně vypadaly, představuje pro uměleckého řemeslníka prakticky detektivní pátrání. „Nedávno jsem například dostal objednávku na repliku skotského meče, kterému se říká claymore. Na světě je už jen šest zachovaných originálů. Z toho jsou jakžtakž k nahlédnutí dva, a to v místech, kam je těžké se dostat. Musíte proto pátrat jako detektiv. Ptáte se na detaily lidí, kteří tu zbraň na vlastní oči viděli. Nebo hledáte dokumentaci. Například musíte vyjít z perokresby v kronice. V té je zobrazen oltář, na kterém je zase vyobrazen ten meč,“ popisuje složité hledání předlohy Zdeněk Borkovec.
„Také musíte neustále studovat historii vojenství. Zase uvedu příklad z poslední doby: Měl jsem udělat dvě šavle. Jednu důstojnickou, jednu poddůstojnickou. Na první pohled jsou téměř stejné. Ale já vím, že materiál musíte použít jiný. Poddůstojníci totiž šli v první linii a proto měli čepel měkčí, aby se s ní oháněli proti nepříteli. Zato důstojníci šli až za nimi a měli čepel tužší. To aby mohli přední řady píchat do zad a pohlídat, aby se vojáci nedali na útěk,“ vysvětluje kovářský mistr.
Když už se ale podaří věrohodnou repliku zbraně nebo zbroje vyrobit, má velkou prodejní cenu. Zatímco obyčejnější napodobeninu lehkého rapíru lze koupit už za tři tisíce korun, za historicky věrohodnou kopii obouručního meče může zájemce zaplatit přes 50 tisíc. U zbroje jsou sumy mnohdy ještě vyšší. „Moje nejdražší zakázka bylo brnění se zlatými součástkami za čtvrt milionu korun. Na objednávku jsme jej doručili do Polska,“ říká Roman von Thun.
BRNĚNÍ KUPUJE I ÚSTAV JADERNÉHO VÝZKUMU I přes mnohdy vysoké ceny se nyní objednávky na tuzemské mistry valí ze všech stran. „V Česku začínají hodně kupovat zbohatlíci. Už mají luxusní domy, superdrahá auta, tak přemýšlejí, za co ještě mohou peníze utratit. A napadne je třeba, že si doma vedle krbu nechají postavit brnění,“ uvádí von Thun.
Početné objednávky ale kupodivu proudí i od státu. „Velká část českých hradů a zámků zůstala po předchozím režimu prakticky prázdná. Města i jiní majitelé se teď jejich komnaty snaží pomalu znovu zaplňovat, mimo jiné i replikami zbraní a zbroje,“ vysvětluje platnéř.
Zakázky prý nyní často přijdou i z velmi nečekaných adres. „Jednou si u mě objednal tři brnění Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Nejdřív jsem si myslel, že je to vtip. Ale když jsem jim zavolal, sekretářka mi vysvětlila, že je to dárek pro odstupujícího ředitele,“ vypráví s úsměvem podnikatel.
Kromě sílící domácí poptávky si čeští mistři ovšem získávají renomé i v celé Evropě. Proto jde také velká část jejich produkce na vývoz. „Já například prodávám do zahraničí zhruba 80 procent veškeré produkce. Zdaleka největší poptávka je ze skandinávských zemí - Švédska, Norska a Finska,“ upřesňuje Roman von Thun.
KRÁLOVSTVÍ ZA SEDLÁŘE
Tím ale radostné zprávy od kovadlin a kladiv končí. Obor se sice slibně rozvíjí a zaznamenává rostoucí poptávku, sužují ho ale dva problémy. Tím menším je to, že není snadné získat potřebný materiál. Jde například o nezbytnou ocel, která musí mít pro výrobu zbraní náležitou kvalitu. „Materiál, který používám k výrobě, se dnes již u nás v republice nevyrábí, musíme ho dovážet. Přitom přibližováním se ke standardům Evropské unie se vše rapidně prodražuje. Legislativa už přivedla k likvidaci živnosti některých kolegů,“ podotýká Zdeněk Zackl.
Hlavním problémem, na kterém se svorně shodují všichni výrobci, je ale především nedostatek kvalifikovaných řemeslníků. „To není práce pro jednoho člověka. Například na výrobě jednoho brnění se obvykle podílí sedm lidí. Vedle platnéře třeba i svářeč či truhlář, který dělá dřevěný stojan na zbroj. A sehnat tyto lidi, to je moc těžké,“ uvádí von Thun.
„Snažím se vybavit bojovníka od hlavy až k patě, což dá mnoho práce. Je to velmi široký záběr, kdy se uplatní více řemesel. Úzce spolupracuji se sedlářem, jednoho mám naštěstí v rodině. Dále s truhlářem a v neposlední řadě také se švadlenkou,“ říká Zdeněk Zackl. „Kovařina je prostě jen asi 10 až 15 procent této profese. Zbytek je různé čištění, obrušování, hraní si s dřevem, s parožím,“ shrnuje Zdeněk Borkovec.
MLADÍ OD PALIC UTÍKAJÍ Šikovné řemeslníky ale hledají mečíři či platnéři pro spolupráci velmi těžko. Tím spíš, že učňové prý většinou u profese příliš dlouho nevydrží. „Mám dva talentované učně, ale je otázka, zda u řemesla zůstanou. Většina mladých vydrží dva dny. Přijdou plni nadšení, ale jen jim dám podržet pětikilovou palici, v tu ránu jsou pryč,“ konstatuje Zdeněk Borkovec.
Podobnou zkušenost má i Roman von Thun. „Zkoušel jsem si sám vyučit dva tři platnéře. Vždy u toho vydrželi tak dva roky a pak odešli. To pro mě představuje mimo jiné i velkou finanční i časovou ztrátu, protože jsem do nich samozřejmě dost investoval,“ říká platnéřský mistr.
Po špatných zkušenostech proto přistoupil k jinému řešení. „Raději nyní hledám po republice lidi, kteří tu práci již umí a hlavně o ni mají upřímný zájem. Rád jim vybavím dílnu v místě bydliště, i když to stojí dost peněz. Například do té poslední vyšlo vybavení na půl milionu korun. Ale ti lidé pak pro mou firmu dělají dobrou práci a vydrží u toho. Podobné výrobny mám v Česku již tři,“ vysvětluje von Thun, jehož firma patří mezi největší české výrobce historických zbraní a zbroje.
Specifický obor tak při svém rozletu narazil na stejný problém, který je koulí u nohy i mnoha podnikatelů z jiných odvětví. Nejsou lidi. Mistři zbrojíři se tak o ně budou stále více přetahovat, aby mohli uspokojit rostoucí příval domácích i zahraničních objednávek. Jde sice o zbraně, bojovat se ale tentokrát bude penězi.
ŠLECHTIC VÝROBCEM ZBRANÍ Je jen logické, že špičkové historické zbraně se vyrábějí právě v zemích Koruny české. O dějepisnou inspiraci zakopávají výrobci v Česku za každým kamenem. Přímo „na místě činu“ si tak svou dílnu rozhodl vybudovat třeba kovář a nadšenec Zdeněk Zackl. „Shodou náhod se mi podařilo získat stavení s pozemkem na Chlumu u Hradce Králové, kde roku 1866 proběhla slavná bitva, která rozhodla prusko-rakouskou válku. Myslím, že to bude jedinečné místo k tvorbě,“ říká Zackl. To jeden z největších tuzemských výrobců brnění a zbraní Roman von Thun má zase vztah k historii doslova v krvi. „Slovíčko »von« v mém jméně není výmysl, skutečně mi v žilách koluje modrá krev. K práci na historických zbraních jsem tak byl asi předurčen,“ říká podnikatel šlechtického původu.
