Trump s Kissingerem se shodují v tom, že se americká politika musí zásadně změnit, aby USA neztratily významnou roli ve světě
Jestli se dnes ve světě pravice na něčem shodne s levicí, tak je to teze, že svět nebude takový, jaký byl. Očekávané posuny v americké politice po nástupu prezidenta Trumpa v leckom vyvolávají děs a hrůzu, u jiných vzbuzují naději. Ale jaký tedy svět bude? Nebo spíše jaký by měl být?
Když na podzim vyšla česky kniha nestora světové diplomacie Henryho Kissingera, podnítila zájem i respekt k duševní i fyzické kondici třiadevadesátiletého autora čtyřsetstránkového díla. Nyní se však zdá, že se myšlenkami posledního opusu milované i nenáviděné ikony washingtonského establishmentu nechává inspirovat hodně neortodoxní prezident Trump. A možná to není až takový paradox, jak se na první pohled zdá. On se totiž ten náš blonďák z Bílého domu se starým pánem shodnou zcela jednoznačně v tom, že se americká politika musí z gruntu změnit, aby dosáhla uspořádání světa, v němž budou Spojené státy hrát patřičně důstojnou roli.
Uznání Krymu
Oba tak dramaticky rozdílní staří muži jsou zajedno i v tom, že cestou, která vede k cíli, je dosažení oné levičáky celého světa proklínané mocenské rovnováhy. Z tohoto pohledu tak lze třeba s velkou pravděpodobností očekávat, že Kissingerovo doporučení uznat časem ruskou anexi Krymu, může padnout na úrodnou půdu. A Kissingerovy myšlenky se budou nad americkou politikou vznášet jako deus ex machina.
Kissingera k napsání Uspořádání světa vedlo dlouhodobé přesvědčení, že největším mezinárodním problémem naší doby je krize konceptu světového pořádku po skončení studené války. A jeho argumenty stojí za to číst a přemýšlet o nich v aktuálních souvislostech. Nejen proto, že mohou predikovat směřování americké zahraniční politiky, ale i proto, že se dotýkají našeho rozhodování tady v Evropě.
Například výčet čtyř základních atributů, v nichž se odhaluje nevyhovující struktura světového uspořádání, začíná konstatováním, že se mnoho různých tlaků soustředilo na samu povahu státu jako formální jednotky mezinárodního života. Je napadán a demontován. „Evropa se rozhodla nad stát povznést a vytyčit zahraniční politiku, která se opírá především o měkkou moc a humanitární hodnoty. Je ale nutno pochybovat, zda lze uspořádání světa opřít o nároky na legitimitu, jež jsou odloučeny od jakékoli strategické koncepce.
Navíc si Evropa nepřiřkla atributy státnosti, čímž v sobě otevírá možnost mocenského vakua a podél svých hranic způsobuje mocenskou nerovnováhu.“ Ona dávná a (snad) iluzorní touha po jednom telefonním čísle, na němž se prezident USA dovolá svému partnerovi do Evropy, je fuč. Problém Evropy stojí vedle problému Blízkého východu, na němž se státy rozložily z významné části na náboženské a etnické segmenty válčící každý s každým. A Asie má opačný problém než Evropa, protože je její uspořádání založeno na vestfálském modelu mocenských rovnováh, ale bez návaznosti na nějaké dohodnuté pojetí legitimity vládnoucích režimů.
Druhou popsanou příčinou je nám všem dobře známý rozpor mezi globálním charakterem ekonomiky a politickou organizací světa. Globalizace přináší dlouhodobý růst a prosperitu, ale také opakující se krize, z nichž vycházejí vítězové, avšak i poražení. Kissinger v této souvislosti opět poukazuje na Evropu, kde v nefunkčních strukturách sevřené jižní pásmo EU pod dopady své globalizační prohry usiluje o nápravu pomocí řešení, která brzdí fungování globálního ekonomického systému. „Za těchto podmínek se problémem stává sama otázka, jak vládnout. Vlády jsou podrobeny tlakům, jež chtějí globalizaci pootočit ve směru národního prospěchu či merkantilismu. Na Západě proto globalizační problematika splývá s otázkou, jak uskutečňovat demokratickou zahraniční politiku. Pokud se politický a ekonomický mezinárodní pořádek mají dostat do souladu, otřásá to zakořeněnými názory: úsilí o světový pořádek tak činí, protože vyžaduje rozšíření mezinárodního rámce, a kontrola globalizace tak činí, protože udržitelná praxe vyžaduje úpravu konvenčních postupů.“ V tomto ohledu by jistě bylo zajímavé vědět, nakolik se Kissinger právě zde potkává s Trumpem, protože merkantilistických slov nového prezidenta bylo opravdu hodně, ale o to méně jsme viděli činů.
Třetím problémem dneška je podle autora absence nějakého efektivního mechanismu, v němž by se velmoci mohly poradit a případně spolupracovat, když současná fóra jsou evidentně nefunkční. A tím čtvrtým je to, že USA usilují o rovnováhu mezi stabilitou a obhajobou svých univerzálních hodnot způsobem ne vždy slučitelným se zásadami nevměšování do suverénních záležitostí jiných národů, což ale, jak Kissinger připouští, nikdy jinak nebude, protože bez kombinace víry ve svou jedinečnost a idealistické důvěry v její univerzalitu by Amerika nebyla Amerikou.
Žádný Wilson
Ale co si budeme povídat. Kissinger nikdy nebyl vyznavačem wilsonovské politiky šíření dobra po planetě a nikdy se nestyděl přiznat, že je spíše cynikem zhlížejícím se ve vestfálském systému založeném na mocenské rovnováze a respektu ke kulturním a náboženským odlišnostem účastníků. Celá kniha je analýzou civilizačních okruhů z hlediska jejich přístupu k mezinárodnímu pořádku a principům vycházejícím z vestfálského systému.
Mimochodem včetně ostrého zhodnocení muslimského univerzalistického vidění světa rozděleného na svět míru, tedy islámu, a zbývající svět války, v níž má být islám nastolen. Kissinger do značné míry sdílí Huntingtonovu vizi střetu civilizací, v níž Západ čelí permanentní muslimské hrozbě i východoasijské asertivitě a jeho přirozeným spojencem je v tomto soupeření Rusko.
Na rozdíl od Huntingtona ale hledá konkrétní východisko v novém světovém uspořádání s novými mezinárodními pravidly hry. Nachází ho právě v obdobě vestfálského systému modifikovaného určitým podílem idealistických hodnot. „Můžeme doufat ve světový řád států, jež uznávají důstojnost jednotlivce, usilují o zastupitelskou vládu a udržují mezinárodní spolupráci podle dohodnutých pravidel, a takový stav by nám měl být inspirací. Postup k němu ale nutně povede řadou mezifází.“ Autor maluje svou představu tak, aby byla pro ideology pokroku stravitelnější. Nicméně připomíná, že ty mezifáze jsou dobou, kdy je nutné spokojit se s nějakým „omezeným plánem, který nedosahuje plné dokonalosti abstraktní ideje“.
V závěru knihy odpovídá na otázku, zda je vůbec reálné utvořit ze současných světových divergentních kultur nějaký kompaktní společný systém. „Půdorys vestfálského systému narýsovalo asi dvě stě delegátů, z nichž žádný nevstoupil do historických análů jako významná postava a setkávali se po dvou oddělených skupinách ve dvojici německých provinčních měst vzdálených od sebe asi šedesát kilometrů - což byla v 17. století nezanedbatelná vzdálenost. Překážky se jim podařilo zdolat díky tomu, že sdíleli zkušenost destrukce třicetileté války a byli odhodláni zabránit jejímu opakování. Naše současnost, jež čelí daleko větším hrozbám, musí také dostát nárokům nutnosti dříve, než jimi bude pohlcena.“
Kissinger soudí, že pokud se nepodaří prosadit nový světový řád, není sice alternativou velká mezistátní válka, jakkoli může k ozbrojeným konfliktům docházet, ale rozpad světa na sféry vlivu, jež se budou krýt s určitými vnitrostátními politickými strukturami a formami vládnutí.
Západ bude ve svém vestfálském modelu, zatímco proti němu bude stát blok radikálního islamismu. „Na okrajích bude každá sféra v pokušení otestovat svou sílu proti entitám z řádů považovaných za nelegitimní.
Sféry budou propojeny okamžitou komunikační sítí a jejich drobné střety budou neustálé. V období napětí tento proces zdegeneruje v manévrování o prestiž nebo o převahu na kontinentální nebo i světové škále. Boj mezi regiony by mohl být ještě více ochromující, než byl dosavadní boj mezi národy.“
Zda půjde nová Trumpova administrativa cestou budování nového řádu, nebo jen definitivně rozpráší trosky toho, co ve světě zatím ještě zůstalo funkční, se asi dají vést dlouhé spory. O tom, že Spojené státy nemohou dál bez absolutní ztráty vlivu a prestiže pokračovat v dosavadní mezinárodní politice, moc pochybovat nelze.
Kissinger nikdy nebyl vyznavačem wilsonovské politiky šíření dobra po planetě a nikdy se nestyděl přiznat, že je spíše cynikem zhlížejícím se ve vestfálském systému založeném na mocenské rovnováze a respektu ke kulturním a náboženským odlišnostem účastníků. S velkou pravděpodobností lze očekávat, že Kissingerovo doporučení časem uznat ruskou anexi Krymu, může padnout na úrodnou půdu.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
