Odmítnutí paktu o migraci je jedním z hodně mála pozitivních kroků současné české vlády, a to jakkoli je zjevné, že toto stanovisko bylo vynuceno náladou v zemi. Nejde přitom ani tak o to, že kritici namítají, že pakt stírá rozdíly mezi legální a nelegální migrací, spíše je na místě říci, že pakt činí z nelegálních migrantů legální. To nakonec odráží i reálnou politiku zemí, které migraci podporují. Příkladem je Německo, kde se slovo migrant v politických prohlášeních a ani v médiích prakticky vůbec nevyskytuje a používá se uprchlík - der Fluchtling, ačkoli mezi příchozími je těch, jimž náleží ochrana podle mezinárodního práva, tedy skutečných uprchlíků, jen zlomek.
Ale především a navzdory tomu, co se nám snaží namluvit četní světoví politici, migrace není problémem řešitelným na globální úrovni. A to z prostého důvodu, že zájmy různých zemí na migraci jsou velmi odlišné a od těchto odlišností se odvíjí zcela rozdílný přístup k migraci. Španělé by bez migrantů nebyli schopni zemědělské produkce, jíž zasypávají celou Evropu. Poláci zase mohutně otevřeli svůj trh práce Ukrajincům poté, co spousta mladých Poláků odešla pracovat do Británie. Podobně my otevíráme dveře Ukrajincům či Vietnamcům, byť o dost opatrněji. Migrace je normální a běžný jev, s nímž státy pracují po staletí podle svých zvyklostí a potřeb. A to, jak otevírají své dveře Němci, je čistě jejich záležitost.
Vytváření nějakých mezinárodních standardů péče o migranty a formulování jejich nároků fungující národní systémy jednoznačně rozbíjí a ničemu to nepomáhá.
Jestliže kdokoli mluví o Marshallově plánu pro Afriku, „aby lidé zůstali doma a nemigrovali do Evropy“, měl by vědět, do čeho jde. Čtěte komentář Miroslava Zámečníka:
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
Současná migrace z Afriky a muslimských zemí, která trápí Evropu, je poměrně zásadně podmíněna lokálními azylovými pravidly a sociálními systémy, jejichž sjednocování by tuto prakticky neintegrovatelnou stěhující se populaci v jejím počínání jen a pouze podpořilo. Lze těžko předpokládat, že by se standardy odvíjely od těch českých, a ne od německých či švédských.
Tvrzení, že pakt nepřináší žádné právní závazky pro své signatáře, je liché, protože formuluje nějaké mezinárodně právní zvyklosti, které se obvykle postupně stávají vymahatelnými. A jestli bude na paktu něco nevymahatelného, tak jedině závazek zdrojových států přijímat migranty odmítnuté cílovou zemí. Kdyby to byl skutečně jen deklaratorní dokument, který pro signatáře nic neznamená, tak by asi bylo úplně zbytečné utrácet za letenky do Marrákeše a nějaké plané prohlášení tam podepisovat.
A mimochodem tahle „nezávaznost“ a pouhý „deklaratorní“ styl je charakteristický i pro další nepřijatelný mezinárodní dokument, kterým je Istanbulská úmluva o boji proti násilí na ženách.
Znásilnění je u nás trestné a s ženskou obřízkou či dětskými sňatky fakt problém nemáme. S čím ale problém má nemalá část společnosti, jsou genderové teorie tvrdící, že mužská a ženská role jsou jen sociální konstrukt bez biologické podmíněnosti a že role lze libovolně měnit. Což by se podle úmluvy za peníze daňových poplatníků mělo masírovat dětem do hlavy už v předškolním věku. Chlapečci se tak dozvědí, že když budou hezky papat hormony, tak jim narostou prsa a budou moci kojit své děti, a holčičky mají být seznámeny s tím, že i když nemají pindíka, můžou být jednou tatínkové. A to už je svět, který fakt není v pořádku.
