Svět lží, podvodů a korupce

Násilí proti odborářům v Kolumbii poškozuje pověst společnosti Coca-Cola

Násilí proti kolumbijským odborářům má za následek rušení prodeje výrobků firmy na nealkoholické nápoje na vysokých školách

Je pondělí brzy ráno, ale Rayi Rogersovi pozorně naslouchá asi sedmdesát studentů v posluchárně Rutgersovy univerzity. Jednašedesátiletý dělnický aktivista už skoro půl hodiny ostře kritizuje společnost Coca-Cola. Bere si obřího výrobce nápojů na paškál, neboť údajně přivřel oči nad tím, že v posledním desetiletí bylo zabito osm zaměstnanců stáčíren v Kolumbii a mnoho dalších se stalo terčem výhrůžek či bylo uvězněno, protože proti nim byla vznesena vykonstruovaná obvinění z terorismu.
„Svět Coca-Coly je světem lží, podvodů, korupce, hrubého porušování lidských práv a znečišťování životního prostředí.“ hřímá Rogers, legendární odborářský aktivista, který získal první zkušenosti v sedmdesátých letech, když s velkou publicitou organizoval kampaň proti textilní firmě J. P. Stevens. Uhodí pěstí do stolu. „Tím to ale končí! Jednou provždy tomu uděláme přítrž. Kolik z vás se postaví proti Coca-Cole?“ Zhruba polovina studentů postupně zvedá ruku. V odpovědi na Rogersova obvinění mluvčí Coca-Coly uvádí, že aktivista „nemůže svá tvrzení opřít o žádná fakta“.
Přes obrovský generační rozdíl a vyvracení důkazů firmou Coca-Cola mají Rogersovy slovní výpady ohlas v kampusech od New Havenu až po Ann Arbor, kde se jeho kampaň nazvaná Cola zabiják stala mezi studentskými aktivisty velkou věcí – „novou kauzou Nike“, jak uvádí jeden z nich. V desítkách škol demonstrovaly proti společnosti Coca-Cola malé rozohněné skupiny studentů, například skupina, která v roce 2004 uspořádala na Yaleově univerzitě protest, při němž projev tehdejšího generálního ředitele Douglase N. Dafta doprovázely „ležící mrtvoly“. Zčásti kvůli kolumbijskému sporu už dvacet vysokých škol v USA a i v cizině zastavilo prodej výrobků firmy Coca-Cola ve svých areálech.
V prosinci dosáhl Rogers dvou zatím největších triumfů, když Newyorská a Michiganská univerzita zakázaly prodej Coca-Coly ve svých kampusech. Studentští aktivisté NYU dva roky předtím požadovali nezávislé vyšetřování pracovních podmínek kolumbijských dělníků. „Studenti měli pocit, že uběhly dva roky a nic se neudělalo,“ uvádí Arthur Tannenbaum, mluvčí NYU. V reakci na to zástupce Coca-Coly tvrdí, že firma bude akceptovat kontrolu zvenčí, ale jen tehdy, když se její zjištění nestanou přípustnými důkazy v žalobě, kterou v Miami podal Mezinárodní fond na ochranu práv pracujících (ILRF) jménem zabitých kolumbijských dělníků – fond s touto podmínkou nesouhlasil.

UDÁLOSTI DOSTÁVAJÍ SPÁD

Vedení Coca-Coly trvá na tom, že společnost byla nespravedlivě očerněna odborářskými aktivisty, kteří fakta o Kolumbii zkreslili. Hájení „smyšlenek je (pro aktivisty) přitažlivější než poznávání faktů,“ tvrdí Edward E. Potter, dlouholetý podnikový právník, zabývající se pracovněprávními vztahy, který v březnu 2005 nastoupil u Coca-Coly do funkce ředitele komplexních vztahů mezi zaměstnanci a vedením. Představitelé Coca-Coly uvádějí, že v prostorách závodu Coca-Coly na stáčení nápojů, který vlastní firma Bebidas y Alimentos de Urabá, byl zabit pouze jeden z osmi dělníků. Prohlašují, že další úmrtí, jež všechna nastala mimo závod, byla vedlejším produktem občanské války, již v Kolumbii vedou už čtyři desetiletí levicoví partyzáni, vládní síly a polovojenské oddíly a která si jen od poloviny osmdesátých let vyžádala nejméně 35 tisíc obětí včetně 2500 odborářů.
Jedna celosvětová koalice odborů navíc odmítla podporovat Rogersovo křížové tažení proti Coca-Cole, jehož záměrem je, aby rodiny obětí byly odškodněny. „Nemáme žádné důkazy o spoluvině Coca-Coly,“ uvádí Ron Oswald, generální tajemník Mezinárodního odborového svazu pracovníků v potravinářském průmyslu se sídlem v Ženevě, k jehož členům patří i desítky tisíc dělníků firmy Coca-Cola v celém světě. Někteří vládní a odborářští činitelé se domnívají, že militantní odborové sdružení stojící v čele křížového tažení, SINALTRAINAL, kolumbijský odborový svaz pracujících v potravinářském průmyslu známý svými socialistickými názory, si vzal na mušku společnost Coca-Cola proto, aby se o širším problému násilí páchaném na odborech doslechl svět. „Z jediného zabití udělali kampaň,“ uvádí kolumbijský viceprezident Francisco Santos Calderón. „vlastně Kolumbii škodí, protože vyvolávají zdání, že je to nebezpečné místo nevhodné pro podnikání.“ Přesto Rogersovou zásluhou dostávají události spád. Rogers tvrdí, že jej kontaktovali studenti z více než stovky dalších vysokých škol, kteří chtějí zahájit podobné protesty. Patří k nim Georgetownská univerzita ve Washingtonu a Emoryho univerzita v Atlantě, jejichž nadace mají velké podíly akcií Coca-Coly. Rogers si také myslí, že v příštích měsících zaznamená vítězství v Británii, až Národní svaz studentů (NUS), nákupní družstvo zastupující přes dvě stě tamních studentských svazů, bude diskutovat o prodloužení smlouvy s Coca-Colou o nákupu nápojů.
Obchody s vysokými školami, za několik milionů dolarů, představují zanedbatelnou obchodní ztrátu pro výrobce nealkoholických nápojů s obratem 23 miliard dolarů, který v současnosti vytváří 85 procent svého provozního příjmu mimo USA. Kampaň však nabírá na síle v momentě, který je pro Coca-Colu nepříjemný, protože ji v tržní hodnotě nedávno zastínila společnost Pepsi. Navíc Coca-Cola spoléhá na to, že jí přinese oživení nový marketingový plán, který má být spuštěn na jaře pod heslem Welcome to the Coke Side of Life - Vychutnávejte život s Colou (což je parafráze idiomatického spojení z písně ve filmu Život Briana vybízející k optimistickému pohledu na život – pozn. překl.). Rogers si uvědomuje, že jeho činnost a akce jeho přívrženců mají na Coca-Colu stále větší dopad.
Kolumbijský spor dokládá potíže, před nimiž stojí všechny nadnárodní společnosti, podnikající v nestabilních teritoriích. Jak zjistila firma Nike při nedávném rozruchu kolem drsných pracovních podmínek v jejích závodech, firmám se ve stále větší míře klade za vinu všechno, k čemu dochází kdekoli v dodavatelském řetězci, i když se to týká samostatných dodavatelů jako v případě Coca-Coly a jejích kolumbijských stáčíren. Někteří odborníci na krizový management se domnívají, že Coca-Cola bude muset nakonec situaci v Kolumbii uklidnit tak, že podobně jako Nike dá souhlas k inspekcí zvenčí a že veřejně podnikne kroky vedoucí k lepšímu zajištění bezpečnosti dělníků ve stáčírnách v takových zemích jako Kolumbie. „Člověk nemůže prostě… říct: ,Oni stáčejí nápoje, my jen prodáváme sirup,‘“ uvádí Edward F. Ahnert, bývalý předseda nadace ExxonMobil, který přednáší korporátní sociální odpovědnost na obchodní fakultě Jižní metodistické univerzity.

ROZBITÝ ODBOROVÝ SVAZ

To, co se stalo v Kolumbii v posledním desetiletí, je předmětem diskuse. Podle odborářských předáků ze svazu SINALTRAINAL, jejichž jménem byla v roce 2001 podána v Miami žaloba, několikaleté násilí a zabíjení dělníků se vystupňovalo 5. prosince 1996, když se před branou závodu na stáčení nápojů značky Coca-Cola, patřícího firmě Bebidas y Alimentos v Carepě, malém městě v severozápadní části Kolumbie, kde se pěstují banány, objevil oddíl příslušníků pravicové polovojenské organizace. Ti zastřelili Isidra Segunda Gila, vrátného a člena výkonné rady odborového svazu. O hodinu později unesli dalšího odborářského předáka z jeho domu a zapálili kanceláře odborového svazu.
Následujícího dne se členové polovojenské organizace do závodu vrátili. Svolali dělníky a dali jim ultimátum, aby do čtyř hodin odpoledne podepsali prohlášení o rezignaci na členství v odborovém svazu, které bylo napsané na papíře, na němž byla podle odborářů hlavička stáčírny. Mnoho odborářů prohlášení podepsalo okamžitě, 27 z nich dokonce odešlo ze zaměstnání a uteklo do jiných měst ze strachu, že budou zabiti, když zůstanou. Luise Hernána Manca, který byl tehdy předsedou svazu, si ředitel závodu zavolal do místního hostince, kde několik členů polovojenské organizace upozornilo jeho a další odborářské předáky, aby odjeli z města. „Varovali mě: Jestli chceš přežít dnešní den, vypadni odsud. Věděl jsem, že to myslí vážně,“ vzpomíná dnes devětapadesátiletý Manco, který se už devět let skrývá. Odboroví předáci tvrdí, že členové polovojenské organizace byli utábořeni před hlavní bránou závodu v Carepě ještě dva měsíce.
Odborový svaz prohlašuje, že společnost Coca-Cola a její místní stáčírna mají na těchto událostech spoluvinu. Obě firmy obvinění popírají. V žalobě se mimo jiné hovoří o veřejném prohlášení, které údajně udělal v roce 1996 Ariosto Milan Mosquera, ředitel závodu v Carepě, že „dal členům polovojenské organizace za úkol, aby zničili odborový svaz“. (Majitel závodu, Richard Kirby z Key Biscayne na Floridě, popírá, že by jeho manažeři takovéto příkazy vydali.) Předáci odborového svazu SINALTRAINAL uvádějí, že za devět let, jež od té doby uplynuly, kromě toho, že osm dělníků zemřelo, se dalších čtyřicet osm muselo skrývat a šedesáti pěti bylo vyhrožováno smrtí. V Bucaramanze, městě střední velikosti v severovýchodní Kolumbii, pět odborářů, kteří pracují v závodě firmy Coca-Cola, strávilo v roce 1995 šest měsíců ve vězení na základě obvinění z terorismu. Toto obvinění bylo později pro nedostatek důkazů staženo. Byli obžalováni, že v závodě nastražili bombu, ale tři z nich, kteří hovořili s BusinessWeekem, vyjádřili pochybnosti, že taková bomba vůbec někdy existovala.
Předáci trvají na tom, že Coca-Cola by bývala mohla násilí zastavit, kdyby byla okamžitě a veřejně jednání členů polovojenské organizace zavrhla. „Když by společnost odsoudila první zabití, patrně by k dalším obětem nedošlo,“ uvádí Edgar Paez, ředitel odborového svazu SINALTRAINAL pro mezinárodní vztahy. Mluvčí společnosti Coca-Cola s tím nesouhlasí. „Naše stáčírny zcela otevřeně násilí odsoudily,“ prohlašuje s odkazem na inzeráty, jež zveřejnily v místních novinách a v nichž násilí pranýřovaly. Odborář Paez také tvrdí, že závod na stáčení nápojů firmy Coca-Cola měl finanční prospěch z akcí příslušníků polovojenské organizace, protože rozbili odborový svaz a umožnili stáčírně, aby mnoho zaměstnanců pracujících na plný úvazek nahradila lacinějšími silami na částečný úvazek a brigádníky. Majitel závodu Kirby s tímto obviněním nesouhlasí a prohlašuje, že i on byl postižen: sestru jeho manželky unesli členové polovojenské organizace, kteří také zapálili čtyři z jeho nákladních aut a pokusili se Kirbyho přinutit, aby jim svůj závod co nejlevněji prodal, což odmítl. Říká, že „členům polovojenských sil nikdo nepřikazuje, co mají dělat. Oni přikazují vám“.
Neexistuje snadný způsob, jak by Coca-Cola mohla spor uklidnit. Společnosti Nike se po počáteční neochotě angažovat své kritiky podařilo vyřešit obvinění, že zaměstnává dělníky v nevyhovujících podmínkách. Výrobce sportovní obuvi přinutil své dodavatele, aby uplatnili přísnější kritéria kvality pracovišť, a vyzval skupiny zvenčí, aby pomáhaly monitorovat jejich dodržování. V dubnu 2005 Coca-Cola zveřejnila výsledky studie losangeleské poradenské firmy Cal Safety Compliance , která se specializuje na audity pracovišť, při níž nebyly zjištěny žádné současné případy násilí proti odborům nebo zastrašování odborářů ve stáčírnách nápojů firmy Coca-Cola v Kolumbii. Aktivisty a studenty to však nezviklalo, protože Coca-Cola si studii zaplatila, a požadovali, aby společnost dala souhlas k tomu, aby se v jejích kolumbijských závodech provedlo nezávislé šetření. Firma zprvu souhlasila, ale plán se dostal do slepé uličky kvůli přípustnosti nálezů z tohoto šetření v probíhajícím soudním řízení, při němž soudce v roce 2003 zbavil Coca-Colu obžaloby. Žalovanými stranami zůstávají závody na stáčení nápojů.
Aktivista Rogers žádá, aby Coca-Cola vyplatila rodinám zabitých nebo vyhnaných kolumbijských dělníků odškodné, přičemž poukazuje na to, že společnost v roce 2000 zaplatila 192,5 milionu dolarů, aby urovnala skupinovou žalobou kvůli rasové diskriminaci v USA. Paez, šéf odborového svazu SINALTRAINAL se sídlem v Bogotě, tvrdí, že každý, kdo přežil, by měl pravidelně pobírat částky rovnající se měsíčnímu platu generálního ředitele Coca-Coly. „Jakou cenu má život?“ ptá se. Mluvčí Coca-Coly odpovídá: „Nemáme spoluvinu na tom, co se stalo, takže bychom pochopitelně žádné odškodné platit neměli.“

Coca-Cola v Kolumbii: významné události

• 30. července 1990 Výstřelem do hlavy byl zabit první dělník ze závodu na stáčení nápojů firmy Coca-Cola v Kolumbii při stávce za lepší pracovní podmínky v Nariñu na jihozápadě země. Oběť patřila k vedení místního odborového svazu.

• 1994–1995 Byli zabiti další tři dělníci, kteří byli zaměstnáni v závodě Coca-Coly v Carepě v severozápadní Kolumbii.

• 5. prosince 1996 Členové pravicové polovojenské organizace vtrhli do závodu v Carepě, kde zabili jednoho dělníka, pak unesli jednoho předáka a zapálili kanceláře odborového svazu. Následujícího dne se do závodu vrátili a požadovali od dělníků, aby podepsali prohlášení, v němž se vzdají členství v odborovém svazu – jinak že uvidí – a nařídili nejvyšším odborovým předákům, aby opustili město, pokud chtěli „přežít dnešní den“.

• 20. července 2001 Odborový svaz United Steelworkers (USW) a Mezinárodní fond na ochranu práv

• pracujících (ILRF) podaly jménem kolumbijského odborového svazu SINANTRAINAL v Miami žalobu na Coca-Colu a její dvě kolumbijské stáčírny. Soudce později žalobu zamítl a obviněny zůstaly jen stáčírny.

• 16. dubna 2003 Dělnický aktivista Ray Rogers zahájil při výročním zasedání společnosti Coca-Cola v Houstonu kampaň nazvanou Cola zabiják. O několik měsíců později Bard College v New Yorku jako první americká škola neprodloužila kvůli sporu smlouvu s Coca-Colou o prodeji nápojů.

• 13. dubna 2005 Coca-Cola zveřejnila výsledek studie zadané poradenské firmě Cal Safety Compliance, při níž nebyly zjištěny žádné případy násilí proti odborům, ani zastrašování v závodech na stáčení nápojů firmy Coca-Cola v Kolumbii.

• PROSINEC 2005 Newyorská a Michiganská univerzita se staly zatím posledními vysokými školami, které ve svých kampusech zakázaly výrobky firmy Coca-Cola.

Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek