SVĚT MÁ JASNO

P e n z i j n í     s y s t é m

Argument ministra práce Vladimíra Špidly při obhajobě průběžného financování důchodů, že řada zemí Evropské unie nesměřuje k povinnému penzijnímu spoření, může rychle ztratit smysl. Jednoznačným impulsem k vytvoření třípilířového penzijního systému je poslední zpráva OECD, která pro všechny členské země vydala doporučení posílit penzijní systém o povinné spoření na důchod.

Náš blízký soused - Polsko - přikročil k penzijní reformě dotlačen hrozícím kolapsem stávajícího systému a hrozivým narůstáním příspěvků na pojištění. Naopak někteří členové Evropské unie, jako Rakousko, Německo nebo Francie, zatím s myšlenkou penzijní reformy jen na dálku koketují. Trend k povinnému penzijnímu spoření ale začíná prorůstat napříč zeměmi OECD, a tedy i Evropské unie. Bylo by tedy mimo mísu, kdyby naše republika od tohoto doporučení abstrahovala.

Následující příklady systémů zajištění penzí v různých zemích čerpají řadu informací z analýzy mezinárodních zkušeností s transformací důchodového pojištění, kterou vypracoval tým Ivana Dvořáka z Československé obchodní banky.

Polsko

Důvodem pro přípravu reformy sociálního zabezpečení v Polsku bylo nebezpečí finančního kolapsu stávajícího průběžného systému. Příspěvky do Fondu sociálního pojištění narůstaly v období let 1981 až 1997 z 25 až na 45 procent hrubé mzdy. Výdaje na důchodové zabezpečení představují zhruba patnáct procent hrubého domácího produktu země, přičemž ve většině zemí EU je to deset až dvanáct procent HDP, v zemích OECD zhruba devět procent. „Bez zavedení důchodové reformy by se polské veřejné finance zhroutily v roce 2004, prohlásil polský ministr Hausner, který za provedení reformy odpovídá. Podle údajů MMF by v období let 2005 až 2010 došlo bez provedení reformy k vynucenému nárůstu přípěvků na sociální pojištění až na 60 procent platu zaměstnance, podíl penzijních výdajů státu na HDP by neustále narůstal, takže v roce 2035 by mohl činit až 22 procent.

Nový systém penzijního zabezpečení v Polsku je založen na třech pilířích. První navazuje na současný průběžný systém (PAYG) a zachovává stávající instituce. Zaměstnavatel bude odvádět Státnímu důchodovému úřadu (ZUS) 24 procent mzdy zaměstnance, samotní pracující pak 21 procent své mzdy. Příspěvky jsou povinné. Pojištěncům budou zřízeny individuální účty. Polsko zavedlo flexibilní hranici odchodu do důchodu - minimální věk je 62 let, pozdější odchod je finančně zvýhodněn. První pilíř by měl pokrýt zhruba 60 procent důchodu.

ZUS bude odvádět 20 procent vybrané částky, tedy devět procent mzdy, do II. pilíře, který bude tvořen deseti až dvaceti soukromě spravovanými penzijními fondy. Prvních šest licencí penzijním fondům udělila polská vláda již letos 27. října. „Budou spravovat pětinu povinných odvodů na důchodové pojištění, prohlásil pro Reuters mluvčí Úřadu pro dohled nad penzijními fondy (UNFE) Sebastian Bojemski. Premiér Jerzy Buzek předal licence konsorciu britské pojišťovny Commercial Union a polských bank BPH a WBK, konsorciu státní banky PKO a Bank Handlowy, nizozemské pojišťovně Nationale Nederlanden, polské BIG Bank Gdanski, americké investiční společnosti Pioneer a polské pojišťovně PZU. Penzijní fondy začnou fungovat 1. dubna příštího roku. Vláda odhaduje, že v prvním roce činnosti fondy dostanou kolem čtyř miliard zlotých (1,16 miliardy USD).

„Bez reformy by náš penzijní systém, založený na ZUS, zkolaboval, řekl při slavnostním předávání licencí premiér Buzek. U vybraných fondů bude mít opět každý pojištěnec svůj účet. Kromě peněz ze ZUS na ně poplynou peníze samotných pojištěnců, a to pracujících nad 30 let zřejmě dobrovolně, pro mladší by měly být příspěvky povinné. Vyplácené dávky budou tvořit 35 až 40 procent důchodu a celkem by I. a II. pilíř měl zajistit penzi ve výši kolem 60 procent průměrné mzdy. Fondy smějí investovat jen do jistých cenných papírů, musí si vybrat nezávislého depozitáře, jejich investiční strategie bude stanovena vládou.

V okamžiku odchodu do důchodu si občan vybere pojišťovnu, která mu bude dávky vyplácet a na níž přejdou jeho úspory. Každá pojišťovna musí mít splacené základní jmění ve výši alespoň 25 milionů ECU. Licence jim nebudou uděleny dříve než rok předtím, než dosáhne důchodového věku nejstarší pojištěnec. Příspěvky do obou pilířů budou placeny ze mzdy před zdaněním a budou daňově uznatelné. Zřejmě nejdiskutovanější fázi - přechodné období, kdy už nebude v prvním pilíři a ještě nebude v druhém pilíři dost zdrojů - chce Polsko financovat z výnosů z privatizace velkých státních podniků.

Třetím pilířem reformy bude dobrovolné penzijní spoření. Jeho základ budou tvořit zřejmě především investiční fondy a pojišťovací společnosti. Dohled nad II. a III. pilířem bude vykonávat UNFE, což je státní administrativní orgán odpovídající předsedovi vlády.

Chile

Největší zkušenosti se zaváděním penzijní reformy má Chile. S reformou začalo již počátkem osmdesátých let. Zkušenosti z této země lze ovšem přebírat pouze částečně, a to pro její odlišné demografické, ekonomické i politickosociální parametry. Demografický vývoj je v Chile zatím výrazně příznivější než v evropských státech. Zatímco v nich činí podíl populace starší 65 let k populaci v produktivním věku více než 25 procent, v Chile představuje pouhých 10 procent. Do roku 2020 ovšem odborníci očekávají výrazné zhoršování.

Reforma systému důchodového zabezpečení byla v této zemi součástí komplexní reformy v sociální sféře a probíhala současně s ekonomickou reformou. Povinnost spořit v soukromých penzijních fondech je občanům uložena zákonem od května roku 1981 a legislativně je ošetřena i dodatkem v ústavě. V něm je deklarováno, že uspořené peníze na důchod zůstávají majetkem účastníků a nesmějí být dotčeny žádnou vládou za žádných okolností. Všichni, kteří vstoupili do pracovního procesu po 31. prosinci 1982, se již automaticky stali členy nového systému a dávky na penzijní pojištění platí přímo do vybraného penzijního fondu. Příspěvky činí minimálně 10 procent mzdy, konkrétní výši si určuje každý fond. Podmínkou přiznání penze je věková hranice 65 let u mužů a 60 let u žen plus alespoň 20 let placení pojistného. Minimální výši důchodu garantuje stát, a případně ji tedy doplácí. Od počátku reformy do konce roku 1996 činily roční náklady na financování reformy zhruba 3,3 procenta hrubého produktu a financoval je stát z rozpočtu. Zatímco v roce 1982 spravovaly soukromé penzijní fondy úspory v hodnotě 919 milionů dolarů, v roce 1990 to bylo 9,7 miliardy a v roce 1995 již 25,4 miliardy amerických dolarů. Velký objem peněz soustředěný ve fondech výrazně napomohl i rozvoji kapitálového trhu v Chile. Zatímco na počátku reformy fondy investovaly především formou vkladů u bank, v poslední době preferují hlavně vládní papíry, akcie a hypoteční listy. Podle Ondřeje Schneidra, který se podrobně zabýval fungováním penzijních fondů v Chile, musí fondy povinně každý den předkládat dohledu stav svého portfolia a v případě, že překročí stanovené limity, musí je týž den, nejdéle následující, napravit. Trvalým problémem jsou zde vysoké provozní náklady fondů vyvolané přebujelou administrativou a vysokou nabídkou hmotných stimulů pro pojištěnce. S tím souvisí v poslední době se rozmáhající takzvané „kupčení s pojištěnci, tedy časté přechody pojištěnců z fondu do fondu.

Velká Británie

Británie má jeden z nejnižších podílů státních důchodů v Eropě a její systém nestátních penzijních fondů patří mezi nejpropracovanější. Britský systém se skládá ze státní a privátní složky. Ta je tvořena buď zaměstnaneckými penzijními fondy (spravovanými zaměstnavateli), nebo častěji oddělenými fondy spravovanými bankami, pojišťovnami nebo speciálními manažerskými týmy. Podle zákona jsou zaměstnavatelé povinni přispívat do fondu na své zaměstnance, ti většinou přispívají také. Většina penzijních schémat v Británii zajišťuje důchod ve výši 60 až 70 procent mzdy. Po takzvané Maxwellově aféře, kdy byl zneužit majetek mnoha fondů, a bezpečnost nestátních fondů tak byla zpochybněna, byl přijat v roce 1995 nový zákon „Pension Act . Ten řeší podmínky solventnosti fondů, minimálního kapitálu, tvorby rezerv i případný způsob náhrad postiženým klientům. Portfolio typického britského fondu je charakteristické vysokým podílem akcií (např. v roce 1992 měly fondy 58 % svého portfolia v domácích akciích a 22 % v zahraničních). Regulace investiční politiky fondů obsahuje málo konkrétních regulačních kroků. Jediným konkrétním nařízením je limit maximálně pěti procent aktiv, která smějí být investována do mateřské firmy u podnikových fondů.

Státní systém je složen z plošné dávky a dávky odvozené od výše výdělku. Odvody jsou vypočítávány z týdenního výdělku - zaměstnanci platí dvě procenta z 58 liber plus deset procent z výdělku mezi touto sumou a 440 librami. Zaměstnavatelé platí tři až 10,2 procenta podle mzdového tarifu zaměstnance. Důchody jsou vypláceny mužům nad 65 let a ženám nad 60 let a dosahují 25 procent objemu mzdy.

Itálie

Zřejmě úplným opakem Británie je situace v Itálii, kde podílstátních důchodů na celkovém objemu penzí je v celé Evropské unii nejvyšší. Zároveň je to systém, který je nejvíce zneužíván. Odhaduje se, že téměř 40 procent příjemců důchodů jsou „invalidé . Vládní snaha o zredukování státních penzí stále naráží na odpor opozičních stran a hrozbu masových stávek. Občané platí na sociální pojištění 8,34 procenta mzdy, zaměstnavatelé pak 21,3 procenta z částky uvedené na výplatní listině. Náklady na valorizace a dorovnávání deficitů nese plně stát. Přitom demografická prognóza předpovídá v Itálii významnou změnu po roce 2000, kdy začne populace stárnout. Zatímco v roce 2000 bude činit poměr populace nad 65 let k ekonomicky aktivním 27 procent, o dvacet let později to již bude 35 procent a o dalších dvacet let již 50 procent. Jediným opatřením přitom zatím je zřejmě rozhodnutí o posouvání hranice odchodu do důchodu z nynějších 61 let pro muže a 56 let pro ženy na 65 a 60 let, a to o rok každých 18 měsíců. Doplňkové penzijní fondy jsou v Itálii nepovinné a málo rozvinuté.

Švýcarsko

Podle Světové banky je švýcarský penzijní systém založený na třech pilířích velmi dobře navržený. Je doporučován jako vzor zemím uvažujícím o penzijní reformě. Vedle průběžného financování jsou zde od roku 1985 uzákoněny povinné zaměstnanecké penzijní fondy. Jsou to soukromé fondy. Celý systém legislativně zajišťuje a kontroluje stát, ovšem žádnou formou se na nich finančně nepodílí. Z obou zdrojů by měl občan dostávat důchod ve výši 60 až 70 procent mzdy.

Státní průběžný systém je tvořen dvěma složkami, a to plošnými dávkami a doplňkovými odvozenými od výše výdělku. Z tohoto zdroje je důchod vyplácen mužům od 65 let věku a ženám od 62 let, přičemž ženám se hranice odchodu do důchodu bude zvyšovat zřejmě až na 64 let. Obě dávky mohou činit maximálně 40 procent výše mzdy.

V roce 1996 činil objem aktiv soustředěných v zaměstnanec-kých fondech zhruba 350 miliard švýcarských franků. Podle zákona musí do fondu přispívat na důchodové pojištění zaměstnavatel alespoň 50 procenty z celkových příspěvků, které činí sedm až osmnáct procent mzdy zaměstnance podle jeho věku. Od roku 1995 mohou podle zákona zaměstnanci získat z penzijního fondu půjčku, například na zajištění bydlení. Zaplacené příspěvky do druhého pilíře si může zaměstnavatel i zaměstnanec odepsat z daní. Třetí pilíř, dobrovolné penzijní připojištění, využívají ve Švýcarsku především střední a vyšší vrstvy. Stát jej podporuje možností daňových odpisů.

Německo

Penzijní systém této země si vytkl za vzor ministr práce Vladimír Špidla. Kromě prvního pilíře - průběžného financování - je zde dobrovolné penzijní spoření, na něž přispívají zaměstnavatelé. Ovšem již v roce 1995 i přes předchozí snížení vyplácených příspěvků na důchod dosáhl deficit ve státním penzijním systému deset miliard marek a počítá se s dalším narůstáním státních výdajů. Loni v říjnu schválila německá vláda zákon, na základě kterého dojde k postupnému snížení důchodů ze současných 70 procent čistého průměrného příjmu na 64 procent. Současně v listopadu Spolkový sněm odsouhlasil zvýšení příspěvků na důchod o jedno procento. Demografický vývoj v Německu je velmi nepříznivý, podle prognóz by v roce 2030 mělo být nejstarším evropským státem.

Do průběžného systému přispívají zaměstnanci 9,3 procenta své mzdy, lidé samostatně výdělečně činní 18,6 procenta. Zaměstnavatelé platí 9,3 procenta částky uvedené na výplatní pásce. Důchodové spoření poskytují zaměstnavatelé pouze dobrovolně, většinou jej financují z účetních rezerv. Je rozvinuto především v západních spolkových zemích. Příspěvky platí pouze zaměstnavatel a jsou daňově odečitatelné.