Kdo se domnívá, že vývoj arabské kultury se zastavil po dobytí Bagdádu ve 13. století, měl by se seznámit s dílem irácké architektky Zahy Hadid.
Zaha Hadid, ještě donedávna označována jako génius teorie a „papírový architekt“, protože projektovala převážně do šuplíku, dnes na celém světě realizuje jeden projekt za druhým. Dva roky přednáší na vídeňské univerzitě užitého umění a ve vídeňském Muzeu užitého umění také proběhla její retrospektivní výstava.
Hlavní výstavní síň zachvátila „ledová bouře“ - na ploše tří set metrů čtverečních se prostorem kolébal a vznášel osm tun těžký a osm metrů vysoký, stříbrně stínovaný polyesterový prostorový experiment, fantastický svět forem. Cílem monumentálního modelu bylo aktivní přiblížení a pochopení radikálně nových forem a jazyka prostoru Zahy Hadid. Zcela podle jejího motta: „Existuje 360 stupňů, tak proč zůstávat u jednoho?“
Jaké jsou první kroky při zrodu jejího nového díla? „Každý projekt je jiný. Snažíme se vždy reagovat na každé nové stanoviště individuálně. Všechny projekty vznikají v harmonii se svým prostředím a určením. Vždy zkouším současně zkoumat více věcí, rešerše však probíhají paralelně - program, struktura, jazyk formy a jak objevit nový jazyk.“
První realizací Zahy Hadid byl „Vitra-Feuerhaus“ (1989-1993). Zpočátku pouhý projekt požární zbrojnice v areálu výrobce nábytku Vitra vyvolal okamžitě obdiv a zakázka byla brzy rozšířena na projekt celého areálu. Přečnívající střecha podepřená ocelovými svislými a šikmými pilíři propůjčuje stavbě svým dramaticky expresivním vzezřením cosi monumentálního. Není divu, že původní funkce ustoupila do pozadí a garáž hasičských vozidel byla přeměněna na muzeum nábytku firmy Vitra.
Imponující je velkoprojekt centrály BMW v Lipsku. Hlavní budova představuje nervové centrum, mozek továrního komplexu, v němž se sbíhají nervová vlákna výroby. Budova spojuje klíčové výrobní činnosti - karosárnu, lakovnu a montážní halu - a vytváří komunikační platformu celé továrny. Fenomenální na projektu je jeho snadná a finančně nenáročná přestavitelnost, možnost dalšího rozšíření a změny celé struktury podle potřeb provozu správní budovy a výroby. Dílo má být dokončeno v roce 2005.
V Rakousku se Zaha Hadid proslavila především skokanským můstkem v Innsbrucku (státní cena za architekturu 2002). Zařízení bylo uvedeno do provozu v loňském roce a stalo se skutečným symbolem města. Sladěním formy vysoce specializovaného sportovního zařízení s veřejně přístupnými prostorami vyhlídkové terasy a kavárny se architektce podařilo vytvořit novou formu, která prodlužuje topografii celého svahu do nebe. Můstek je délkou kolem 90 metrů a výškou skoro 50 metrů kombinací věže a mostu. Nahoře přímo přechází do vyhlídkové kopule, v níž je umístěna vyhlídková kavárna. Sem dopravují návštěvníky dva výtahy.
Dalším rakouským projektem je revitalizace části vídeňského dunajského kanálu prostřednictvím užšího napojení pobřežního pásma na město přes stávající viadukt dávno z provozu vyřazené městské dráhy. Viadukt, dílo Otty Wagnera, patří k celému komplexu městské dráhy, která je památkově chráněna. Dráha je až na tento úsek v provozu. Projekt tvoří tři stavební tělesa, která překlenou obloukovité prostory starých viaduktů. Části těles se budou vznášet nad horní hranou bývalé trasy městské dráhy, které bude přidělena nová funkce. Stezka a místy i lávka pro pěší a cyklisty propojí obě městské části – areál univerzity a nábřeží dunajského kanálu. Užitná plocha areálu je kolem 3000 metrů čtverečních, s dokončením se počítá v roce 2005.
Letos v červnu bylo také dokončeno a otevřeno Muzeum současného umění (Rosenthal Center for Contemporary Art) v Cincinnati v Ohiu, první realizované dílo Zahy Hadid ve Spojených státech. Newyorský kritik architektury Herbert Muschamps je označil za „nejvýznamnější americkou stavbu, která byla realizována od konce studené války“.
Irácká hvězda
Zaha Hadid se narodila v roce 1950 v Bagdádu ve vysoce postavené rodině. Otec byl předsedou irácké strany pokrokových demokratů, oba bratři absolvovali Cambridge. Jejich o patnáct let mladší sestra prý toužila být architektkou již od dětství. Vystudovala na Americké univerzitě v Bejrútu matematiku, až na začátku 70. let odešla do Londýna, kde v letech 1972-1977 absolvovala architektonickou akademii Architectural Association (AA). Pak se stala partnerkou architektonické kanceláře Office for Metropolitan Architecture (OMA) a přednášela na AA společně s Remem Koolhaasem a Eliou Zenghelisem. Současně vedla od roku 1979 vlastní architektonické studio na architektonické akademii. V roce 1983 získala první cenu za projekt „The Peak“ v Hongkongu. Její nepřehlédnutelný styl, ovlivněný ruskou avantgardou dvacátých let minulého století, zejména konstruktivismem a Malevičovým suprematismem, vykrystalizoval až v osmdesátých letech. Budovy bez průčelí, které musejí být vnímány z více úhlů, se však většině komisí zdály být nepřehledné. V současné době má její architektonická dílna 50 spolupracovníků.
