Pád Berlusconiho a jeho učedníků nezařídí justice, ale rozklad myšlenkového světa, v němž žijí
Na konci mé kariéry bylo dvacetileté nasazení pro tuto zemi odměněno obviněním a rozsudkem, který postrádá jakoukoli podstatu. Při obnově země musíme začít tím nejdůležitějším, a tím je reforma justice. Nemůžeme být zemí, která je podřízena absolutně svévolnému systému. Ne, to nejsou slova, která by za pár měsíců mohl pronést David Rath ani podklady pro závěrečnou řeč Petra Nečase. Tak pravil Silvio Berlusconi poté, co nad ním kasační soud minulý čtvrtek vynesl první pravomocný verdikt kvůli daňovým únikům v jeho firmě Mediaset. Obhajoba spojená s teatrálními gesty a špulením pusy dobře vypovídá nejen o něm samém, ale i o mnoha českých politicích, kteří si z polického angažmá udělali byznys a v obchodě byli úspěšní právě proto, že za nimi stál politický aparát. Jejich afektované reakce na nepříjemné otázky, nebo dokonce vznesená obvinění jako by se navlas podobaly repertoáru z dílny božského Silvia. Stejně tak dokonalá absence pokory. „Takto Itálie odplácí oběti a nasazení, které přinášejí její nejlepší občané?“ postěžoval si plačtivě Berlusconi v emotivním projevu k národu.
Pryč jsou ty doby, kdy se v jeho výsluní hřál kdekdo. Což je třeba brát i doslova. Před čtyřmi roky byly hitem letní okurkové sezony debaty o vyretušovaném přirození bývalého premiéra Mirka Topolánka, který se coby Berlusconiho obdivovatel nahý slunil u jeho bazénu a stal se vděčným objektem zájmu paparazziů. „Topolino“ se od svého staršího mistra mnohému přiučil. Také „chlap s gulama“ vyhlásil nepohodlným novinářům válku.
I on dodnes žije v představě, že lid jeho politické zásluhy nedocenil a že jeho přátelé v byznyse jsou úspěšní podnikatelé. Nikoli vyvolení, kteří by bez státních zakázek a přelévání peněz z veřejných rozpočtů nikdy v podmínkách tržního kapitalismu neobstáli.
Berlusconimu nejvyšší soud minulý týden sice potvrdil rok natvrdo, žádná katarze se ale nekoná. Někdejší premiér a čtyřnásobný ministr chce pokračovat „v boji za svobodu“, protože zákaz politické činnosti se musí projednat nanovo. A i ten rok nestráví za mřížemi, ale v domácím vězení, které jistě bude „fešáckým kriminálem“. Velké naděje na převýchovu Berlusconiho, který se čím dál více podobá opuštěnému seladonovi, nedávají ani jiné procesy, kterým čelí. V pěti probíhajících kauzách již dostal další dva nepravomocné tresty – jeden rok a sedm let, další verdikt se očekává v létě.
Podstatnější je však otázka, jestli jakýkoli soudní verdikt může nějak zahýbat mentalitou „podnikatelsko-demokratických stran“, které vznikají jako velkolepé byznys plány maskující se tím, že se vše nakonec přece dělá „pro lidi“ nebo pro „prosperitu země“. O tom je třeba pochybovat, protože chybí to základní: elementární přesvědčení o vlastním provinění.
Nebo alespoň náznak, že vše nebylo tak čisté. Argumenty Berlusconiho právníků, za něž „cavaliere“ utratil již 400 milionů eur, se točí kolem toho, že trojnásobný italský premiér je zneuznaný muž, kterého Itálie ještě jednou docení. Daňové úniky ve firmě Mediaset? Ano, děly se, ale bez Berlusconiho vědomí. Zneužívání mladistvé tanečnice? Šla dobrovolně a teď z toho chce mít slávu a peníze. Uplácení poslanců? Obyčejná politická dohoda. Berlusconiho myšlenkový obzor je stále stejný – všichni mu házejí klacky pod nohy a nevidí velké dílo, které vybudoval. Není v tom jen velká dávka pýchy a samochvály, ale i smutné poučení pro všechny, kteří čekali na to, až justice zjedná spravedlnost. Samotné soudy ale nic nezmohou, byť by se snažily Berlusconiho „odstíhat“ na všech frontách.
Dokud svět kolem Berlusconiho plný kýčovitého luxusu, opájení se mocí a lhaní si do kapsy on sám neprohlédne jako „prázdný a falešný“, nic podstatného se nezmění.
Jakýkoli trest vyřčený soudem nesplní svůj převýchovný charakter, protože bude působit jako křivda a závist. A to platí nejen o Berlusconim, ale také o jeho následovnících. Italských i těch českých.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
