Obyvatelé opouštějí venkov a stěhují se do měst
Obyvatelé opouštějí venkov a stěhují se do měst. Na černém kontinentu vznikají maxiregiony.
Vypadají všichni stejně. Rance s tím, čemu říkají majetek, pár dětí a vyplašené oči venkovanů, kteří vstupují do městského mumraje. Každý den jich autobus vyplivne před branami keňské Kibery desítky. Tenhle nairobský slum je totiž největší v Africe. Na ploše o velikosti tří až čtyř Václaváků žije skoro tolik lidí jako v celé Praze.
Sotva by se jim ulevilo, kdyby jim někdo řekl, že jsou součástí obrovského světového trendu, který je nyní patrný nejlépe v Africe. Lidé migrují do měst tempem, které vypadá, jako by jim za to někdo platil.
Organizace spojených národů (OSN) právě oznámila, že Afrika se urbanizuje nejrychleji ze všech kontinentů, a jak se tamní města nafukují, stává se z ní světadíl slumů. Populace afrických měst se do čtyřiceti let ztrojnásobí a už do roku 2030 v nich bude žít většina Afričanů. To je problém: už dnes žije ve slumu každý pátý Afričan.
Nafukování měst
Zakroužkujte si na mapě Lagos. V současné době tu žije něco přes deset milionů lidí. Za patnáct let jich bude podle zprávy OSN skoro šestnáct milionů. Lagos, který je už teď nezvladatelným, neprůjezdným a téměř neobyvatelným obrem, se nejpozději do deseti let stane největším městem Afriky.
Těsně druhá bude konžská Kinshasa. Dneska necelých devět milionů, za pět let patnáct. V Káhiře se bude mačkat třináct milionů. Něco podobného potká většinu afrických hlavních měst. Nejvíce nakyne Ougadougou, hlavní město Burkiny Faso: zvětší se o 80 procent. Teď má 1,9 milionu lidí, za deset let jich bude 3,4 milionu.
Bude to náraz. Africké metropole jsou už teď zanedbané, neřiditelné a chaotické. Navíc nemají peníze, s nimiž by si zařídily změnu k lepšímu. Teď se mají lusknutím prstů vyrovnat s přílivem lidí, jaký evropská či americká města s obtížemi absorbovala po dobu 150 let. Na první pohled je příval urbanizace děsivý. Stačí se podívat do Kibery
Létající záchody
Vejdete tam a nos se vám sevře pachem. Pak posloucháte lidi, kteří tomu říkají domov, a – podobně jako autor textu, který tady strávil skoro týden – se přestanete divit. „Záchod? Ptáte se, kde máme záchod?“ ujistí se Jacquelina Atienoová nevěřícně. Pak se jen zasměje. Nedá se říct, že záchody tady nejsou. Jsou totiž všude. Je to vidět. Je to cítit. Kibera, to je moře střech z vlnitého plechu. Když prší, nadchází chvíle lupičů. Protože déšť bubnuje na plechové střechy tisíců domků, vydává to takový hluk, že ani sousedé vás neslyší, když voláte o pomoc.
Je to místo, které nenajdete na mapách, protože oficiálně neexistuje. Proto tady není vodovod ani kanalizace. Žádné nemocnice, žádné silnice, žádná policie.
Tady se vrátila zákopová válka. Krysy, kouř ohňů, vůně smažených ryb, pach výkalů, bahna, hniloba odpadků a tlejících mršin. Skoro milion lidí tu žije a umírá jako v zákopech. Kibera, to je doklad toho, že jméno může předurčit osud. To slovo totiž znamená džungle. V noci nikdo nevychází, protože uličky ovládají zločinci a gangy. Když chytí zloděje, může se mu stát, že mu kolem krku dají pneumatiku, dovnitř nalijí benzin a zapálí ji.
Paní Atienoová bydlí v Kibeře už čtrnáct let. Nyní jí hrozí vyhazov, i když by člověk nečekal, že odtud lze klesnout ještě níž. Ale i ty hliněné chatrče někomu patří. Majiteli, jehož nikdy neviděla, má platit 800 keňských šilinků, což je asi 250 korun měsíčně. Jenže už teď mu dluží osm tisíc šilinků. Pro majitele je to výhodné podnikání: protože slumy oficiálně vůbec neexistují, nemusí se starat o elektřinu, opravy, hygienické podmínky, kanalizaci, vodu.
Všechno tady něco stojí. Lidé jako paní Atienoová mají spoustu věcí paradoxně dražších, protože jsou chudí. Není tady voda, a tak podnikavci vydělávají na tom, že ji dovážejí. Platí se pět šilinků za dvacetilitrový kanystr. To je dvakrát více, než platí lidé ve městě.
Jdou-li na veřejné záchody, platí jeden šilink. Latríny jsou ale půl kilometru daleko, pořád obsazené a pořád špinavé. Tyhle věci se řeší jinak. Dávejte si pozor na igelitové tašky, jsou v nich miny, řeknou vám místní. Miny? Ano, přímo nášlapné. Lidé vyhazují výkaly v noci, a když má kolemjdoucí za tmy smůlu… Proto se těm pytlíkům, které leží všude, říká létající záchody.
Zdálo by se, že cílem každého musí být co nejrychleji z Kibery zmizet. Omyl. Kam jinam by šli? Pořád lepší než zpátky v rodné vsi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že i přesto bývá na světě urbanizace většinou spojena s lepší kvalitou života, většími výdělky a vyšší životní úrovní. Proč?
Fenomén nekonečných měst
Afričané, kteří se stěhují do slumů, nemají jinou možnost. Půda, kterou obdělávali, už je vyčerpaná, příliš navyklá na hnojiva, takže už nevynáší tolik, aby se plodiny daly prodat a mohlo se žít z utržených peněz. Pozemky rovněž mohou být prodány kvůli věnu, anebo je vláda jednoduše zabavila, aby tam nechala postavit třeba hotel. A tak bída mutuje do měst. Aby se pokusili utéct hladu, opouštějí venkované místa, kde se potraviny produkují.
Přesto není sklíčenost na místě. Obecně vzato jsou velká centra tahounem ekonomiky.
Svět zažívá nový trend. Města vytvářejí pásy, jakési „megaregiony“, které se táhnou stovky kilometrů. Žijí v nich desítky milionů lidí. Největším „megaregionem“ (módní je hovořit o fenoménu nekonečného města) je trojměstí Hongkong–Šenžen–-Kanton, kde žije 120 milionů lidí.
Další jsou v Japonsku, Brazílii a Indii. Afrika tentokrát nezaostává: její největší „megaregion“ je dlouhý 500 kilometrů a zahrnuje pobřeží čtyř států – Beninu, Ghany, Toga a Nigérie. Žije v něm osmnáct milionů lidí, ale vytváří velkou část HDP příslušných zemí.
Něco velmi podobného se odehrává i v dalších afrických „megaregionech“: ty nejvýznamnější jsou v deltě Nilu, na pobřeží Senegalu, na území mezi ugandskou Kampalou přes Nairobi až po Mombasu a hlavně Gauteng City Region v Jižní Africe. Ten je klasickým příkladem. Žije v něm pětina populace JAR, zabírá jen jednu setinu rozlohy státu, ale vzniká tam čtyřicet procent produkce země. Není potom divu, že jako maelstom vtahuje rolníky, kteří už nevědí, jak dál. Cynicky řečeno, bída ve městě je na vyšší úrovni než bída na venkově. A navíc ve městě je aspoň naděje a větší příležitosti. Ne všem však přeběhnou přes cestu. Venkov vypadá idylicky jen na obrázcích.
Nairobský slum Kibera jako nositel naděje rozhodně nevypadá. Ale asijské slumy v 70. a 80. letech také vypadaly naprosto beznadějně. Nezmizely, vypadají stále děsivě, ale lidé tam často žijí lépe (a kupodivu i zdravěji) než jejich příbuzní na venkově. Tak uvidíme, co bude za deset dvacet let.
