Vítkovice jsou i přes problémy tak silné, že stojí za záchranu Už nad druhou ikonickou firmou Ostravska se stahují hodně tmavé insolvenční mraky.
Po krachu OKD je ve vážných potížích skupina Vítkovice selfmademana Jana Světlíka, až doposud obdivovaného ostravského miliardáře. Klíčové firmy holdingu jsou v insolvenčním řízení a věřitelské banky už odepisují významnou část miliardových dluhů. Přesto lze zodpovědně tvrdit, že Vítkovice s OKD opravdu srovnávat nelze. A nejde přitom jen o jejich nepoměrně vyšší životaschopnost, kterou se zabýváme v tomto vydání týdeníku Euro.
V obou případech je za potížemi nějaké konkrétní rozhodování jejich vlastníků.
U OKD to bylo mohutné zatížení firmy dluhem a odsátí kapitálu v dobách dobrých, které se po poklesu cen uhlí na úrovně z počátku století stalo smrtící, nicméně majitel pohádkově zbohatl a nechal za sebou tisíce zaměstnanců, kteří se svou kvalifikací a zdravotním stavem jen těžko budou hledat práci, a rozsáhlé ekologické zátěže. Obojí přijde daňové poplatníky na miliardy.
Světlík jistě udělal mnoho manažerských chyb v investičním rozhodování i při vstupu do obtížně zvladatelných projektů, jakým je elektrárna turecké společnosti Adularya. Je poněkud neobvyklé, když tak rozsáhlé problémy sevřou fabriku v době, kdy už má být po finanční krizi z nejhoršího venku a lze těžit ze sice jen mírně, ale přece jen ožívající globální poptávky.
O tom, že se do rozhodovacích procesů ve Vítkovicích nějaká ta o něco větší než malá chybička vloudila, asi nelze pochybovat.
Zdraví firmy pak jistě neprospěla Světlíkova krvavá válka s miliardáři Beranem a Komárkem, v níž, jak už to tak občas bývá, není jedna strana bělostná jako padlý sníh a druhá černá jako karvinský antracit. Pravdou také je, že i v tomto případě hrozí, že se bude sahat do kapes daňových poplatníků, protože projekt Adularya je financován Českou exportní bankou, která by, pokud to špatně dopadne, mohla odepsat brutálních patnáct miliard korun. A je fakt, že politický vývoj v Turecku v tuto chvíli Světlíkovi a ČEB zrovna dvakrát nepřeje.
Na druhé straně většina firem v holdingu dokáže dosahovat kladných provozních výsledků, pracovní síla je vysoce kvalifikovaná a nedostatková, takže věřitelům i státu stojí za to spolupracovat na finančním ozdravění skupiny a zachování provozu. A protože se to vyplatí, spolupracovat budou.
Vítkovice jsou navíc producentem vysoce sofistikovaných investičních celků, na něž jsou navázány dlouhé dodavatelské řetězce. A ta produkce má na rozdíl od černého uhlí uprostřed Evropy svou budoucnost. Likvidace nějaké podstatnější části kapacit by byla z hlediska celé české ekonomiky politováníhodná.
Světlík se ale nepochybně bude muset rozloučit se svou představou, že zůstane jediným císařem vítkovického impéria. A to asi není vůbec špatně, protože k některým manažerským rozhodnutím, dnes zjevně nesprávným, nemuselo dojít, pokud by rozhodování nebylo až tak dramaticky koncentrováno do rukou jediné osoby. A dost pravděpodobně se souběžně nějakým finálním způsobem vyřeší vlastnické spory s Karlem Komárkem, které celou skupinu po dlouhá léta zbytečně vysilují.
A svou vlastní pozicí a obchodní politikou se bude muset zabývat nepochybně i vedení ČEB, které zřejmě turecké riziko, jež nyní banku téměř existenčně ohrožuje, poněkud podcenilo. To vyžaduje také trochu kreativnější přístup, než bývá ve státních firmách obvyklý.
O autorovi| Pavel Páral, pavelp@mf.cz
