Menu Zavřít

Světu vládne spolupráce

2. 2. 2007
Autor: Euro.cz

Česká politická reprezentace by se měla zbavit „takzvanosti“

Současná doba je velmi zajímavá a slibná. Charakterizuje ji celá řada provázaných trendů a procesů, které přitahují pozornost většiny světa a jež mají nebo by měly mít definující vliv i na chování malých evropských států, Českou republiku nevyjímaje.

Světové trendy.

Přímo lze poukázat například na tyto světové trendy: progresivně akcelerující, nezvratná globalizace, oslabování role národního státu, vzrůstající úloha a sebevědomí regionů a lokalit, selhávání tradiční „stranické“ formy demokracie, transformace informační společnosti na znalostní, rostoucí vliv podnikové sféry na oblast politickou, důraz na tvorbu bohatství (mikro) místo na jeho přerozdělování (makro), aliance a spolupráce doplňující tradiční konkurenci, přeshraniční spolupodnikání regionálních partnerů a rostoucí vliv „malých“ států a klesající úloha „velkých“.
Ve výčtu by se dalo jistě pokračovat. Důraz je na spolupráci podnikové, vzdělávací a samosprávní sféry v regionálním pojetí, nikoli v národním či státním. „Každá politika je nutně lokální,“ říkají Američané. A věděli to i Češi Tomáš a Jan Baťa ve Zlíně již od dvacátých let minulého století.

Osamocenost Václava Klause.

Je proto s podivem, že právě v české kotlině se dnes daří myšlení, které vystupuje zásadně proti všem zmíněným trendům. Toto „opačné“ myšlení zosobňuje, přestože se v něm nekoncentruje, prezident Václav Klaus, což jeho novoroční projev znovu potvrdil. Zdůrazňováním suverenity národního státu (i když ČR je členem NATO i EU, tudíž dobrovolně ne zcela suverénní součástí „něčeho“) se posunul do pozice „proti všem“ - nepochopen, nezván a izolován tak přenáší vlastní nepochopení a izolaci na stát, který reprezentuje, a na občany, jež má do evropské i světové společnosti pomáhat uvádět, ne je z ní vyjímat. Prezident Václav Klaus je ve svém postoji osamocený nejen ve světě, ale stále výrazněji i ve vlastní zemi. Jeho ulpívání na paleofriedmanovských principech z dob předglobálních a jeho geneticky intuitivní odpor ke všemu novému, technologickému, znalostnímu či podnikatelskému, mu nedovolují vyvíjet se, učit se a chápat nový svět kolem sebe. To je ovšem velké neštěstí.

Novoroční projev.

„Tak máme před sebou další rok,“ ubezpečuje Václav Klaus populaci. Nejen to. Prezident také hovoří o potřebě „klidnější, tvořivější a tolerantnější“ společnosti, byť sám tvrdošíjně demonstruje hodnoty právě opačné. Konstatuje, že „síly pravice a levice jsou v podstatě vyrovnané“, i když spolu se Zemanem domlouval jejich politické propojování. Stěžuje si, že „už sedm měsíců nemáme vládu, která by měla důvěru“, přestože sám dělal, dělá a bude dělat vše pro to, aby se na něm nezávislá vláda neprosadila. Přijdou další prezidentské „volby“ a potřebné kuloáry volících straníků je třeba spříznit.
Jeho charakteristika stavu společnosti výrazem „studená občanská válka“ je překvapivě rozdělující, nestátnická a hluboce nepravdivá - nic takového není ve společnosti vidět. Varuje také před otevřením „diskuse o takzvané evropské ústavě“. Jen těžko pochopíme, proč by i pouhá diskuse mohla demokratovi vadit. Fakt, že proti „takzvané “ ústavě jsou pouze komunisté a ODS, tedy skupiny kritické pro jeho znovuzvolení, staví jeho neutuchající připomínání kauzy „ústava EU“ do etického příšeří. (Bez opětovné podpory komunistů není totiž na opakované zvolení šance.)

Zkreslená tvrzení.

Přitom zjednodušená a rámcová „miniústava EU“ by jistě přispěla k pořádku i odbourání duplicitních byrokracií v prostoru EU. Prezident však raději vítá rozšiřování EU o nové země (včetně Turecka) v naivní naději, že mu jejich přežívající nacionalismus pomůže odlehčit osobní izolovanost a osamocenost v nové Evropě. Narážky na „takzvanou“ globalizaci jej nadále staví do pozice světového „kůlu v plotě“, to znamená do role, kterou dobrovolně a nemoudře přijal ze selhavšího oportunismu - přisouzené role, které se jeho zásluhou Česko už jen tak nezbaví.
„Každá země má jen takové politiky, jaké si zaslouží,“ je další tvrzení, které, alespoň v jeho případě, je výrazně nepravdivé. Česká republika je jednou z mála zemí světa, kde si občané nevolí svého prezidenta, nepoznali přímou demokracii, zůstávají sevřeni v kazajce pravice a levice stranických zájmů, a nemohou tudíž - a neměli by - přebírat zodpovědnost za své politiky - bez ohledu na prezidentské pokusy svalovat selhání nevolených politiků na širší (nejen voličskou) občanskou společnost. Takové politiky si nezaslouží ani tato země.

Občané to vidí jinak.

Jeho závěrečné přání „tolik potřebného optimismu“ se v cíleně pesimistickém projevu pohybuje již na hranici úlisného machiavelismu. Je také nezvratným důkazem - navzdory zlým jazykům -, že si prezident opravdu píše své projevy sám. Vůdci zainteresovaných politických stran se očekávaně shodli na vychvalování takto laděného projevu, který je povzbuzuje (vždyť je to vše vina „země“, tedy občanů, kteří nám politikům nerozumějí) v jejich sobě sloužícím machinacích. Většina občanů této republiky se však šarád neúčastní a vidí věci jinak: chtěli by se stát aktivní součástí světového dění a zesilující exkluzivita a izolacionismus politické reprezentace jen posilují množící se výrazy pocitů pohrdání, posměchu a fundamentální lhostejnosti ve spojení s českou politickou sférou. Nedostatek a bezperspektivnost politické volby pak drží ty schopnější, racionálněji přemýšlející občany „doma“ - a vnucuje jim soustředit se výlučně na vlastní, individuální zájmy.

Oběti „národních zájmů“.

Občané ČR tedy nejsou viníky, ale oběťmi kultury politických stran, které se staly portály k výsadám, jež vybraným jedincům normální tržní uplatnění neposkytlo. Tyto portály pak shromažďují na volném trhu neuspěvší, nevyzrálá a často dětinsky marnivá individua s až dojemnou touhou po moci, hmotných statcích a povrchním pseudorespektu. To jsou ty jejich národní zájmy: v ČR však pouze prezident a podobní nepřímo volení politici mají „národní zájmy“; zbytek občanů chce prostě žít v důstojné společnosti, respektované okolním světem - žít v pořádku a prosperitě - a mít budoucnost. Ani Češi nebudou „národní zájmy“ politiků tolerovat všechny, všichni a napořád.
Kolem těch zbývajících „kůlů v plotě“ však dění ostatního světa plyne nerušeně dál, stále rychleji a čím dále výrazněji: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“… a karavana jde dál.

„Malé státy“.

Kromě nástupu Číny a Indie je nejen pro Evropu, ale i ČR nejlepším následováníhodným příkladem Finsko - malá evropská země. To se stalo v krátké době světovou jedničkou v konkurenceschopnosti, mobilní technologii, vzdělanosti, bezkorupčnosti a politické autonomii, založených na spolupráci, nikoli na izolaci. Malé státy v Evropě i jinde - od Dánska, Islandu, Irska, Lucemburska a Holandska až po Tchaj-wan a Singapur, jakož i Estonsko a Slovinsko - se stávají novými modely růstu, vzdělanosti a prosperity v moderním světě. Strategie „malých států“ je založena na využití systémové adaptability, pružnosti a znalostní i technologické inovativnosti k efektivnímu fungování v globální společnosti. To potvrdila i pražská konference Hledání nové Evropy v květnu 2006. Lze se jen těšit, že její druhý ročník v Bratislavě (15.-16. 5. 2007) strategii „malých států“ dále rozvine. Třetí ročník se chystá do Tallinnu.

Příklad Estonska.

Vezměme si Estonsko. Když jsem v roce 1987 uveřejnil v USA článek Už se ten Tallinnský rybník nahání…, předpovídající globální úspěch tehdy porobené malé sovětské republiky, netušil jsem, že již dnes estonský expremiér Mart Laar sebevědomě prohlásí: „Brzy přeskočíme i Česko.“ Estonci se nebojí „takzvané“ technologie: vždyť Skype (internetový telefon zdarma) vyvinuli estonští programátoři. Dnes Skype využívá 125 milionů lidí, zatímco Češi si dosud vyměňují předražené „esemesky“. Bezdrátový internet je po celém Tallinnu. Občané podávají daňová přiznání elektronicky (jako v USA) a jako v první zemi na světě budou pomocí internetu i volit. Estonsko má rovnou daň, to znamená, že o ní nedebatuje - má ji. Pro Estonce není nic „takzvané“, ani znalostní společnost: „Musíme se ještě více posunout ke znalostní ekonomice, do oblasti IT a biotechnologií. Také musíme začít s přeškolováním, naučit lidi novým schopnostem,“ říká Laar. Politická scéna není v Estonsku rozdělená na pravici a levici: nejde přece o strany, ale o lidi, kteří něco umějí. Není náhodou, že Estonsko má tak blízko k Finsku.
Ne všechny malé evropské státy však mohou fungovat jako Finsko či Estonsko. Výjimku tvoří malé státy, které se chovají a skrze své „vůdce“ opakovaně manifestují pochybnou potřebu chovat se jako velké. Mezi nimi Česko obzvláště vyniká, ne-li trčí. Tudy ovšem cesta nevede.

Světová hospodářská integrace.

I Evropa se již začíná probouzet ze svého velikášského syndromu „dohnat a předehnat“, ze zkrachované, eurobyrokratické Lisabonské „strategie“. Začíná v ní narůstat uvědomění, že s Amerikou i světem nemá smysl soutěžit, ale že je lepší - ve smyslu našeho Jana Bati - spolupracovat: doplňovat se navzájem, a tak rozšiřovat společné možnosti i příležitosti.
Rozšíření evropských zkušeností do vyššího hospodářského propojení EU a USA v rámci silné transatlantické „Euroamerické unie“ a současně vznik euroamerického trhu by znamenaly první kroky ke světové hospodářské integraci. Intenzivní propojení obchodních vztahů a zájmů je nejlepší zárukou globálního míru a spolupráce: podniky a podnikatelé si svá aktiva vzájemně neničí - pouze politici a náboženští fanatici, kteří žádné reálné statky nevytvořili a legálně je nevlastní, se navzájem bombardují.

bitcoin_skoleni

Nesmyslné evropské projekty.

Evropané také konečně odstupují od nesmyslného projektu Quaero (snahy konkurovat americkému internetovému vyhledávači Google) a soustřeďují se na rozšiřování a synergii společných euroamerických schopností. Evropa se tím zbavuje chabého protiamerického, „putinovského“ odkazu dvojice jiných politických „kůlů v plotě“: Jacquesa Chiraka a Gerharda Schrödera.
Podobně se „daří“ i dalším státně-politickým projektům, jako jsou velkokapacitní Airbus A380, TV kanál France 24 a takzvané evropské MIT. Takové pochybné projekty mají jen jedno společné: jsou nákladné, náročné na složitou administrativu a postrádají zřetelné komerční opodstatnění. Jde o přežívání francouzsko-socialistických návyků à la Concorde: nahrazovat a suplovat soukromý podnikatelský sektor. To Evropu v nelogickém „souboji s Amerikou“ jako celek strategicky neposiluje, ale oslabuje. Lze jen doufat, že i zkopírovaná „evropská MIT“ bude včas přetvořena v Podnikatelskou univerzitu globálního dopadu. Tedy v to, co Amerika nemá, svět potřebuje a Evropa může „dodat“.

Zbytečný český pesimismus.

Regionální autonomie a diferenciace v Evropě narůstá a sílí, státní hospodářsko-politický „gleichschaltung“ slábne, podnikatelské, vzdělávací a samosprávní sféry se propojují do přeshraniční spolupráce, zbývající politické „kůly v plotě“ jsou vyvraceny a nahrazují je moderní instinkty globální spolupráce, znalostní společnosti a lidské sounáležitosti. Na rozdíl od monotónní odrhovačky pesimismu linoucí se z české kotliny, v Evropě i ve světě lze již rozpoznat prvky komplexní multitonální kompozice optimismu a spolupráce na úrovni skutečně globální. Tedy na úrovni, kde řešení lidských problémů konečně začíná dávat smysl. Zbývající naše „takzvané“ již tedy lépe přenechat historii.

  • Našli jste v článku chybu?