Za normálních okolností všechno funguje asi takhle: Vláda dané země ví, na jakou oblast se chce v evropské politice soustředit, sejde se její koalice a najde odborníky. Konkrétní jméno pak navrhne předsedovi evropské komise, v tomto případě Jeanu-Claudovi Junckerovi, a ten, protože kandidát má už vyšlapanou diplomatickou cestu, nominanta obsadí na post eurokomisaře. Celé se to přitom zpravidla neděje den před summitem.
Česko nemá jasno vůbec o ničem. Premiér Sobotka na dotazy ohledně oblastí, o něž by měla mít země zájem, jmenuje ještě dnes asi deset resortů od vědy k dopravě přes regionální rozvoj. Jméno pak není jasné vůbec, členové koalice stále trvají na svých neprůchozích kandidátech, včerejší dlouhá jednání jen oslabila šanci lidoveckého Petra Blížkovského.
A že by měl kandidát vyšlapanou v Bruselu diplomatickou cestu ke kýženému postu, není možné už z logiky toho, že čeští diplomati nemohou vědět, za koho kopat.
Podívejte se na tuhle situaci s nadhledem. Měla by taková země usilovat o řízení nějaké důležité evropské oblasti? Asi raději neměla, že.
Navíc je tu ještě otázka, proč je souboj o posty eurokomisařů důležitý. Vladimír Špidla byl svého času komisařem pro zaměstnanost a sociální věci. Ač proevropský a levicový politik, dostal spíše slabý post. V sociální oblasti je sice měřeno penězi hodně síly, dělí si ji ale národní vlády samy, z Bruselu se na to spíše jen tak dohlíží. A rozhodně se nedá říct, že by Česko za tu dobu nějak trpělo nebo bylo větším evropským outsiderem, než si zaslouží.
Odpověď je snadná. Post je významný pro domácí poměry. Ať už šlo kdysi o uklizení odstoupivšího premiéra Špidly nebo jako nyní o to, jestli je větší frajer premiér nebo předseda nejsilnější strany.
Další komentáře autora:
