Námět na vědecky „krásné“ a společensky veledůležité výzkumné téma ze zdánlivě „měkkého oboru“.
Autor tohoto sloupku jako amatérský zoolog pozorně sleduje, čím přírodovědci přispívají do veřejného, ba i ekonomického diskursu. Proto mu nemohl uniknout blog profesora biologie na pražské Univerzitě Karlově Jaroslava Flegra. Zejména, když uveřejní cosi tak atraktivně nazvaného jako „O sviních a lidech aneb Škodím dobře, škodím rád“. Pan profesor popisuje českou mutaci oblíbeného experimentu „public good game“, který již pár desítek let provozují na různých pracovištích nejen psychologové, etologové, evoluční antropologové, ale i behaviorální ekonomové, když hledají odpověď na otázku, kde se v evoluci vzal fenomén altruismu. Jinak řečeno, proč pácháme my (ale i jiné živočišné druhy) skutky, z nichž nemáme přímý a bezprostřední osobní prospěch.
Princip hry spočívá ve sledování chování hráčů v kontrolovaném experimentu. Jde o to, kdo se „obětuje“ a vzdá se části výnosu pro obecné dobro do společného banku, a jak reaguje jednotlivec i celá skupina na zjištění, že někdo jiný nic do společného banku nedal, ale vezl se. Motivy jsou jasné: je zajímavé pozorovat, zda si kolektiv vynutí kooperativní chování prostřednictvím trestání „černých pasažérů“, anebo se v opakovaných kolech postupně všichni mění v sobce, kteří jsou ochotni do společného banku dávat méně a méně.
Mimořádně pozoruhodné je Flegrovo zjištění, že v českém experimentu se vyskytlo vysoké procento (21 procent) „perverzních trestačů“, tedy lidí, kteří sice do banku nic nedávali, ale byli ochotni hodně zaplatit za to, aby trestali ty „nejštědřejší dávače“.„Technické“ detaily si přečtěte ve Flegrových blozích, nebudu ani rozvíjet jeho interpretaci.
Kulturní podmíněnost altruismu a fenoménu důvěry mě vždy fascinovala. V polovině devadesátých let Světová banka uskutečnila behaviorální výzkum, který se zabýval ochotou půjčit peníze napříč rozdílnými etniky. Nepřekvapí, že tato ochota byla korelována se všeobecně vnímanou ochotou dlužníka zaplatit slibovanou částku, a tedy kulturně podmíněnou zkušeností, jak to kde chodí.
Kdo půjčí sto korun
Testoval jsem pak v Praze, kde tenhle výzkum neprobíhal, reakci na sdělení typu „cizímu člověku mimo okruh nejbližší rodiny a známých bych nikdy nepůjčil ani sto korun“. Ani v tomhle amatérském průzkumu jsme nedopadli dobře. Pikantnost spočívala v tom, že jsme byli na úrovni jednoho etnika ze západní subsaharské Afriky, samozřejmě adjustováno na hodinový přepočet průměrné mzdy. Profesor Flegr naznačuje, že na tom v současnosti nejsme lépe, a fakticky dovozuje, že především kvůli nezáviděníhodným vzorům.
Ohledně kulturní podmíněnosti jsem objevil jednu studii publikovanou před dvanácti lety. Ta v trochu jiném typu experimentu (tzv. ultimatum game) zkoumala ochotu sdílet jednostranný výnos a odmítnutí nabídky, která není vnímána jako férová. Výzkum se týkal malých kmenových jednotek od kazašských nomádů přes jihoamerické indiánské kmeny a jedno etnikum indonéských lovců velryb až po novoguinejské lovce a sběrače. Podstatné zjištění je, že altruismus a férovost vnímají lidé různě.
Některé kultury nejsou zvyklé nabídnout nic nebo skoro nic, starají se jen o nejbližší rodinu a okolí i to málo přijímá s povděkem. Jiné pro změnu nejsou ochotny přijmout ani „superférovou“ nabídku, kdy dávající nabízí 50 procent i více. Kdo na Nové Guiney dává hodně, aspiruje na vůdčí společenské postavení. Odmítnutí mimořádně štědré nabídky fakticky znamená, že se nechcete „nabízeči“ sociálně podřídit. Tuto logiku nelze šmahem odmítnout ani ve velmi strukturované společnosti, zvláště když jde o sdílení kolektivně vybraného a ten, kdo dává, bere z cizího.
Primárním motivem chování chilských Mapučů je zase vzájemné podezírání, závist, ale také obava být předmětem závisti. V následných rozhovorech Mapučové konstatovali, že nabídka sdílení nebyla motivována ani tolik snahou sdílet, ale obavou ze „vzteklého odmítnutí“.
Pro civilizace s vysoce organizovanou hierarchií a komplexitou přerozdělování, jako je ta naše, z toho vyplývá jediné: máme námět na vědecky „krásné“ a společensky veledůležité výzkumné téma ze zdánlivě „měkkého oboru“. Co už může být důležitějšího než vědět, kdo jsme, kolik je u nás „sviní“ a co dělat, aby nebyly tam, kde je nejvíc kukuřice. Všichni víme, kde je společných kukuřičných polí hodně, a tak není problém, kde s testováním začít. Go Flegr, go.
Další komentáře Miroslava Zámečníka:
Non habemus director, ministr, prezident
