Malá epizoda velkého hororu
Hrůza, děs, zmar….. slova se vzpírají být účastna popisu toho, co postihlo v minulých dnech naši zemi a její hlavní město. Královská cesta, jindy dunící myriádami kročejů a zvonící bábelem slov a vět, pronesených snad ve všech jazycích, co jich svět zná, je liduprázdná. Černočerná temnota se rozlévá ulicemi Starého Města, je slyšet jen monotónní hukot vodních čerpadel a od nábřeží děsivý, uši rvoucí řev rozběsněné řeky. Osamělý chodec, kráčející tímto mokřadím beznaděje, zaslechne za vším tím rachotem motorů a rykem nespoutaného živlu zřetelně patrné, pleskavé kroky. To se ulicemi blíží všeobjímající a nade vším vlhké, chtivé pařáty rozpínající Strach…
S těmito pocity jsem procházel Starým Městem k nábřeží abych se dopátral důsledků pohromy menší, více méně privátní, takové, kterých budou jistě tisíce, zdánlivě nepatrné, ale také mající své postižené.
Míři jsem do instituce nepříliš dlouho existující a v měřítku ekonomickém nedisponující velkým majetkem, přesto však takovým, který krom své hodnoty tržní má také cenu jinou, sběratelskou a historickou. Mým cílem byla Národní banka vín v podzemí kláštera Křižovníků s červenou hvězdou v těsném sousedství valícího se toku Vltavy.
Ještě předminulou středu se zdálo být vše v pořádku, břeh řeky, vystavěný mistry stavebníky ve XIII. století, nápor megatun kalné vody udržel. Sklepy z druhé poloviny téhož věku byly nedotčeny. Jedinou obavou bylo to, aby voda „neobešla“ nejkratší, dobře však střeženou cestu a nepoužila hlavního vchodu z Křižovnické ulice. Tudy, kudy chodí do banky její přátelé, stálí klienti i nahodilí zákazníci. Všichni, kteří si čas od času dopřejí sklenku dobrého vína, které těšil pohled na vyrovnané baterie lahví a lákal jejich obsah. Bylo to neuvěřitelné, ale historická sklepení, za běžného stavu výše vody ležící na úrovni hladiny, nyní však hluboko pod ní, oddělené jen bezmála osmisetletou stěnou z kamenných kvádrů, bylo suché. A protože živlu odolaly i umělé zátarasy u Novotného lávky, které nepustily tlukoucí vlnobití na ulici, zdálo se být vše v pořádku. Všichni zainteresovaní se ve skrytu duše radovali, že brzy bude po všem a přijde čas na to, otevřít si některé ze zachráněných vín.
Potom se to stalo. To, co dokázala zadržet staletá stěna, se nepovedlo moderním částem stavby. Kdesi v jejích útrobách praskla kanalizace. Rourou o světlosti desítek centimentrů se dovnitř valil všeničící válec špinavé vody. A jistotou jakoby programovanou si za cíl vybral právě nejstarší část podzemí, tu, kde již po čtyři roky v ideálních podmínkách leží vyrovnány řady toho nejlepšího, co se po léta rodilo ve vinohradech a zrálo v těch nejvyhlášenějších vinařských sklepích celého světa. Vody bylo tolik, že během necelých dvou hodin dosahovala po prsa zachráncům, marně se snažícím vylovit alespoň to nejcennější. Ovšem marně. Během krátké chvíle byla hladina tak vysoko, že by potíže měl i Jiří Zídek. Nezbylo než se vzdát a čekat, co přinesou příští hodiny.
Nastalo čekání, během kterého nutně došlo na to, co doposud nikomu nepřišlo na mysl, na ekonomiku. Co vlastně, vezmeme-li v potaz nejhorší možnou variantu, znamená tato situace vyjádřená čísly?
Nejsnáze je možné vypátrat „obchodní zásoby“ – to je termín ve spojení s vínem poněkud deprimující – těch se nachází pod hladinou asi okolo dvaceti tisíc a jejich hodnota se dá – pomineme-li její změny, dané ležením vína v čase – vyhledat v nákupních cenách. Ty činily asi půl třetího milionu korun. A vzhledem k tomu, že vína, přestože jen ta lepší z domácí vinařské produkce, jsou povětšině mladá a neměla čas na významnější zhodnocení sebe sama, lze tuto částku považovat za konečnou. Jinak tomu však bude u těch, která leží v archivu banky – tedy doufejme, že ještě leží – a tady není určení jejich hodnoty jednoduchou záležitostí. Pravda, i tato vína mají svou nákupní cenu, ale ta platila v letech nákupu. Protože „ve XIII. století“, tak se přezdívá zdejšímu nejstaršímu sklepnímu křídlu, leží vína s datem zrodu od roku 1971 a značné množství těch z „velkých“ ročníků, hlavně z báječného sedmadevadesátého, nelze v tuto chvíli učinit seriózní odhad. Samozřejmě banka monitoruje ceny, jaké za tyto ročníky požadují sami jejich producenti, bere také v potaz – s jistou korekcí - obvyklý úzus, který platí ve vyspělých vinařských ekonomikách. Velké značky z dobrých ročníků dokáží za pět let zhodnotit svou cenu až na pětinásobek. Toto číslo je pro naše poměry zatím poněkud nadnesené, nicméně po padesátiletém temnu a pětiletém tápání prožívají naši vinaři renezanci, a tak třeba Barabáš, Šobes, Vaněk nebo nově Tanzberg mají ve vinařském světě stále zvučnější jméno. O to je těžší určit taxativně dnešní hodnotu jejich vín z produkce ročníků ´97 nebo ´99. Tím spíše, že většina z nich se nenachází už ani ve sklepích jejich producentů. Pokusili jsme se však najít řešení, maximálně vyhovující všem stranám. Protože se předpokládá, že láhve budou přinejmenším bez etiket, a tedy neidentifikovatelné, připravili jsme pro čas, který přijde, jakousi dražební loterii. Bloky dvanácti lahví budou nabídnuty ve vysušených prostorách banky do aukce s jednotnou vyvolávací cenou, která bude zohledňovat to, co mají vína za sebou. Pro potenciální dražitele to znamená, že mohou v horším případě dostat vína, která jménem a kvalitou plně odpovídají ceně, nebo mít štěstí a získat kolekci, jež by v normálních podmínkách znamenala obětovat výrazně jinou sumu. Lahve budou amátkově zkontrolovány, zda voda neporušila jejich obsah. Tak se dá alespoň trochu pomoci tomu, aby ztráty nebyly citelnější, než je nezbytné. To proto, že stále ještě stojíme před tím nejhorším.
Jednou z položek, které zbývá zmapovat, jsou exponáty zemědělského muzea, zapůjčené k výzdobě interiérů. Jedná se o historické nástroje, pomůcky či středověké tématické tisky. A zde jsme v rovině, kdy se stejně jako muzea, zámky, památky UNESCO musíme vyrovnat – ovšemže v jiných kvalitách – se stejnou situací. Totiž s tím, že hodnotu ztracených věcí, budou-li skutečně nenávratně ztraceny - nelze exaktně vyčíslit. Historická hodnota, zpravidla vyšší než cena „reálná“, se vždy jen odhaduje a je otázkou, do jaké míry je tento odhad brán v potaz při likvidaci škod.
Ani to ale ještě není vše. Když Národní banka vín zhruba před pěti lety vznikla, byla první, kdo se začal systematicky zabývat osvětou a vzděláváním konzumentů. V rámci této činnosti vznikl jakýsi „klub přátel“, to jest lidí, kteří mají k vínu blízko. Z nich se po čase rekrutovala asi stodvacetičlenná skupina těch, kteří disponují pronajatými úložními boxy. Tam, vedle vín, jejichž koupi zprostředkovali pracovníci banky při setkáních s renomovanými vinaři domácími i zahraničními, ukládali své „poklady“, získané při nejrůznějších příležitostech. Zde je situace nejtíživější. Jednak pro majitele banky a jednak pro samotné uživatele jedné z jejích služeb. Dvacet tisíc lahví v boxech uložených znamená v monetární hodnotě částku odhadnutou na cirka čtyři miliony korun a to je částka na spodní hranici. Vůbec nebere v potaz jedinečnost vín, která existují již jen v několika exemplářích. Nelze si ani představit, jakým způsobem bude provedeno narovnání mezi oběma stranami. Je jen třeba věřit, že víno, coby nejušlechtilejší nápoj a spolutvůrce dějin, ovlivňuje ty, kdož ho mají za koníčka, směrem k ušlechtilosti, espritu a noblese. Věřím tedy, že se v tomto případě najde řešení maximálně uspokojující. Dovedl bych si představit, že si majitelé vín v boxech udělají jakousi společnou degustaci, na níž všechna nerozbitá, avšak bez etiket nerozpoznatelná vína ochutnají. Vždyť tam mohou být skvosty, ke kterým se jinak nelze dostat a které bez možnosti identifikace ztrácejí sběratelskou hodnotu. K takové akci bych byl rád přizván. Vím totiž, že každý má v boxu svého „Modrého Mauritia“.
Úvahy tohoto a podobného druhu se probíraly po celou noc, kdy v místnostech pod námi řádila nespoutaná a nespoutatelná masa vody. Po ránu se rachot poněkud uklidnil, příval vod ztichl, až nakonec ustal. Jen pomalu jsme sestupovali po zatopených schodech, abychom jedním očkem nahlédli a poznali, do jaké míry se naplnily nejčernější představy.
Byl to smutný pohled. Na hladině, růžové „vypitím“ množství červeného, plaval totálně zničený kontrabas, vedle něho vykukoval z vody napůl potopený pětikomorový sud, kdysi umožňující skladovat různé druhy vína. Avšak vlasy přihlížejících se ježily nad jiným pohledem. Celá hladina, které ke stropu zbýval necelý půlmetr pod nejvyšším bodem klenby, byla „oděna“ do pestrého hávu nejrůznějších etiket. Proud, který protekl sklepem a serval je z uložených lahví (o jejichž osudu zatím nelze nic zjistit), navíc jako by byl veden výsostným vinařským citem nebo mu bylo napovězeno renomovaným znalcem - namátkou vylovený slepenec papírových „jmenovek“ obsahoval krom jiných i vinětu Château Latour s rokem 1967 vytištěným v rohu, jinou, téměř zničenou a rozmáčenou, která nesla nápis Château Margaux 1963 a „svlečena“ byla i asi nejvzácnější láhev sklepa – Château Haut-Brion z roku 1947. Jen tyto tři by bylo docela dobře možné vyměnit za Fabii – a doplatek!
I kdyby se lahve zachovaly celé, jsou již jen k vypití. Není proto divu, že všichni přítomní měli v očích podivný lesk, ne nepodobný tomu, který vzniká po vypití pár sklenic. Důvod byl ale tentokrát docela jiný.
I když moje lahve v boxu nemají tak aristokratický původ, a přestože tato „tragedie“ je sotva měřitelná s jinými a skutečný rozsah škod, jsou-li jaké, nelze zatím posoudit, cítil jsem se postižen. A opouštěje zamlklý hlouček na zatopeném schodišti, spěchal jsem. Proto, aby oni neviděli v mých očích to, co já v jejich.
