Americký tisk nazývá extravagantního podnikatele Che Guevarou textilního průmyslu
Pohled na downtown Los Angeles se v podstatě neliší od panoramat jiných amerických velkoměst. Špičaté střechy prosklených mrakodrapů tam propichují nebe se stejnou arogancí jako třeba Aon Center v Chicagu anebo Empire State Building v New Yorku. Až na jedinou výjimku: posledních deset let musí U. S. Bank Tower, nejvyšší budova západního pobřeží, o přízeň turistů soutěžit s podivuhodnou růžovou stavbou, jejíž průčelí zdobí gigantický nápis „Legalize L. A.“. Nejedná se však ani o letní sídlo Eltona Johna, ani o pobočku tamního hnutí gayů a lesbiček, ale o centrálu oděvní společnosti American Apparel. Ta právě slaví desáté narozeniny a nadílka bude zaručeně bohatá. Není se čemu divit. S růstem, který dosáhl za poslední tři roky 525 procent, byla oslavenkyně více než pilná. Vlivný americký hospodářský měsíčník Inc. Magazine zařadil firmu mezi 500 nejrychleji rostoucích podniků USA. Podle vlastních údajů je American Apparel největším výrobcem triček v USA. V nemilosrdném světě amerického módního průmyslu má tento příběh ty správné ingredience, aby se stal opravdovou „success story“. Má to však jeden háček, a tím je zakladatel společnosti. Čtyřicetiletý sukničkář, exhibicionista a bonviván Dov Charney je vše, jen ne běžný CEO. Navzdory titulu Americký podnikatel roku a ročnímu firemnímu obratu přesahujícímu 500 milionů dolarů jako by se mu nedařilo dospět.
JSEM COOL
Muž, kterého americký tisk nazývá Che Guevarou textilního průmyslu, váží zhruba 70 kilo, a to jen tehdy, má-li zrovna kapsu plnou drobných; je velmi chlupatý a neustále telefonuje. Nejraději s matkou. „Je to pravá židovská máma, pořád se zajímá, jestli se mám dobře,“ vysvětluje Charney. Sám extravagantní podnikatel by svůj vzhled nejspíš přirovnal k režisérům porna ze sedmdesátých let. A kdyby se takový popis zdál někomu příliš abstraktní, stačí, aby si vybavil vizáže fotbalistů z doby, kdy nám Antonín Panenka nezapomenutelným dloubákem zajistil titul mistrů Evropy.
Podivný vzhled rodilému Kanaďanovi však v posledních letech rozhodně nezabránil dělat revoluci v oděvním průmyslu. Jeho vize? Spojit ekonomický a sociální úspěch. Košile, džíny, spodní prádlo a vše, co vedle triček ještě patří do kompletního šatníku, se u Charneyho vyrábí garantovaně „sweatshop-free“, tedy ne za žalostných podmínek v zemích třetího světa, ale výhradně v již zmíněné růžové továrně American Apparel.
Pracovní klima v dowtownu Los Angeles vskutku v ničem nepřipomíná výroční zprávy UNICEF o vykořisťovaných dětských dělnících. Charneyho zaměstnanci obdrží v průměru trojnásobek americké minimální mzdy, mají nárok na placené volno a zdravotní pojištění. Štědrý šéf jim dopřává masáže, kurzy jógy, doučování angličtiny, permanentky na městskou dopravu, dokonce svým podřízeným poskytuje i jízdní kola.
A to se mu vyplácí. „Je to zlý kapitalismus v nejčistší formě. Spokojený zaměstnanec udělá víc práce. Nejsem dobrý člověk. Naopak. Nadávám a dělám sprosté vtipy. Máma se za mě permanentně stydí,“ konstatuje byznysmen.
Jeho matka k tomu občas má i důvod. Charney šokuje pruderní americkou veřejnost svým neobyčejným vztahem k sexualitě. Čas od času běhá šéf společnosti po kancelářích jen ve slipech nebo plácne – i přes humánní firemní filozofii – zaměstnankyni po zadku. Při jednom rozhovoru dokonce masturboval před novinářkou. Ta ho ve svém článku přesto popsala jako mimořádného člověka.
Jiného názoru byly tři bývalé kolegyně, jež Kanaďana zažalovaly kvůli sexuálnímu obtěžování na pracovišti. Navíc se firma čím dál častěji dostává pod palbu medií za reklamní kampaně připomínající amatérské porno. „Všechno je to blbost,“ míní Charney, jenž nové modelky nejraději rekrutuje v striptýzových lokálech. „Jsme mladí, užíváme si a vyděláváme fůru peněz sociálně zodpovědným způsobem. To je přece cool!“
TRIČKA A PAK PORNO
Charneyho vzestup začal brzo. Syn malířky a architekta již v devíti letech vydával v Montrealu dětské noviny, v nichž pranýřoval společenské nespravedlnosti. „Socialistická Kanada mě velmi ovlivnila. Tam nikdo nechce, aby mu v továrnách seděli hladoví lidé,“ vysvětluje dnes podnikatel. O několik let později objevil svou lásku pro trička a kariéru vydavatele pověsil na hřebík. Charney začal ve velkém stylu pašovat přes hranice trička značky Hanes. Ta byla tehdy v Kanadě nedostatkovým zbožím, a teenagerovi se tak podařilo vybudovat velmi úspěšný – později dokonce legální – podnik na import a export. Ještě před dosažením plnoletosti převážel ročně přes americko-kanadské hranice zboží v hodnotě často přesahující milion dolarů.
Koncem devadesátých let se rozhodl, že je dost zralý na to, aby hrál v profesionální lize. Odstěhoval se do Los Angeles a založil American Apparel. Zpočátku vyráběl výhradně pro designéry a textilní podniky, které jeho zboží odebíraly ve velkém, aby ho později potiskly vlastním logem. Mezinárodní společnosti byly ochotny zaplatit za vysokou kvalitu a moderní střih až čtyři dolary za tričko, což je zhruba čtyřnásobek ceny čínských produktů.
Netrvalo dlouho a barevné, politicky korektní zboží si našlo své příznivce i mezi mládeží. Excentrický Charney se rázem stal miláčkem americké avantgardy a dnes zdobí jeho oblečení titulní stánky časopisů diktujících módní trendy. Recept na úspěch je prý prostý. „Nikdy nesmíte ztratit vztah k mladším generacím. Většinu velkých firem dnes vedou padesátníci, kteří ani netuší, co jejich cílová skupina vlastně chce. Podívejte se třeba na volkswageny. To přece nejsou auta, která by se mladým lidem líbila,“ vysvětluje Charney.
Navzdory jeho různým skandálům firma vytrvale expanduje a výstřední Kanaďan kuje dnem a nocí svůj americký sen. Stávajících 260 obchodů v 19 zemích by se již brzy mělo rozmnožit na tisícovku prodejen po celém světě, protože, jak říká Charney, „každý by měl nosit American Apparel, a to 24 hodin denně, sedm dní v týdnu“. A co pak? „Pak bych chtěl vydávat moderní pornomagazín, takových v Americe ještě moc nemáme,“ plánuje. Třeba Dov Charney nakonec i trochu dospěje, aby nestál při vzestupu sám sobě v cestě.
***
BOX
Zvrhlík versus zvrhlík
Sex, zneužití, peníze. Ani poslední skandál Dova Charneyho se neobešel bez obvyklých přísad. Až na jednu změnu – vnadnou sekretářku nahradil legendární filmař Woody Allen. Ten společnost zažaloval poté, co American Apparel pro svou reklamní kampaň použila na billboardy scénu z Allenova filmu Annie Hallová. Jeho desetimilionový požadavek firma však rázně odmítla. „Každý přece vidí, že se nejedná o reklamu,“ komentoval spor Charney a dodal. „Na billboardu je vidět ortodoxní žid v obrovském černém klobouku a my přece ani jedno neprodáváme.“ Allen byl jiného názoru. Pobouřený režisér v amerických mediích rozhlašoval, že patří k nejvlivnějším osobám v dějinách amerického filmu a že v žádném případě nechce být spojován se sexem nabitou imagí firmy American Apparel.
Charneyho právníci Allenovi na oplátku pohrozili, že dojde-li k soudnímu řízení, jako svědkyni vyvolají jeho dlouholetou partnerku Miu Farrowovou. S pomocí herečky chtěli dokázat, že Allen nemá zdaleka tak dobrou pověst, jak tvrdí. Tedy alespoň ne pověst v hodnotě deseti milionů dolarů. Začátkem devadesátých let totiž vyšlo najevo, že Allen Farrowovou podvádí s její adoptivní dcerou, tehdy dvaadvacetiletou Soon-Yi Previnovou.
A přece jen se tato aféra v něčem liší od těch ostatních. Na rozdíl od Charneyho minulých eskapád totiž skončila bez vyvrcholení. V květnu minulého roku došlo k mimosoudní dohodě. Společnost American Apparel režisérovi ve vší tichosti zaplatila pět milionů dolarů.
