Australský federální soud v čele s Jayne Jagotovou rozhodl, že ratingová agentura Standard & Poor’s se má zodpovídat z šest let starého udělení nejvyššího ratingu derivátovému finančnímu produktu zvanému Rembrandt, nabízenému na australském trhu bankou ABN Amro. Na základě nejvyšší známky do nástroje investovalo 12 obecních zastupitelstev. Po několika měsících se hodnota investice propadla o 90 procent.
Investoři z celého světa mají důvod poděkovat australské společnosti IMF, která se specializuje na financování žalob. IMF vyhlásila válku jedné z nejmocnějších světových úvěrových ratingových agentur Standard & Poor’s a soud jí dal za pravdu. Ratingové agentury byly dlouho považovány za chráněný druh, jehož právo na „názor“ je ukotveno v pátém dodatku americké ústavy. Jako další opatření navíc agentury vždy využívaly rutinní prohlášení, v nichž se zříkaly odpovědnosti za vlastní zveřejněné závěry. Ovšem soudkyně federálního soudu Jayne Jagotová jako první na světě označila udělení známky AAA „groteskně složitému“ finančnímu nástroji agenturou Standard & Poor’s za klamný a zavádějící. Podle Jagotové si ABN Amro, která produkt v Austrálii nabízela, byla vědoma chyb S&P, a tak se stává spoluodpovědnou. Pokud odvolací soud verdikt potvrdí, žalující strana dostane kompenzaci ztrát ve výši 30 milionů amerických dolarů. Důležitější však je, že by v budoucnu měly agentury být za své „názory“ odpovědné. Společnost IMF tento případ chápe jako test. Podle toho, jak dopadne odvolání žalovaných, chce případně zahájit procesy proti S&P a ABN Amro na Novém Zélandu, v Nizozemsku a v Británii.
The Australian: Soud chce odpovědnost
Financial Times: Soudy podle kopíráku
Ratingové agentury jsou v posledních letech pod zvýšeným dohledem a musejí odrážet častá nařčení z podcenění rizik před vypuknutím finanční krize. Podle australského federálního soudu uvedla agentura Standard & Poor’s v omyl 12 australských zastupitelstev, a to svým udělením ratingu AAA finančním derivátům ABN Amro zvaným Rembrandt. Podle některých právníků jde o přelomový verdikt, který spustí lavinu žalob v Evropě a USA jako podle kopíráku. Ale už australský případ vznáší otazníky. Proč mají agentury čelit kritice jen za své výstupy v průběhu krize, a ne za jakékoli výstupy? Ve skutečnosti se už takových případů odehrála řada, jenže agentury se vždy odvolaly na svobodu názoru, kterou jim zajišťuje americká ústava. A tyto případy ukázaly, že tohoto výkladu se agentury budou vždy a všude držet „zuby nehty“. Od začátku krize bylo proti nim ve světě podáno kolem 60 žalob. Většina ve Spojených státech ve vztahu k hypotékám, přibližně desítka v Německu a v Itálii se týkala spíše dluhopisů a padlých bank. Asi 40 z nich již bylo vypořádáno nebo staženo, dvacet stále probíhá. Že však australský výnos iniciuje další žaloby na ratingové agentury, je velmi pravděpodobné. Australská společnost IMF, která finančně podporuje žalující stranu, již pověřila právníky, aby zjistili, zda by nebylo možné i v Evropě hnát k soudu obdobným způsobem Standard & Poor’s a Royal Bank of Scotland, nynějšího vlastníka dotčené divize ABN Amro.
Čtěte také:
Australský soud potrestal S&P za špatný rating
Financial Times: Odpovědnost agentur
Handelsblatt: Chybný výnos justice
Ratingová agentura Standard & Poor’s byla v Austrálii zatím nepravomocně odsouzena federálním soudem k výplatě odškodného v řádech desítek milionů amerických dolarů, protože před šesti lety ohodnotila bonitu finančních produktů až příliš optimisticky. U mnohých může taková zpráva vzbudit nadšení. Mohou cítit zadostiučinění, že konečně někdo našel odvahu postavit se mocným agenturám. Už proto, že ratingové agentury se v průběhu finanční krize staly vůbec nejoblíbenějším cílem výronů nenávisti. Nejčastější výčitky znějí tak, že nejprve nebyly agentury schopné vnímat hrozbu přicházející katastrofy a teď ještě přilévají olej do ohně svými degradacemi ratingových hodnocení ekonomik, které zabředly do problémů. Přitom jsou to právě ratingové agentury, kdo se z krize alespoň trochu poučil, což je nyní patrné na každém jejich výnosu. Na rozdíl od většiny politiků, u nichž o nějakém poučení krizí nemůže být ani řeč.
