Názory, zda omezí ústava Evropské unie české možnosti, se liší.
Češi si v Evropské unii vysloužili pověst rozhodných odpůrců kubánského režimu Fidela Castra. Zprávy o odvážném postoji české diplomacie, která se postavila proti „Fidelovým přátelům“ uvnitř Evropské unie, byly poněkud přehnané. Faktem nicméně je, že Praze se podařilo pozici unie vůči Kubě přece jen poopravit.
Co z toho všeho plyne? Česko po vstupu do unie bezpochyby získalo možnost v té či oné míře ovlivňovat společnou evropskou pozici. Jeden z důvodů, proč Cyril Svoboda razantně obhajoval na jednání ministrů zahraničí unie (31. ledna) české stanovisko, byl vnitropolitický. Šéf české diplomacie chtěl evidentně ukázat, že i Praha (a také on osobně) má v Evropské unii své slovo. Nemusíme se ve všem podřizovat vůli ostatních zemí, jak tvrdí Svobodovi názoroví odpůrci - zdejší euroskeptici.
Skeptici ovšem bezpochyby namítnou: A co až bude platit evropská ústava? Ta přece možnosti jednotlivých států ve společné zahraniční politice omezuje. Zbude pak ještě prostor pro nějaký český nezávislý postoj?
Možnost veta zůstane
Ředitel pražského Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák soudí, že ani po přijetí ústavy by se situace nijak výrazně nezměnila. Členské země unie především hledají konsenzus, a to zůstane pořád stejné. Na druhé straně evropská ústava s jistým posunem přichází: v řadě případů už nebude nutné schvalovat rozhodnutí jednomyslně. Česko tedy může být teoreticky přehlasováno.
Skutečně zásadní rozhodnutí nicméně budou muset i na základě ústavy schvalovat všechny členské státy. Stanovení hlavních principů politiky unie vůči Kubě do této kategorie bezpochyby spadá. Český ministr zahraničí by tedy mohl hrozit vetem, stejně jako to nyní učinil Cyril Svoboda - byť je otázka, zda by se k takovému kroku opravdu odhodlal.
Odpůrce evropské ústavy, Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku, je pochopitelně skeptičtější. Uznává, že ihned po přijetí ústavy by se situace skutečně výrazně nezměnila. Postupně však ano. Stačí jedno vágní jednomyslné rozhodnutí, uvádí Mach, a pak už se otevírají brány k většinovému hlasování. Je pouze otázkou času, kdy k tomu dojde. Také proto Mach evropskou ústavu odmítá a usiluje o to, aby nikdy nebyla schválena.
Budeme vždy loajální.
Čeští diplomaté, kteří dobře znají půdu Evropské unie, říkají: Tady není žádné kolbiště. Tady se nikdo nikoho nesnaží převálcovat, všichni se chtějí dohodnout. Kritiky evropské ústavy však takový argument určitě nepřesvědčí. Když konstituce jednou možnost přehlasovat Česko či jinou zemi dává, je nutné s takovou variantou počítat. A už v zárodku zabránit tomu, aby něco podobného mohlo nastat.
Ústavní smlouva ale přece jenom poskytuje jisté pojistky. Jednotlivá země má pořád možnost zablokovat i většinové hlasování, pokud uvede závažné vnitropolitické důvody. Také si může zajistit výjimku, že se nebude na uskutečnění příslušného rozhodnutí Evropské unie přímo podílet.
Petr Mach ovšem upozorňuje, že ústava obsahuje i jiné ustanovení, říkající, že členské státy „aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity“.
Přichází evropský ministr.
Další změnou, kterou má přinést ústava oproti dnešku, by byl vznik postu ministra zahraničí Evropské unie. Jeho role bude významná. Pokud by ústava platila už nyní, předsedal by zmíněnému jednání unie o vztazích s Kubou právě on.
„Ministr zahraničí bude silným aktérem,“ uvádí Petr Drulák. Zároveň bude místopředsedou Evropské komise a bude předsedat Radě ministrů zahraničí. Jeho úkolem by po přijetí ústavy bylo prosazování společných evropských pozic, nikoliv přílišné ohledy na specifická stanoviska jednotlivých zemí. Ani ministr zahraničí by však vůbec nebyl všemocný, neboť skutečná rozhodovací pravomoc v každém případě zůstane v rukou představitelů členských států.
Drulák připouští, že evropská ústava celkově svazuje možné ambice jednotlivých zemí v zahraniční politice: „Ano, dá se to tak říci.“ Zároveň ale upozorňuje, že to je jistá daň za akceschopnost Evropské unie jako celku. Navíc posilování nadnárodního charakteru není u zahraniční politiky zdaleka tak silné jako v jiných oblastech - třeba v záležitostech justice a vnitra.
Utopie, nebo nutnost?
Na tom, že evropská ústava umožňuje další posilování společné zahraniční a bezpečnostní politiky, se nakonec shodnou mnozí analytici z řad eurooptimistů i euroskeptiků. Spor je ve skutečnosti mnohem jednodušší: Je taková společná politika vůbec zapotřebí?
Příklad nedávného jednání o Kubě je skoro učebnicový. Český postoj byl zajímavý právě proto, že měl vliv na celoevropskou pozici vůči režimu Fidela Castra. Sami Češi by toho mnoho nezmohli. Kdyby každá evropská země přistupovala ke Kubě na základě vlastního uvážení, bude to nakonec sám Castro, kdo si bude mezi Evropany vybírat - s kým naváže lepší vztahy a komu nabídne obchodní příležitosti na ostrově. Kubánský prezident právě v posledních měsících dával jasně najevo, jak rád by Evropany rozdělil.
Petr Drulák význam společné politiky dokládá na jiném - hypotetickém, ale nikoliv nereálném - příkladě. Z krizové oblasti třeba někde ve střední Asii se do Evropy začne valit vlna uprchlíků. Česko bude chtít zabránit bezpečnostním rizikům a ovlivnit vývoj v místech nepokojů. Samo nesvede nic. Může však povzbudit k akci Evropskou unii.
Odpůrce evropské ústavy Petr Mach má přirozeně jiný názor. Soudí, že společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie nemůže fungovat. Zájmy jednotlivých členů unie jsou příliš rozdílné. Tyto rozdíly jsou právě v zahraniční politice daleko vyšší než v jiných oblastech.
To, zda má Mach pravdu, ukáže budoucnost. V současné době se zástupci vlád všech zemí unie zaměřují na hledání společných zájmů. Nechtějí se znovu dostat do podobné situace jako za války v Iráku, kdy se postoje evropských států značně lišily. Teď se naopak ukázalo, že třeba na postoji vůči Kubě se unie navzdory potížím dohodnout dokáže. Skutečným testem však může být až nějaká nová závažná krizová situace na mezinárodní scéně.
Zrušení společné zahraniční politiky Evropské unie by však malé zemi jako Česko nepomohlo. Schopnost ovlivnit jednání evropských velmocí jako Německo, Francie či Británie (nebo třeba i Španělska) by pak byla ještě nižší než dnes.
Češi odmítli to, co předtím schválili
Evropská unie skáče podle Fidelových přání, napsal v novinovém článku bývalý prezident Václav Havel. V návrhu usnesení Rady ministrů zahraničí EU se totiž objevila věta, říkající, že na oslavy státních svátků na ambasádách zemí unie v Havaně nebudou zváni kubánští disidenti. Pozornosti mnohých uniklo, že na tyto oslavy neměli být zváni ani představitelé Castrova režimu.
Havlovi pochopitelně zákaz zvaní disidentů vadil a česká diplomacie se zasadila o vypuštění této věty. To už se stalo předtím, než český ministr Cyril Svoboda na Radu ministrů EU (31. ledna) do Bruselu odcestoval. Rada Evropské unie pak v Bruselu pozastavila své sankce vůči Kubě s tím, že v létě znovu posoudí, zda tento krok splnil účel. Během jednání rady Češi společně s dalšími zeměmi (zvláště Polskem a Německem) dosáhli ještě jedné mírné úpravy - bylo upřesněno, jakými kritérii se bude letní posuzování řídit. Rozhodující bude, zda Kuba učiní nějaké pokroky v oblasti lidských práv.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda mohl oslavovat: malá Česká republika se zasadila o to, aby celá Evropská unie byla vstřícnější vůči kubánským disidentům. Kritici českého postoje však tvrdí, že tento obraz pražské diplomacie má jednu velkou vadu na kráse. Vše to, co se Čechům podařilo v usnesení změnit, totiž předtím na pracovní úrovni schválili. Češi byli vždy pro menší vstřícnost vůči Castrovi než některé jiné země, ale původní text považovali za přijatelný kompromis. Ke změně stanoviska je přiměl zřejmě až postoj Václava Havla, byť svou roli údajně sehrála i nespokojenost s některými kroky kubánské vlády.
Češi dosáhli důležitých změn, ale nikoliv zásadního obratu v navrhované politice Evropské unie vůči Kubě. Unie ani před posledními „českými zásahy“ nenavrhovala zrušení, nýbrž pouze pozastavení sankcí. Zároveň od Havany rezolutně žádala pokrok v oblasti lidských práv a také připravovala intenzivnější dialog s disidenty (mimo recepce ke státnímu svátku).
