Z otevřených oken řadového domku na konci Růžové ulice se ozývají romantické tóny Chopinova valčíku. U bílého klavíru sedí vysoký svalnatý muž, opodál mu z křesla naslouchá paní s nepřítomným pohledem. Muž po chvíli vstane a upraví ženě za zády polštář. Oběma je přes osmdesát let, oba mají na předloktí vytetované modré číslo. Poznali se v koncentračním táboře. Jmenují se Miloš a Zuzana Dobří a v Olomouci jsou posledními lidmi, kteří přežili holocaust.
Slušný výkon.
Miloš Dobrý se narodil v roce 1923 v Praze na Vinohradech. Tatínek byl obchodník, maminka se starala o domácnost. Malý Miloš kopal rád do míče, po nocích četl verneovky a Tarzana. Zkrátka jako tehdy každý jiný kluk. Dětská idyla ale ze dne na den skončila. Miloš byl vyhozen ze školy, najednou nesměl do tramvaje ani hrát fotbal, vlastnit tenisovou raketu nebo si zajít do knihovny pro novou mayovku. Na prsa si navíc musel připnout žlutou hvězdu. Miloš Dobrý měl zkrátka smůlu: byl totiž židovského původu, psal se rok třicet devět a do Čech právě vtáhli nacisté. „Byl to šok, svět se převrátil vzhůru nohama,“ vzpomíná, „cítil jsem to jako strašnou křivdu, vždyť jsem nikomu nic špatného neudělal.“ Svůj židovský původ si totiž vůbec neuvědomoval ani židovské svátky se u Dobrých nikdy neslavily. Jen jednou mu prý nějaký kluk nadával do židů. „Dal jsem mu ale pár facek a bylo hotovo,“ říká pan Dobrý.
Miloš byl totiž trénovaný sportovec: hrál volejbal, házenou, plaval, lyžoval a jezdil na kole. A jak dnes říká, sportování mu vlastně zachránilo život. „To, co nám uchystali nacisté, jsem bral jako výzvu. Něco jako fotbalový zápas, a při něm přece musíte být pohotový a okamžitě reagovat,“ vysvětluje.
Miloš své tvrzení také často prokázal: tajně se učil po soukromých bytech, hrál fotbal na Hagiboru, a dokonce jezdil bez hvězdy s kamarády lyžovat. „Všemi kontrolami jsem vždycky nějak prošel,“ usmívá se. „byl to docela slušný výkon: vždyť jsem ošulil esesáky.“ V roce 1941 ale začalo jít do tuhého: koncem listopadu nastoupil osmnáctiletý Miloš pod číslem AK208 do prvního transportu směr Terezín. V dřevěném kufříku si sice vezl něco teplého prádla a petrolejový vařič, hlavně však malé fotoalbum se snímky sportovních zápasů.
Ghetto.
V Terezíně nahnali Židy do vyprázdněných vojenských kasáren, v následujících měsících jich pak postupně dorazilo dalších téměř sedmdesát tisíc. Mezi nimi i rodiče Miloše a jeho bratr. „Nebylo to jednoduché, hned po příjezdu jsem dostal těžký zápal plic,“ líčí své začátky života v Terezíně Miloš Dobrý. Po uzdravení pomáhal nováčkům s ubytováním, jednou to bylo osm slečen z Olomouce. Jedné z nich si okamžitě všiml: s černými vlasy a hlubokýma očima byla uhrančivě krásná. Jmenovala se Zuzana a bylo jí sedmnáct let. Miloš v tu chvíli zapomněl, co se kolem něj děje, a do krásné dívky se zamiloval. Navíc zjistil, že hraje ráda tenis, zná výsledky fotbalových utkání a dokáže vyjmenovat kompletní sestavu olomouckého „mančaftu“. „To mi imponovalo,“ říká Dobrý.
Mladí milenci se začali stýkat, jak jen to v podmínkách ghetta šlo. Chodili mezi kasárnami a drželi se za ruce, Miloš Zuzaně recitoval romantické básně, občas se prý i plaše políbili.
Jak se Terezín postupně zaplňoval, začaly se zhoršovat hygienické podmínky: v ubikacích často netekla voda, sanitárních zařízení bylo zoufale málo. Navíc denní příděly byly víc než skromné: vodová šlichta a kousek chleba se lžičkou marmelády. První začali umírat staří a nemocní. Nakažlivým chorobám totiž nešlo uniknout. Milošova Zuzana těžce onemocněla břišním tyfem, žloutenkou, záškrtem a zápalem plic. „Byl jsem zoufalý. Musel jsem ji zachránit, i kdyby mě to mělo stát život,“ říká Miloš Dobrý. Naštěstí krátce předtím začal pracovat jako řezník a své Zuzaně začal nosit jídlo na přilepšenou. A protože procházel kontrolou, nosil kousky masa ukryté v ponožce, nebo třeba - jako kravský mozek - pod čepicí. „A abych mohl za ní do terezínské nemocnice, sehnal jsem si bílý plášť, a dokonce i stetoskop,“ vypráví.
Díky jeho péči se Zuzana uzdravila, vzápětí však byla zařazena do transportu směrem na Vvýchod. Milošovi se jí ještě napoprvé podařilo pomocí kamarádů ochránit, napodruhé to už ale nešlo: v prosinci 1943 byli totiž do transportu zařazeni oba.
Hlad a černý kouř.
Vlak se naráz zastavil, vrata dobytčáku se rozrazila. Vzápětí se ozval řev: ven, ven. Vepředu štěkot psů a oslepující světlo reflektorů. Začaly dopadat první rány. Kdo upadl, byl umlácen k smrti. Tak si vybavuje Miloš Dobrý svůj příjezd do Osvětimi. Spolu s ostatními byl nahnán do takzvaného rodinného tábora BIIb, kde mu bylo na předloktí vytetováno číslo 170265. „Ocitl jsem se v malém kotci tak pro jednoho koně, nás tam bylo šestatřicet,“ líčí své první dojmy. Čekal ho však další šok: mezi zmatenými nováčky běhal muž v holínkách a zuřivě je mlátil bejkovcem. Miloš v něm poznal kamaráda z fotbalového klubu. „Jendo, ty ses snad zbláznil,“ zavolal na něj, „on mě ale uhodil a řval: nic mě nezajímá, nikoho neznám. Už jsme spolu nikdy nepromluvili.“ O pár metrů dál pak uviděl svého strýce, lékaře Jiřího Böhma. Prý jen tak chabě mávl rukou. „Byl už v Osvětimi třetí měsíc. Za pár týdnů šel s manželkou a se svými dvěma děvčátky do plynu,“ konstatuje Dobrý.
V osvětimském pekle šlo prý snad o jediné: sehnat alespoň kousíček jídla, vyhnout se brutálním esesákům a oddalovat smrt v plynové komoře. „Všude byl cítit příšerný zápach a z krematorií nepřetržitě stoupal černý kouř,“ vzpomíná. Se Zuzanou si prý povídali už jenom o hladu. Na víc už neměli sílu.
Miloš nejdříve svážel mrtvé, později se jako zázrakem dostal do kuchyně. Šance na přežití vzrostla. Své příděly mohl totiž dávat svým blízkým, sám se živil zbytky z kuchyně.
To, co následovalo, je prý dnes už jenom jako zlý sen: za to že dal kamarádovi hrstičku cibule, byl dozorci zbičován do krve. Také měl o dvě čísla menší boty, takže mu v zimě omrzly obě nohy. A aby o ně nepřišel, museli mu strhat nehty. Rány pak potřeli rybím tukem na boty a obalili papírem.
Já to zvládnu.
V červenci 1944 nařídili Němci v rodinném táboře selekci. Lidé běželi nazí, esesáci ukazovali napravo či nalevo. Pak je odvedli směrem k plynovým komorám. „Říkal jsem si: to je konec,“ líčí svůj zážitek Dobrý, „myslela si to i Zuzana, stála za dráty v takové červenozelené sukýnce a naposledy mi mávala.“ Jenže místo do plynových komor nahnali dozorci zhruba tisícovku vězňů do dobytčáků, které je odvezly na práci do Německa. Jeli dva dny, bez jídla, pití, bez záchodu. „Když nám otevřeli, koukali jsme z toho zápachu a špíny na modrou oblohu se sluníčkem,“ říká. „Opodál byl zelený hájek. Připadali jsme si najednou skoro jako v ráji. Vždyť v Osvětimi nebyl jediný strom.“ V následujících měsících pak odklízeli trosky a stavěli zátarasy. Jinak se nic nezměnilo: dál umírali hladem po desítkách.
Koncem dubna 1945 vyhnali esesáci zbylé židovské vězně z baráků na daleký pochod. První den ušli padesát kilometrů, další už jen dvacet pět. Kdo se jen trochu opozdil, byl nemilosrdně zastřelen. Po čtyřech dnech bez jídla a pití se zubožená skupinka vrhala na kdejaký shnilý brambor, pampelišku či na koroptví zdechlinu kdesi u cesty. Pamětníci si prý její chuť pamatují dodnes. V tu dobu Milošovi přestala sloužit noha a nebýt pomoci bratra, jistě by byl také zastřelen. Po dalších šesti dnech došli vězni do České Lípy, kde se znovu ocitli v dobytčátcích. Vlak stál na nádraží, samozřejmě bez vody a jídla pro vězně, tři dny. Pak vyrazil směr Terezín. Tam se dobelhala už jen malá skupinka v noci ze sedmého na osmý květen. „Najednou se ozvalo: Vítejte ve svobodné republice,“ vzpomíná Miloš Dobrý. „Vůbec nám to nedocházelo, byli jsme úplně na dně. Byl ale konec. Dorazili jsme tam, odkud jsme vyšli. Kruh se zvláštně uzavřel.“
Po první péči Červeného kříže a nálezu kufříku i s milovaným fotoalbem se Miloš spolu s bratrem ihned vypravil do Prahy. Tam je ale nikdo nečekal, z celé rodiny přežili pouze oni dva. Tatínek zahynul v osvětimské komoře, maminka zemřela kdesi v Polsku na otravu krve. O své Zuzaně neměl Miloš žádné zprávy. „Proč jsem přežil zrovna já, nevím. Byla to náhoda a měl jsem asi štěstí,“ přemítá.
Bratři získali na Vinohradech byt (ve starém jim nechtěli noví majitelé ani otevřít) a měsíc prý jenom jedli a jedli. „Strašně špatně jsem se vyjadřoval. Jen v holých větách a pouze o jídle,“ vzpomíná na první okamžiky svobody, „nenávist jsem ale necítil, snad jen vztek že mi nacisté zavraždili rodiče.“
Zhruba po měsíci dostal Miloš Dobrý nečekanou zprávu: na Smíchovském nádraží ho prý shánějí dvě ženy. Tam ho čekalo obrovské překvapení: v hale nádraží ho vyhlížela Zuzana spolu se svou matkou. „Úplně jsem zkoprněl, vždyť jsem si myslel, že se už nikdy neuvidíme,“ líčí Miloš Dobrý.
Se Zuzanou se vzali v roce 1949, mají syna a dceru. Těší se z pěti vnoučat. Miloš Dobrý pak pracoval jako technik, ve volných chvílích hrál náruživě ragby. Koncem čtyřicátých let dokonce čtyřikrát reprezentoval, v devadesátém roce minulého století byl zvolen prezidentem Československé ragbyové unie. Jezdí po celém světě přednášet studentům o holocaustu, je tajemníkem Židovské obce v Olomouci. Radost z činorodého stáří mu ale kalí jedna věc: jeho paní trpí Alzheimerovou chorobou.
