Tony Blair hezky mluví, ale jeho šance jsou malé
Milovníci paradoxů mohou mít zase jednou radost. Vyvést Evropskou unii z krize se chystá Tony Blair, ministerský předseda země, která je spíše známa svou skepsí vůči integraci. Blair svým kritikům vzkazuje: Já jsem také pro politicky aktivní unii se silnou sociální dimenzí. Také já chci, aby Evropa byla silným hráčem na mezinárodní scéně. Toto vše je ale možné jen v případě, že se odhodláme k modernizaci a ekonomickým reformám.
Taková argumentace si získává sympatie, a to i mezi těmi, kteří jsou jinak podezíraví vůči anglosaskému ekonomickému modelu. Tony Blair se chystá na britské předsednictví v Evropské unii a není pochyb, že do čela unie míří na šest měsíců slavný politik, který už toho hodně dokázal. Oproti dalším evropským politikům má navíc Blair ještě jednu výhodu, neboť svůj politický mandát si obnovil v nedávných parlamentních volbách. O německém kancléři Gerhardu Schröderovi či francouzském prezidentovi Jacquesi Chirakovi se naopak říká, že se opírají o mizivou podporu lidí ve svých vlastních zemích.
Blairovy šance na úspěch jsou přesto malé. Británie se ujímá předsednictví jen krátce poté, co se její premiér dostal na bruselském summitu do sporu s velkým počtem zemí unie, nikoliv pouze s Německem a Francií. Tvrdohlavou obhajobu rabatu, tedy kompenzace za britské příspěvky do evropského rozpočtu, nechápali ani mnozí Středoevropané, i když jinak souhlasili s Blairovými argumenty o potřebě modernizace rozpočtu. Je to trochu nespravedlivé, ale opět se posílila image Spojeného království jako země, která spíše boří, než buduje. Britové to budou mít při hledání kompromisů těžké.
Samotného Tonyho Blaira nadále tíží pověst muže, který našel přílišné zalíbení v „mediálním víření“. Ostatně ani s tím politickým mandátem to není jednoznačné: Britové zvolili jeho Labouristickou stranu navzdory výhradám vůči premiérovi, že občanům předkládal nepřesné informace před válkou v Iráku a vodil je za nos. O něčem podobném se nyní mluví i za britskými hranicemi. Blair umí hezky promluvit, jak to učinil před poslanci Evropského parlamentu. Bývalý šéf parlamentu Enrique Barón Crespo ho označil za velkého svůdníka. Vzdálenost mezi slovy a činy však údajně může být i u Blaira někdy dost velká.
Jinou věcí je, že Blairovy argumenty ohledně potřeby modernizace sdílí řada Evropanů. Více, než se na první pohled zdá. A to možná i v řadách francouzské či německé levice, která si v poslední době vysloužila poněkud nepřesnou nálepku „antikapitalistická“. Není divu. Na začátku 21. století působí dost zvláštně, když největší položkou evropského rozpočtu zůstává zemědělství. Je evidentní, že Evropa se musí více věnovat podpoře vědy, výzkumu a inovací. Naprosto logicky zní britský argument, že hospodářství unie potřebuje něco jiného než vytváření nových institucí a zákonů.
Na druhé straně je možné připomenout, že tento úhel pohledu není nijak nový ani specificky britský. Podobně se vyjadřují Skandinávci, Středoevropané, Nizozemci, stejné argumenty zaznívají - někde více, jinde méně - prakticky v každé členské zemi unie. Dokonce i ona zesměšňovaná Lisabonská agenda koneckonců vychází ze stejných cílů, které nyní přednáší Tony Blair.
Spory totiž začínají teprve ve chvíli, kdy se hledá ten správný lék. Vysoký podíl zemědělství v rozpočtu je nesmyslný. Ale co s tím? Radikálně snížit podporu rolníkům? To přece nedělají ani Spojené státy. Nabízejí se další možnosti: Převést zemědělskou politiku z evropské na národní úroveň. Nebo evropský rozpočet výrazně navýšit právě o výdaje na vědu, výzkum a inovace. Proti tomu se ovšem postaví čistí plátci včetně Francie, která se redukci výdajů na zemědělství brání. Tady je možné poukázat na další paradox: Byli to levicoví odpůrci ústavní smlouvy ve Francii, kteří ostře kritizovali pařížskou vládu za to, že chce škrtit evropský rozpočet v době, kdy je nutné převádět velké sumy peněz do nových členských zemí Evropské unie ze střední a východní Evropy.
Příklad zemědělství je jedním z mnoha. Ukazuje ale, jak těžkou úlohu bude Tony Blair mít, i když nabídne na první pohled přitažlivé myšlenky. Za úspěch bude možné označit už to, když se britskému premiérovi podaří aspoň jeden z jeho cílů: povzbudit smysluplnější debatu o potřebách evropské ekonomiky.
