Novodobé české dějiny lze bezpochyby označit také jako trvalé potýkání se s Němci a němectvím. Na toto téma přibývají každým rokem nové knihy, studie a články. V uplynulých týdnech se na pultech knihkupectví objevil další přírůstek, který znamená určitý předěl a neměl by ujít pozornosti nejen samotných historiků, ale i těch, kteří se rádi dívají na českou ekonomiku v širších souvislostech. Kolektivní monografie Nacionalismus zvaný hospodářský, kterou sestavili historici z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, přináší ucelenou a pronikavou analýzu ekonomické stránky česko-německých zápasů v letech 1859–1945.
Profesoři Drahomír Jančík a Eduard Kubů, kteří knihu editorsky zaštítili, v úvodu vhodně upozorňují, že termín hospodářský nacionalismus nemůže mít pevný obsahový rámec. V jádru jej chápeme jako prosazování a hájení národních zájmů v hospodářství, jeho vnímání ale může být různé podle konkrétní situace a souvislostí. Zahrnuje jak nadšenecké budování národně uvědomělé podnikatelské třídy nebo konzumní nacionalismus ve stylu „Češi, kupujte pouze české sirky“, na druhé straně i cílenou germanizaci a arizaci v období protektorátu.
Kniha je logicky rozdělena do tří hlavních částí, s ohledem na hlavní předěly sledovaného období. První začíná pádem Bachova absolutismu a popisuje českou hospodářskou emancipaci do konce první světové války, druhá se zaměřuje na éru první republiky a třetí na období po Mnichovu a během německé okupace.
Národ drobných bankéřů
Pokud něco výstižně charakterizuje ekonomickou emancipaci Čechů ve druhé polovině 19. století a současně může být dodnes hodno obdivu, pak je to tehdejší rozmach drobného peněžnictví. Fenomén finanční svépomoci, vyjádřený v síti záložen a kampeliček, dokázal překonat nedostatek provozního a investičního kapitálu a ve své době zásadním způsobem pomohl k rozvoji českého podnikání. Záložny suplovaly chybějící „národní“ bankovní ústavy či větší spořitelny, které měly v tehdejším Rakousku dominantně německý (německo-židovský) charakter.
Málokdo dnes asi ví, že k ustavení první záložny inspiroval text novináře Františka Šimáčka v časopise Posel z Prahy v roce 1857. V sedmdesátých letech již v Čechách existovalo více než 400 nacionálních záložen a před první světovou válkou jejich počet překročil osmistovku. Členské podíly v uvedeném období stouply třikrát a překročily 30 milionů rakouských korun. Jak autoři zdůrazňují, zejména v menších a středních obcích se potom záložny staly jakousi osou hospodářského života. Současně plnily i širší společenské cíle, jednak finanční podporou projektů (stavba Národního divadla, podpora škol, nadací atd.), jednak úzkou spoluprací s ostatními národními spolky. Potřeba širší likvidity a mobility záložen pak stála v roce 1868 u zrodu Živnostenské banky, ústavu, který sehrál určující roli v rozvoji českého bankovnictví i celého hospodářství během dalších desetiletí. Družstevní kampeličky (raiffeisenky) sehrály podobnou roli při tvorbě úvěrového systému na českém venkově. Čeští Němci tak byli v podstatě odkázáni k tomu, sledovat, jak během několika desetiletí vyrostla česká střední podnikatelská a selská třída.
Za českou tužku
Monografie se samozřejmě neomezuje pouze na nacionální střety v oblasti peněžního trhu, podrobně analyzuje také boje v oblasti obchodu či pracovního trhu. Nechybí ani pohled na institucionální základnu česko-německých hospodářských vztahů. Vhodným doplněním chronologického pojetí jsou exkurzy. Například první sonda popisuje dnes již těžko pochopitelnou iniciativu vlastenců o založení ryze českého podniku na výrobu tužek v Českých Budějovicích, která měla konkurovat slavnému Hardtmuthu.
Pro čtenáře mimo akademickou obec jsou velice zajímavé pasáže o období po vzniku Československé republiky v roce 1918, kdy česká reprezentace upevnila domácí ekonomickou moc prostřednictvím kroků, jako byla nostrifikace firem či pozemková reforma. Přesto zůstaly ekonomické pozice německé menšiny velmi silné, což se osudově projevilo zejména ve třicátých letech. Lehký průmysl v pohraničí byl mnohem více postižen hospodářskou krizí, a tamní obyvatelstvo pak o to více ochotně naslouchalo nacistické propagandě o českém hospodářském útlaku.
Kniha, čítající přes 700 stran včetně bohatého poznámkového aparátu a výčtu pramenů, je vlastně jakousi důraznou připomínkou, že česká národní emancipace a následný zápas o převahu s německým živlem se v domácím prostředí zdaleka neomezovaly jen na oblast politiky, kultury či školství, ale významnou měrou se projevovaly také v ekonomické sféře. Patrně největším přínosem díla je, že přináší komplexní pohled a zároveň není faktograficky povrchní. V oblasti hospodářských dějin, které představují jeden z relativně mladých a zároveň nejdynamičtějších oborů domácí historické vědy, jde nesporně o jednu z klíčových publikací po roce 1989.
Nacionalismus zvaný hospodářský
Autoři Drahomír Jančík, Eduard Kubů (eds.)
Vydal Dokořán, 2011
Rozsah 735 stran
