Švýcaři odmítli českou hru na kapitalismus

Architekt někdejšího ovládnutí Mostecké uhelné společnosti (MUS) Antonín Koláček se rozčiluje, že ze všech českých peněz, které protekly Švýcarskem, musí vadit zrovna ty za privatizaci MUS do rukou manažerů. Tato argumentace mu u odvolacího soudu ve švýcarské Bellinzoně asi nepomůže. Ale Koláček má jistě pravdu, že by se mu jeho mistrovský kousek v devadesátých letech nepovedl bez součinnosti českých politiků: „Hráli s námi tu, dá se říci, hru na kapitalismus.“

Někdejší uhlobaron Antonín Koláček je příkladem manažera, který sám sebe dokázal přesvědčit, že je možné po prvním velmi pragmatickém období začít nový a zcela čistý život.

V roce 2006 už držel v MUS přejmenované na Czech Coal jen pětinový podíl, četl Etiku pro nové tisíciletí od dalajlamy a praktikoval buddhismus. V jedné ročence významných manažerů prohlašoval, že si váží otevřenosti a upřímnosti, po rodičích zdědil smysl pro poctivost a jeho životní krédo zní: „Nečiň jinému, co nechceš, aby jiní činili tobě.“

Všechny tyto zásady bezpochyby v poslední dekádě naplňoval svou charitativní činností a meditacemi při chůzi k zamrzlým pramenům Gangy v Tibetu.

Žádnou z nich ale rozhodně neprojevoval v devadesátých letech jako najatý manažer MUS vůči většinovému vlastníku, státu. Česká justice ho za to zatím nepotrestala, ale soud ve švýcarské Bellinzoně, kam případ zavály proprané peníze z MUS, ano.

Nepravomocně dostal ze šesti obviněných manažerů nejvyšší trest – čtyři roky a čtyři měsíce. Švýcarská prokurátorka tak zcela naplnila Koláčkova slova, která jí adresoval během soudního řízení: „Jste součástí mého osudu a já jsem za to vděčný.“

Koláček versus naivní vlastník stát

Antonína Koláčka do MUS zavála náhoda. Většinu svého profesionálního života se věnoval čokoládě a bankovnictví. Po absolvování holešovského gymnázia vystudoval v Praze Vysokou školu chemicko-technologickou a pak až do roku 1990 pracoval jako personalista v pražských Čokoládovnách.

Když se ale otevřely nečekané možnosti vlastní realizace, kývl bývalému řediteli Komerční banky Janu Velkovi na přechod do bankovní sféry. Zde udělal brzo kariéru a za Richarda Salzmanna se stal náměstkem. Právě KB ho nominovala do dozorčí rady MUS, kterou spoluvlastnila.

Koláček rychle přeskočil do vedení a brzo pochopil, jaké možnosti se mu nabízejí kvůli zcela nezvládnuté vlastnické struktuře spojených bývalých státních podniků Doly a úpravny Komořany, Doly Ležáky a Doly Hlubina.

Vláda Václava Klause se totiž spolehla na logický, leč jak se později ukázalo, zcela naivní privatizační plán. Skoro polovinu akcií těžaře poslala do velké privatizace, státu zastoupenému Fondem národního majetku zůstalo 46 procent akcií. A klíčových pět procent se bezúplatně převedlo na obce.

Vypadalo to správně a spravedlivě. Obce angažované v regionu těžby budou hlasovat přece se státem. Jenže Koláček a jeho partneři pochopili, že to je jen přání otcem myšlenky.

A tak přišel nejprve na scénu jako investor Čechošvýcar Jiří Diviš, později se začala činit neprůhledná americká společnost Appian Group, respektive jí ovládané investiční vehikly. Když stát v roce 1998 zaznamenal na trzích skupování podílů obcí, pokusil se vyvolat valnou hromadu a očistit MUS od „koláčkovců“.

Ale bylo už pozdě. Šikovným zdržováním se Koláčkovi povedlo odsunout hlasování až do doby, než měl většinové podíly v kapse. Stát se tak úspěšného severočeského těžaře vzdal za hubičku. 46 procent akcií prodal po tisícovce v kuponových knížkách. Pět procent bezúplatně převedl na obce, které jej později zradily. Jediným opravdovým příjmem za miliardovou firmu pak byly hubené stamiliony za doprodej menšinového podílu v roce 1999.

Pohádka o Appianu

Přestože všichni věděli, že si Koláček a jeho společníci privatizují MUS pro sebe z peněz svěřené společnosti, Koláček tvrdohlavě trval na tom, že Appian jsou vážení američtí investoři. Ještě v roce 2003 Koláček tvrdil, že akcionáři Appianu jsou „kombinací fondů a fyzických osob, především ze Švýcarska, Anglie a Belgie“. On sám že je jen správce. Ještě týž rok ale přiznal svůj podíl, protože se rozhodl od uhelného byznysu postupně odstřihnout.

Koláčkova hra na kapitalisty ze Západu se minimálně třikrát vyplatila. Když v roce 1998 získala Koláčkova parta majoritu v MUS, nabídla politikům lesknoucí se příběh o Appianu v čele s najatým vysokým manažerem Světové banky Jacquesem de Grootem.

A politici se s touto hrou spokojili. Koláček nyní dosvědčuje, že skutečný stav vlastnické struktury byl ale všem jasný: „My jsme to říkali neveřejně politikům a novinářům. Mnozí to věděli, ale hráli s námi tu, dá se říci, hru na kapitalismus.“

Kdo je kdo v kauze MUS:

• 
• 
• 

Dalších 5 fotografií

Podruhé pohádka o Appianu zafungovala při „doprivatizaci“ MUS v roce 1999. V červenci vláda Miloše Zemana na návrh ministra průmyslu Miroslava Grégra prodala přes firmu Investenergy zbylý státní podíl v MUS za 650 milionů korun.

Zeman nyní argumentuje, že tehdy získal více, než bylo možné dostat na trhu. Jenže tehdejší cenu neurčoval trh, ale spíše přeprodeje Koláčkovy party. Kdyby si stát udržel majoritu, mohl by spíše než stovky milionů požadovat za prosperující firmu desítky miliard.

A potřetí se pohádka o Appianu hodila při koupi plzeňské Škody. Po několikaletém rozvalu za Lubomíra Soudka koupil firmu Koláček a spol. a provedl úspěšnou restrukturalizaci. Samozřejmě jen jako zástupce majitelů: „Mám roli správce. Ale je pravda, že mi to umožňuje mít velký vliv,“ říkal ještě několik měsíců před přiznáním svého podílu.

Místo uhlí buddhismus

Skrývání vlastníků ukončila až touha buddhisty Koláčka vystoupit ze zaprášeného uhelného vlaku za Zemanovy vlády. V roce 2003 se Appian rozdělil a pod značkou Czech Coal se přiznanými vlastníky stali s 80 procenty akcií Koláček a Luboš Měkota, kteří přibrali do party Petra Pudila a Vasila Bobelu.

V tom roce se do Czech Coalu minoritně dostal i Pavel Tykač. V roce 2007 skončili jak Koláček, tak Měkota s uhlím a za miliardy ho prodali partnerům. Koláček se ponořil do meditací, Měkota do golfu.

Antonín Koláček po prodejí svého podílu v MUS z byznysu odešel a dal se na buddhismus. Založil také například Dům osobního rozvoje Maitrea v Praze nebo waldorfskou mateřskou školku. (Foto: ČTK)

Vše směřovalo ke šťastnému konci. Protikorupční policie už v roce 2003 neuspěla u soudu s detailně zmapovaným porušováním několika zákonů při ovládnutí dolů.

Ve vládě seděla ČSSD a nezdálo se, že by někoho zajímaly finanční toky během „doprivatizace“ v roce 1999 především k náměstkovi ministra průmyslu Robertu Sýkorovi, který později nechal zázračně zbohatnout Stanislava Grosse. Prostě to nevypadalo, že by něco mohlo nové mnohamiliardové majetky bývalých uhlobaronů poškodit.

Zásadní de Grootova chyba

Až do věci šlápli Švýcaři. V roce 2005 švýcarská policie začala prověřovat podezření, že z MUS byly nelegálně vyvedeny peníze, jež byly poté proprány právě ve Švýcarsku. Úřady zablokovaly kolem 660 milionů švýcarských franků, tedy asi 13,9 miliardy korun.

Jak ale Švýcaři k horké stopě vůbec dostali? Jistě, nezávislost a transparentnost švýcarské finanční policie není vůbec k zahození. Ale asi by se ani ona nechytla bez jedné malicherné obchodní půtky.

Koláčkovi se po letech paradoxně vymstilo najmutí de Groota,který měl Appianu dodávat lesk. De Groote se totiž rozhádal s jedním svým dobře informovaným obchodním partnerem Alainem Aboudaramem a ten pravděpodobně ze msty vyzvonil švýcarským úřadům klíčové podrobnosti o Appianu. A pak už to jelo.

Švýcarská prokuratura obžalovala z praní špinavých peněz a dalších machinací ve vztahu k MUS sedm lidí. Soud se však konal už jen se šesti, neboť někdejší horník z Dolu V. I. Lenina Luboš Měkota, který byl později Koláčkovou pravou rukou, mezitím zemřel.

Příšerná i příkladná kooperace

České úřady během švýcarského vyšetřování předvedly nejprve příšernou a později příkladnou spolupráci. Bohužel během té první fáze Česko přišlo kvůli své liknavosti o možnost zúčastnit se soudu jako poškozená strana. Není tak jasné, zda po případném pravomocném odsouzení Koláčka a spol. Česko něco ze zadržených peněz uvidí.

Paradoxně tak něco z nich možná dostane jenom současný majitel Czech Coalu Pavel Tykač spolu s Pudilem a Bobelou. Nárokují si přes šest miliard korun. Přitom právě Pudil a Bobela patřili k letitým spolupracovníkům Koláčka v MUS.

Samotnému Koláčkovi ale už tyto detaily mohou být jedno. Do Bellinzony jel s kartáčkem a pastou s tím, že by se do Čech také nemusel vrátit. Soud ho ale pustil zpět do Čech, kde si počká na pravomocný rozsudek. Ale jak se nechal slyšet, nebude tu jen meditovat. Prý toho má dost co říci o tehdejší politické garnituře, která mu dovolila se bez jediné vlastní koruny zmocnit Mostecké uhelné.

Čtěte také:

Koláček promluvil: Ve Švýcarsku je ještě hodně českých peněz

Vězení se vyhýbat nebudu, tvrdí odsouzený exmanažer MUS Koláček

Buddhista Koláček před soudem: Kolem nás byly „zvláštní síly“