Guvernér odchází bez karanténní lhůty
Rezignace guvernéra České národní banky (ČNB) Josefa Tošovského nepřekvapila. Odborná veřejnost i trhy s ní počítaly již od počátku léta, kdy se začalo hovořit o guvernérově kandidatuře na místo ve vedení Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně. Přitom se zdálo být jisté, že první a dosud jediný guvernér české centrální banky odejde, ať už se mu tuto pozici podaří získat, či nikoli. Zrovna tak bylo jasné, že prezident Havel udělá vše pro to, aby guvernérské křeslo obsadil dříve, než začne platit nová legislativní úprava oklešťující v tomto směru jeho pravomoci. Z tohoto pohledu se zdá překvapivá pouze souběžná abdikace dalšího člena bankovní rady Miroslava Hrnčíře a především okamžitý přechod Josefa Tošovského do služeb Banky pro mezinárodní platby v Basileji (BIS). Místo šéfa jejího Institutu pro finanční stabilitu je odborně nepochybně zajímavější než to v londýnské centrále EBRD, kde šlo vlastně o post jakéhosi vrchního personalisty. Smývá se tak pachuť, která se objevila po informaci, že do Londýna nastupuje polská guvernérka Hanna Gronkiewiczová–Waltzová, jejíž profesionální pověst je v kruzích centrálních bankéřů poměrně nízká a s Tošovským nesrovnatelná. Našemu guvernérovi se tak po měsících domácích, často nespravedlivých kritik dostává sladkého ocenění. Nestejný metr. Nicméně guvernérův odchod do Basileje může vyvolávat pozdvižení obočí, neboť Tošovský tím, že nastupuje okamžitě po svém odvolání, porušuje vnitřní pravidla České národní banky. Bankovní rada totiž před zhruba dvěma lety schválila předpis, který říká, že odcházející člen bankovní rady je ještě nejméně tři měsíce zaměstnancem ČNB a další tři měsíce nesmí přijmout jinou práci v bankovním sektoru. Za porušení tohoto pravidla byl poměrně tvrdě postižen bývalý viceguvernér ČNB Pavel Kysilka, který v době guvernérova působení v premiérské funkci řídil centrální banku. Ten tehdy v karanténní lhůtě přijal zakázku na poradenskou činnost pro ZPS Zlín. To nakonec bankovní rada kvalifikovala jako porušení vnitřního předpisu, i když nešlo o přímé působení v bankovním sektoru, a Kysilka se snažil svůj čin všemožně napravit. Například poté, co byl na ZPS uvalen konkurs, vrátil honorář za odvedenou práci. Nebylo to nic platné. ČNB se postavila proti jeho nástupu do představenstva Erste Bank, a Kysilka tak přišel o reálnou šanci na vedoucí místo v České spořitelně. Mluvčí ČNB Milan Tománek tvrdí, že karanténa se vztahuje pouze na odchody do soukromého sektoru, a nikoli do instituce, jejímiž vlastníky jsou centrální banky. Jenže bankovní rada uvalila na své členy zmíněnou povinnost proto, aby z ČNB odcházeli již bez exkluzivních a aktuálních informací. Jako zaměstnanci byli vázáni stále mlčenlivostí a zákazem vstupovat do většiny obchodních kontraktů. Nástup Josefa Tošovského do BIS sice není odchodem do soukromého bankovního sektoru v pravém slova smyslu, nicméně přesto může vyvolat pochybnosti a spekulace. Guvernér si do Švýcarska neodnáší z ČNB jen informace o měnové politice, ale také o stavu bankovního sektoru a ochotě státu angažovat se při řešení jeho problémů. I při vysoké důvěře v guvernérův charakter může tato skutečnost sloužit jako záminka pro zpochybňování například tendru při privatizaci Komerční banky či prodeji Union banky. Mnohem čistší by bylo, kdyby si svůj postup nechal posvětit bankovní radou, což podle informací týdeníku Euro neučinil. Prohra. Střídání stráží v ČNB je do značné míry prohrou Václava Havla v jeho nevyhlášené, ale o to ostřejší válce se stranami opoziční smlouvy a zejména s Václavem Klausem. Prezident jmenoval Tošovského v roce 1998 na další šestileté období a nyní musí hledat náhradu již po dvou letech, v nichž ODS nenechala na guvernérovi nit suchou a veškerý svůj politický vliv upřela na okleštění pravomocí centrální banky i přetržení pupeční šňůry, která ji spojovala s Hradem. Výsledkem je nový zákon o ČNB, který silně kritizuje mezinárodní finanční komunita a jenž je jasným krokem od nezávislosti této instituce na politických stranách. Problémy v zákoně se koncentrují do dvou základních bodů. Prvním z nich je povinnost ČNB projednat svůj inflační cíl s vládou. Co se však stane, pokud i po projednání zůstanou rozdílné názory na obou stranách? Kdo nakonec bude arbitrem? Toto ustanovení jednoznačně omezuje oprávnění centrální banky mít v měnové politice poslední slovo. To je velmi neblahé, i přestože současná praxe, kdy se ČNB dohodla s vládou o směrování měnové politiky až do roku 2005, funguje přímo vzorově. Druhým bodem je rozhodnutí o rozdělení rozpočtu ČNB na měnovou a provozní část. Tu druhou má projednávat a schvalovat sněmovna. To je už přímý bič na pracovníky banky. Politické strany budou na parlamentní půdě řešit otázky týkající se pracovních a mzdových podmínek lidí, jejichž rozhodování má být na politických stranách jednoznačně nezávislé. Ostrý konflikt mezi nepolitickou institucí a Občanskou demokratickou stranou tedy vede ke zcela zřejmým škodám na pověsti České republiky a může ohrožovat do budoucna měnovou stabilitu v zemi. Tedy pokud politici odmítnou vzít v úvahu výhrady Evropské unie k tomuto zákonu a nevrátí ho do přijatelnější podoby. Hodně bude záležet na tom, jak proběhne výběr Tošovského nástupce. Příprava na odvetu. Zatím se zdá, že prezident pojal věc v rámci představy, že Klaus sice vyhrál bitvu, ale ne válku. Hodlá využít svých pravomocí, které mu zákon okleští až od prvního dne nového tisíciletí, a jmenuje nového guvernéra i další členy bankovní rady co nejdříve. Ve hře o křeslo jsou oba viceguvernéři, tedy Oldřich Dědek a Zdeněk Tůma. Prvního některé zdroje označují za favorita Josefa Tošovského. Má nepochybně odborné kvality a je pro trhy akceptovatelný. Doprovázel Tošovského i jeho kariérou premiéra na postu poradce a je autorem první vládní národohospodářské strategie přibližování české ekonomiky Evropské unii. Ovšem pro Havlovu konfrontační politiku je možná příliš konsenzuálním člověkem ochotným úzce spolupracovat s vládou. Proto mohou být větší šance na straně Zdeňka Tůmy. Ten by jistě byl v případě jmenování pro ODS dostatečným dráždidlem. Jeho kariéra totiž začala ve skupině Patria, jejíž šéf Zdeněk Bakala je považován touto politickou stranou za úhlavního nepřítele. Podobně kriticky nahlíží Klausova strana na Tůmovo členství ve Sdružení Lípa a jeho podpis pod Dřevíčskou výzvou, která je ostrou kritikou všech zásadních nedostatků české podoby transformace. Týdeník EURO má informace, že navíc v Tůmův prospěch vyznívají i názory hlavních českých analytiků, které si prezident vyžádal stejně jako před dvěma lety při rozhodování o obměně bankovní rady v únoru 1999. Osvědčení NBÚ se počítá. Je poměrně nepravděpodobné, že by do křesla guvernéra usedl někdo zvenčí. Případných kandidátů není nazbyt. A i ti, kteří by připadali v úvahu, o funkci nestojí. To je třeba případ zástupce ČR v MMF Jiřího Jonáše. Úvahy o návratu Pavla Kysilky by sice nemusely být až tak od věci, na druhou stranu by prezident musel přiznat, že pochybil, když mu pro Kysilku před dvěma lety místo v bankovní radě nezbylo. A to není příliš pravděpodobné. Vyloučení externistů má však také jeden praktický důvod. Guvernér i každý člen bankovní rady musí být prověřen Národním bezpečnostním úřadem (NBÚ) pro nejvyšší stupeň utajení. Šéf NBÚ je přitom jmenován do funkce vládou. Na jeho rozhodování má tak vliv existence opoziční smlouvy. Oba straničtí šéfové přitom dali najevo značnou nelibost nad tím, že se Havel protiví jejich záměrům s centrální bankou, a tak je možné, že na příslušné osvědčení by dlouho marně čekal jakkoli bezúhonný kandidát. Proto je nutné vybírat z již prověřených členů bankovní rady a ze stejného důvodu je možné, že prezidentovi jeho záměr s rychlým doplněním vedení ČNB nemusí vyjít. Kratší mandát. Výběr vhodného kandidáta ze současných členů bankovní rady má ovšem pro prezidenta svá úskalí. Funkční období nového guvernéra by podle dikce zákona o ČNB mělo navázat na členství v bankovní radě. Potom by guvernér nebyl jmenován na šest let, ale jen na zbytek již uděleného mandátu. V případě Dědka i Tůmy by tedy šlo funkční období končící v únoru 2005.
JAK SE STÁT PSANCEM Když 2. ledna 1990 uváděl ministr financí Václav Klaus Josefa Tošovského do funkce předsedy Státní banky československé, netušil ani jeden z těchto mužů, jak daleko k sobě budou mít za pouhých deset let. Dnes první neskrývá spokojenost nad tím, že druhý odchází z funkce, a dokonce ze země. Tehdy oba věděli, že před nimi leží obrovský úkol změnit socialistické plánované hospodářství v tržní ekonomiku, a proto musí spolupracovat. Spolu zvládli spuštění vnitřní směnitelnosti i zabrzdění inflace po cenovém skoku způsobeném liberalizací. Klaus rozdělil stát a Tošovský měnu. Tím ale roky blízké spolupráce pomalu končily. Zatímco Václav Klaus byl přesvědčen, že vše běží skvěle a čekají nás světlé zítřky, guvernér centrální banky před sebou viděl spoustu práce v nekonkurenceschopných podnicích a na budování institucí, bez nichž se tržní ekonomika neobejde. Už na konci roku 1993 oznámil Tošovský, že ČNB začíná připravovat plnou směnitelnost koruny tak, aby ji bylo možné spustit již od roku 1995. Klaus kontroval, že plná směnitelnost měny rozhodně není v tomto okamžiku na pořadu dne. Vláda pak zablokovala potřebné změny devizového zákona na rok a tři čtvrtě. Teprve 28. září 1995 přijal Parlament devizový zákon, který vrátil korunu do klubu volně směnitelných měn. Tehdy však již centrální banka ústy řady svých představitelů kritizovala vládu za nedostatečnou spolupráci s bankou a varovala před vznikajícím schodkem obchodní bilance a hrozbou opětného zrychlení inflace. Koncem června dokonce ČNB zvedla základní sazby o dva procentní body a zvýšila povinné minimální rezervy. Premiér byl o tomto kroku informován pouhou půlhodinu před zveřejněním. V únoru, když Tošovský dostal ve Frankfurtu cenu Evropský bankéř roku, byl už v Klausových očích největším škůdcem české ekonomiky. Tošovský v praktické politice jednoznačně odmítl Klausovu teorii transformačních polštářů, podle níž podhodnocený kurs a nízké mzdy jsou základem, na němž roste budoucí prosperita. Žádal vystavit firmy tvrdší konkurenci, která je přinutí restrukturalizovat a hledat zahraniční partnery disponující potřebným kapitálem i know–how. Vedle toho žádal také účinnou regulaci kapitálových trhů i změny zákonů, což premiérovi rozhodně nevonělo. Když Klausova vláda vinou problémů vyrostlých z chybné hospodářské politiky nakonec padla, viník byl hned po ruce. Dokonce se odvážil usednout sám do ještě teplé premiérské židle. Klaus přitom dodnes nepřestává s marným přesvědčováním veřejnosti, že ekonomická krize v letech 1997 až 1999 byla důsledkem chyb v měnové politice, a nikoli logickým výsledkem české cesty privatizace, odmítání zahraničního kapitálu a zcela nestandardního právního rámce pro podnikání.
(pp)
CO JE BIS Banka pro mezinárodní vyrovnávání plateb (Bank for International Settlements – BIS) je nejstarší mezinárodní finanční institucí. Založena byla v roce 1930 ve švýcarské Basileji. Jejím prvním úkolem bylo rozdělení německých válečných reparací z první světové války, poté se soustředila na podporu spolupráce mezi centrálními bankami a mezinárodními finančními institucemi. Za druhé světové války měly v bance zastoupení obě strany konfliktu. Většinovými podílníky však byli Němci. V roce 1948 dala banka spojencům k dispozici veškeré zlato (13 542 kg), které bylo do jejích sejfů převedeno z Německa a z dalších zemí jako válečná kořist. V současnosti banka slouží jako:
- fórum mezinárodní monetární a finanční spolupráce
- banka centrálních bank
- centrum ekonomického a finančního výzkumu
- zprostředkovatel implementace mezinárodních finančních dohod.
Hlavním úkolem BIS je zlepšení stability mezinárodního monetárního a finančního systému. V roce 1974 byla založena Basilejská komise nad bankovním dohledem, která sestavila principy efektivního bankovního dohledu. BIS pomáhá se školením a vzděláváním zaměstnanců centrálních bank v zemích střední a východní Evropy a v některých transformujících se státech Asie. Statutárními orgány BIS jsou valná hromada a představenstvo. Představenstvo má sedmnáct členů, jedenáct z nich jsou guvernéři centrálních bank. Volebním právem na valné hromadě disponují zástupci 49 zemí. Jednou ročně se koná valná hromada, které se v roce 1999 zúčastnili delegáti 92 centrálních bank a třinácti mezinárodních institucí. Vlastníky BIS jsou z více než 86 procent centrální banky členských zemí, zbylých čtrnáct procent akcií (bez hlasovacího práva) je v rukou přibližně šesti tisíc soukromých majitelů. S akciemi banky se obchodovalo na burzách v Curychu a Paříži do září letošního roku. Tehdy se banka rozhodla ukončit obchodování a odkoupit akcie od soukromých vlastníků. Na tuto akci hodlá vynaložit 640 milionů USD. Znovu získané akcie chce přerozdělit mezi členské centrální banky. Od roku 1998 je součástí BIS Institut finanční stability, který přispívá ke zvýšení průhlednosti světových finančních trhů a ke zlepšení jejich kontroly. Členy Institutu jsou centrální banky skupiny G 7 a mezinárodní finanční instituce v čele s Mezinárodním měnovým fondem.
Kateřina Menzelová
ČLÁNKY DO MAILU