Švýcarsko chystá imigrační kvóty. Ohrožuje to jeho zvláštní status malé alpské země v evropském běhu věcí.
Ve všeobecném zmatku z brexitu na konci června trochu zapadl jeden symbolický akt: Švýcarsko oficiálně stáhlo svoji žádost o členství v Evropské unii. Prakticky se mnoho nezměnilo: dokument pokojně ležel v některém z bruselských šuplíků už od roku 1992 a nikdo se jím vážně nezabýval přinejmenším od roku 2001, kdy Švýcaři potřetí po sobě v referendu možnost vstupu do Unie odmítli. (Jinak na téma Evropská unie šli k urnám už celkem dvaadvacetkrát; přímá demokracie má zkrátka své radosti.)
Symbolická hodnota švýcarského kroku ale byla nepřehlédnutelná svým načasováním, a to zdaleka nejen kvůli britskému pozdvižení. Bernu totiž vyvstal ve vztahu k Unii vlastní problém, paradoxně z týchž základních důvodů jako ten britský. Stejně jako ostrovanům, i Švýcarům se líbí přístup na evropský trh; a stejně tak se jim, právem či nikoli, nelíbí masová imigrace.
Švýcaři jsou zde samozřejmě trochu v jiné pozici, když cizinci tvoří sedmnáct procent jejich pracovní síly, ale základ argumentu zůstává stejný – Brusel nechce Švýcarům povolit více výjimek, než už mají, stejně jako odmítl vycházet vstříc požadavkům britským.
Devátý únor hrozí
Všechno to spískalo referendum (jak jinak) z devátého února 2014. Iniciativa pravicově laděné Lidové strany dala Švýcarům možnost zavést kvóty na imigraci ze zemí EFTA (viz box) a Evropské unie. Návrh prošel většinou 50,3 procenta hlasů, oproti níž vypadá téměř dvaapadesátiprocentní britská probrexitová většina mohutně. Parlament dostal tři roky na jeho realizaci. Jinými slovy, devátého února příštího roku by kvóty měly začít platit. Problém je v tom, že Brusel dal jasně najevo dvě věci: zaprvé, že dokud nebude vyřešen Londýn, žádnou zvláštní pozornost Bernu evropské instituce věnovat nebudou. Vzhledem k tomu, že jednání s Brity budou trvat mnoho let, než výsledky dosáhnou konzistence srovnatelné s dnešním švýcarským postavením v evropském běhu věcí, to nezní optimisticky – ale to lze ještě přičíst smyslu pro eurokratické blufování. Jak zanedlouho vysvitne, právě tak tomu bylo až do chvíle, kdy se Britové rozhodli pro brexit.
| The European Free Trade Association (EFTA) |
|---|
| Svaz pro volný obchod v Evropě je mezivládní organizace založená v roce 1960 za účelem pomoci volnému obchodu a ekonomické integraci ku prospěchu svých členských zemí. Ty jsou dnes čtyři – Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V roce 1960 se zakládajícími členskými zeměmi staly i Rakousko (členství zaniklo se vstupem do EU v roce 1995), Dánsko (1973), Finsko (1995), Portugalsko (1986), Švédsko (1995) a Británie (1973). |
Horší je, že šéf Evropské komise Jean Claude Juncker neváhal hned zmínit to, co je švýcarskou noční můrou: takzvanou gilotinovou klauzuli, podle níž by po zavedení kvót přestaly platit stovky dohod, které Švýcarsko s Evropskou unií dosud uzavřelo (viz box). Smlouva o volném pohybu osob byla pro Brusel svrchovaně důležitá v roce 1999, kdy vznikala coby základní stavební kámen tehdejších vzájemných dohod, stejně jako je důležitá dnes. Švýcarskou vládu to staví před absurdně složitý a snad i nemožný úkol: dosáhnout kompromisu tak, aby do její země nejezdilo moc Poláků, Bulharů a Rumunů, a zároveň si zachovat přístup na evropský vnitřní trh nezatížený cly, tarify a příliš nesnesitelnou dávkou byrokracie.
| The European Economic Area Agreement (EEA) | Dohoda o evropském hospodářském prostoru vešla v platnost v roce 1994. Propojuje 31 zemí – 28 členských zemí Evropské unie se třemi státy EFTA (Norsko, Lichtenštejnsko a Island) – a vytváří prostor, jemuž se v eurospeaku říká „vnitřní trh“. Dohoda slaďuje legislativu zemí EFTA s legislativou EU primárně v oblastech takzvaných čtyř svobod, tedy volného pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb. |
|---|---|
| Švýcarsko – Evropská unie | Švýcarsko není signatářskou zemí dohody o EEA. Namísto toho má vypracovanou sérii dvoustranných všeobecných smluv s Evropskou unií, uzavřených v roce 1999 a platných od roku 2002 |
| Smlouvy prvního řádu | 1. Volný pohyb osob |
| 2. Letecký provoz | |
| 3. Silniční provoz | |
| 4. Zemědělství | |
| 5. Technické překážky obchodu (cla, tarify) | |
| 6. Veřejné zakázky | |
| 7. Věda | |
| Smlouvy druhého řádu | 1. Bezpečnost, azylová politika a členství ve schengenském prostoru |
| 2. Spolupráce při stíhání podvodů | |
| 3. Konečná ustanovení v otevřených otázkách stran zemědělství, životního prostředí, sdělovacích prostředků, školství, péče o staré lidi, statistik a služeb |
Tyto smlouvy podléhají takzvané gilotinové klauzuli, jež stanoví, že kdykoli přestane platit jediná ze smluv, automaticky to ruší platnost všech ostatních šesti smluv. Připadá vám to složité? Kdepak. V rámci těchto smluv uzavřeli Švýcaři s Bruselem do roku 2010 na 210 smluv dílčích.
Vláda proto přišla v březnu s šalamounským řešením: navrhla zákon, který by s platností od devátého února dával Švýcarsku právo omezit příliv cizinců „v případě vážných ekonomických nebo sociálních obtíží“.
Lepší management migrace
Zároveň ovšem vláda překvapivě řekla, že přijme rozšíření pravidel o volném pohybu na Chorvatsko. Omezení a rozšíření volného pohybu osob zní na první poslech protismyslně, ale Švýcaři doufají, že právě taková směs by mohla nahradit dnešní paušální pravidlo o neomezeném volném pohybu. „Nevysíláme do Evropy žádné zmatené signály,“ reagoval na kritiku z Bruselu ministr zahraničí Didier Burkhalter, „jen říkáme Evropské unii, že s trochou pragmatismu a představivosti lze problémy řešit postupně, krok za krokem. Podpis chorvatského protokolu nás přibližuje našemu cíli, jímž je dosažení lepšího managementu migrace do Švýcarska, a zároveň zachovává a rozvíjí charakter našich bilaterálních vztahů s Unií.“
Důležití lidé v Bruselu ovšem Burkhalterův názor nesdílejí. Šéf evropské exekutivy Juncker v červnu zopakoval, že Unie žádná omezení volného pohybu osob akceptovat nebude, děj se co děj; stejně mluvil i šéf Evropského parlamentu Martin Schulz (ačkoli důležitost Evropského parlamentu je sporná, přece hlas jeho předsedy slyšet je).
| Maďarský premiér má na migranty svérázný názor Orbán: Migranti jsou jako jed. Rizikem je i jediný  |
Unilaterální porušení jedné ze sedmi základních smluv s EU ale podle listu Neue Zürcher Zeitung není ani ve Švýcarsku po chuti každému. „Nemůžeme si dovolit nehrát Ligu mistrů,“ řekl listu ministr hospodářství Johann SchneiderAmmann, jenž podle svérázných švýcarských pravidel letos zastává funkci prezidenta (jejíž náplň v běžném slovníku odpovídá předsedovi vlády).
Za pět minut dvanáct
Není divu, že ekonomové nejásají – pokud by opatření vešlo v platnost přes noc, kromě odvety ze strany Bruselu by švýcarským firmám také vznikl problém známý v Česku pod hláškou „nejsou lidi“. Nejasný by byl i status lidí, kteří ve Švýcarsku pracují, ale nebydlí a denně dojíždějí z okolních zemí.
Brusel má pochopitelnou obavu z toho, že pokud by Švýcaři dosáhli nějaké významné výjimky stran „managementu migrace“, dostanou podobný nápad i mnohé další země, namátkou Nizozemsko, Norsko nebo Švédsko – jakkoli jejich status v rámci evropského uspořádání se navzájem liší.
Švýcary zase tlačí čas. Aby vláda v únoru nemusela spustit režim omezených kvót unilaterálně, musí přijít s návrhem alternativního zákona nejpozději do konce srpna. Jak prezident SchneiderAmmann, tak šéfdiplomat Burkhalter proto v Bruselu v posledních týdnech horečně lobbují za další jednání, která by kompromis mohla přinést. Oficiální schůzka je podle serveru swissinfo. ch dohodnuta na 19. srpna – to je právě tak za pět minut dvanáct, aby dosud zdánlivě neodvratný pád gilotiny ještě šlo zadržet.
Dále čtěte:
Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace
Migraci i terorismus zvládneme, slíbila Merkelová
