Rychlé vypracování a podepsání nové strategické dohody mezi Bruselem a Moskvou...
Celý podtitul:
Rychlé vypracování a podepsání nové strategické dohody mezi Bruselem a Moskvou nelze očekávat
Evropsko-ruský summit v sibiřském Chanty-Mansijsku měl nečekaně bouřlivou dohru. Z členských zemí unie po skončení summitu dělali ruskému prezidentovi Dmitriji Medveděvovi společnost už jen tři jeho protějšky - finský, maďarský a estonský. Právě ten poslední si na Kongresu ugrofinských národů musel vyslechnout příkrá slova o smutném osudu ruskojazyčné menšiny vystavené ústrkům estonské většiny. Jelikož levity mu četli Medveděv a poslanci ruské Státní dumy, kteří při nejlepší vůli k ugrofinským etnikům nepatří, pobouřený Estonec demonstrativně opustil sešlost i s celou svou delegací. Před odchodem ještě pronesl cosi v tom smyslu, že by i jiné ugrofinské národy, jichž je na území Ruské federace až 24, měly následovat příkladu Estonska a vládu věcí svých vzít jednou provždy do vlastních rukou. Přítomní zástupci těchto národů vnímali nabídku Toomase Hendrika Ilvese jako nepodařený žert: vždyť ve vlastních republikách dávno tvoří statisticky zanedbatelnou menšinu. Kupříkladu, ve slovutné Chantymansijské autonomní oblasti, pro niž Rusové nyní stále více používají historického názvu Jugra, z celkového počtu kolem dvou milionů obyvatel zbylo příslušníků kmenů Chantyů a Mansiů méně než 30 tisíc. Jakápak nezávislost a na kom? Drobná nejapnost však nemohla vrhnout stín na průběh summitu EU-Rusko, který udělal na Evropany neobyčejně příznivý dojem. Samotná metropole Jugry je počtem obyvatel srovnatelná s Uherským Hradištěm, má však v útrobách o poznání více surové ropy (na region připadá celých 57 procent veškeré ruské těžby). Není proto divu, že město vzdálené od Moskvy přes dva tisíce kilometrů jen vzkvétá a voní. Říká se mu „ruská Dubaj“. Aby této pověsti Chanty-Mansijsk dostál, objednal si u věhlasného architekta Normana Fostera mrakodrap vysoký 280 metrů. A neméně slavný holandský architekt Erick van Egeraat zde staví stejně vysoké hotelově-obchodní centrum.
OSLNIVÝ DMITRIJ
Evropští hosté byli zvědaví především na způsoby a kontaktní styl svého nového hostitele. To, co jim bylo nabídnuto, odpovídalo osvědčenému kánonu socialistického realismu, jehož jediným přípustným konfliktem je, jak známo, zápas hodně dobrého s ještě lepším. Exprezident Vladimir Putin také nebyl prost jistého podmanivého kouzla pro zahraniční návštěvníky, leč to, co předvedl Evropanům Dmitrij Medveděv, předčilo jejich nejsmělejší očekávání. Místo bývalého důstojníka KGB a neporazitelného judisty je tentokrát uvítal jogín s právnickým vzděláním, světák vytříbených způsobů, navíc obstojný amatérský fotograf s uměleckými sklony. Každého z návštěvníků podaroval vlastnoručním snímkem s vyobrazením barokních cherubínků, pramic pohupujících se na lehce zčeřené hladině jezera, divokých kachen a jiných krajinek. Když Evropané, trochu ztěžklí rafinovanou kuchyní a vybranými francouzskými víny, popíjeli kávu na otevřené terase a kochali se pohledem na okolní sibiřskou tajgu, zatímco hostitel je bavil rozprávkami o tom, co všechno zde zanedlouho vyroste, pochopili, že mise se zdařila. Po návratu domů o Medveděvovi mluvili v superlativech. „Spatřil jsem v něm člověka uvolněného a otevřeného, který to myslí upřímně,“ řekl předseda Evropské komise José Barroso. Příslovečná je schopnost západních lidí vidět v očích ruských státníků to, co tam vidět chtějí - tak jako George Bush spatřil v Putinově ledovém zraku vřelost opravdového přátelství, anebo jako kdysi citlivka Gina Lollobrigida zahlédla v prasečích očičkách Leonida Brežněva bystrý um a živou, zranitelnou duši.
MÁLO PROSTORU PRO KOMPROMIS
Mise se tedy zdařila, jednání o nové strategické smlouvě již započala a do jejich formátu Medveděv dostal prakticky všechno, co měl v úmyslu, aniž by aspoň o píď vykročil z koridoru zadaného Putinem. Příkrými slovy odsoudil „znepokojivou tendenci činit z evropské solidarity nástroj pro řešení dvoustranných problémů“. Je to narážka na mnohočetné konflikty mezi Ruskem a jednotlivými zeměmi EU - třeba Polskem a Litvou anebo Finskem, s nímž se Rusko sváří kvůli obchodu s dřevem. Zde je klíč k pochopení toho, proč Rusko tolik trvalo na velmi rámcové podobě budoucího dokumentu. Evropská komise, jež vede jednání jménem celé EU, spíše prosazovala obšírnější, bodově propracovanější dokument, který by podrobně reguloval všechny aspekty vzájemných vztahů. Na vysvětlenou: ve staré Dohodě o partnerství a spolupráci z roku 1994 bylo mnoho politiky. Pro Rusko z ní vyplývaly četné závazky: „Pokračování a dovršení politických a ekonomických reforem…“, „vytvoření systému mnoha stran a svobodných a demokratických voleb…“, „ekonomická liberalizace, jejímž cílem je vytvoření tržní ekonomiky…“. Nyní na chodbách ruského Zamini této dohodě neřeknou jinak, než „koloniální“.
Zájem Bruselu je srozumitelný. Evropská komise se pohybuje v mantinelech mandátu, který byl horko těžko dojednán 27 členskými vládami. Velký prostor pro kompromis evropští vyjednavači nemají. Chtějí navzájem provázat energetickou bezpečnost, bezvízový režim, investiční pravidla, práva národnostních menšin a vše ostatní, což by jim skutečně umožnilo vystupovat jako jediný blok. Rusko se naopak snaží o fragmentaci spolupráce. Moskva stojí o velmi obecnou smlouvu o základních principech, z nichž hlavním je rovnost stran. Čili, Moskva jedná s EU jako rovný s rovným, ale s každou členskou zemí jedná samostatně. Proto rámcovou dohodu navrhuje později doplňovat konkrétnějšími dokumenty ad hoc. Neboli, vízové vztahy zvlášť, doprava zvlášť, kosmos zvlášť, energetika, humanitární otázky, investice - všechno zvlášť. Argumentuje přitom potřebou usnadnění budoucí ratifikace - vždyť celá smlouva bude muset být schválena parlamenty všech členských zemí. O co konkrétnější bude dokument, o to větší je riziko, že ta či ona jednotlivost se nebude zamlouvat některému z členských států. A jedno jediné NE, jak známo, je schopno pohřbít celý výsledek vyjednávání.
Věru, nejde pouze o formu - za ní stojí zásadně odlišné vidění budoucí spolupráce. Evropská unie není žulový monolit, nýbrž množina nejrůznějších zájmů. Vypracování zahraniční politiky si vyžaduje nekonečné vzájemné ústupky. Proto základní formou zahraniční expanze EU doteď bylo vztahování evropských právních norem a ekonomických praktik na sousední země. Říkalo se tomu postupná harmonizace zákonodárství. V minulosti tato metoda prokazovala fantastickou účinnost. Svědčí o tom nejen faktické zdvojnásobení počtu členů za necelou dekádu, ale také dlouhá fronta nových uchazečů. Stará Dohoda o partnerství a spolupráci byla také založena na shodné představě o tom, že Rusko nutně potřebuje pokud ne integraci, pak přinejmenším „europeizaci“ na zásadách sdílených celou unií.
PROSTÁ ŘEŠENÍ NEEXISTUJÍ
Situace se od té doby změnila k nepoznání. Nejde jen o to, že schopnost EU absorbovat nové územní celky dosáhla limitu a snaha centrálně řídit proces z Bruselu je v bytostném rozporu s jeho povahou. Jde o to, že samotné ideje integrace jsou v dnešním Rusku mimořádně neoblíbené, jejich místo obsadil názor, že Rusko je a zůstane samostatným silovým hráčem a středobodem dostředivé přitažlivosti pro sousedy. Jinými slovy, integrační paradigma „harmonizace“ ve vztazích s Ruskem přestalo platit a jiný partnerský formát Brusel zatím nezná.
Jako studená sprcha by mohly zapůsobit na rozpálené hlavy bruselských úředníků okouzlených sibiřskými námluvami výsledky průzkumu veřejného mínění - pokud by o nich měli povědomí. Podle údajů nezávislého centra Levada názory samotných Rusů na Evropu nejsou nikterak valné. Čtyřicet pět procent dotázaných spatřuje ve sblížení s EU hrozbu, 71 procent se vůbec nepokládá za Evropany, 25 procent se obává ztráty ekonomické nezávislosti, patnáct procent věří, že sblížení s Evropou bude znamenat dokonce ztrátu nezávislosti politické, a patnáct procent se děsí vpádu cizí kultury do Ruska. Celkově přes 40 procent dotázaných má za to, že západní demokracie je pro Rusko nepřijatelná, neboť je destruktivní. Pokud někdo číslům a průzkumům veřejného mínění z vrozeného skepticismu nedůvěřuje, nabízím úryvek z úvahy, která dobře reflektuje stav mysli současných vzdělaných Rusů. Deník Vremja Novostěj přinesl k chanty-mansijskému summitu článek ruského analytika Timofeje Bordačeva. Vlivný autor v tiskovině, která je v současnosti pokládána za Kremlu nejbližší, uvažuje takto: „Dle klasických kánonů zahraniční politiky, země prožívající období růstu ekonomického a jiného potenciálu v zásadě nemohou mít zájem na uzavírání mezinárodních dohod. Závazky, jež z těchto dohod vyplývají, totiž fixují poměr sil partnerů v okamžiku jejich uzavření. Dokud Rusko, ať již z jakýchkoli důvodů, mohutní politicky a ekonomicky, každou dohodu s EU musí pokládat za nevýhodnou. Evropa totiž prochází obdobím úpadku. I přes posílení jednotné měny a možná právě kvůli tomu se podíl EU ve světové ekonomice neustále snižuje. Evropa trpí odtokem investic, které utíkají na otevřenější a dynamičtější trhy Číny, Indie a USA… Pokud někdo novou smlouvu nutně potřebuje, pak to je Evropská unie. Pro Rusko nemá žádný smysl pospíchat s její přípravou a podpisem.“
Rychlé vypracování a podepsání nové strategické dohody tedy nelze očekávat - prostá řešení neexistují a každá varianta může v sobě skrývat množství budoucích trablů. Leč ani pomalost v tomto případě není velkou katastrofou. Praktická spolupráce mezi Ruskem a EU se aktivně rozvíjí i na existujícím právním základě. Poměry v Evropě, v Rusku a ve světě jsou střemhlavě proměnlivé a během příštích pěti, sedmi let se na mezinárodní aréně může vytvořit situace tolik odlišná od dnešní, že jednání o „strategické spolupráci“ bude třeba začít od nuly.
SOUVISLOSTI Podle průzkumu nezávislého centra Levada nejsou názory Rusů na Evropu nikterak valné. Čtyřicet pět procent dotázaných spatřuje ve sblížení s EU hrozbu, 71 procent se vůbec nepokládá za Evropany, 25 procent se obává ztráty ekonomické nezávislosti, patnáct procent věří, že sblížení s Evropou bude znamenat dokonce ztrátu nezávislosti politické, a patnáct procent se děsí vpádu cizí kultury do Ruska. Celkově přes 40 procent dotázaných má za to, že západní demokracie je pro Rusko nepřijatelná, neboť je destruktivní.
