Turek Cem Özdemir byl zvolen jedním ze šéfů Strany zelených
Spojené státy americké nejsou Německo, tamější Demokratická strana nemá nic moc společného s německými zelenými a Barack Obama se Cemu Özdemirovi vskutku nepodobá. Přesto se v souvislosti se zvolením dvaačtyřicetiletého europoslance tureckého původu do čela Strany Spojenectví 90/Zelení objevily novinové titulky, které hlásaly „Özdemir - je německým Obamou?“ nebo „Turecký Obama“ a i volební odznáčky tohoto tmavovlasého elegána zdobila parafráze na Obamův slogan (Yes, we can) v podobě Yes we Cem.
Ponecháme-li stranou diametrálně odlišnou důležitost funkcí, které oba získali, jedno společné určitě mají. Razí cestu dalším příslušníkům menšin do vysokých úřadů v civilizovaném světě. Obama byl jedním z mála černošských senátorů v Kongresu a samozřejmě bude prvním americkým prezidentem tmavé pleti. Muslim Özdemir se v roce 1994 jako první politik tureckého původu stal členem Bundestagu – pouhých deset let poté, co získal německé občanství. Nyní jako první potomek tureckých „gastarbeiterů“ bude spolupředsedat německé parlamentní straně. (V polovině listopadu na celostátním sjezdu Zelených v Erfurtu dostal Özdemir 79,2 procenta hlasů, kolegyni v čele strany Claudii Rothovou podpořilo dokonce 82,7 procenta z bezmála 800 delegátů.)
NĚMEC I TUREK
„Myslím, že jsem stejně turecký jako německý,“ uvedl Özdemir, který je považován za představitele levého křídla strany. Komentátoři označují charismatického a obratného řečníka více za pragmatika než za zapáleného ekologa. Politicky se zaměřuje na německo-turecké vztahy, imigrační strategii a zahraniční politiku.
„Chci, abychom žili ve společnosti, v níž každý dostane stejnou šanci – bez ohledu na to, odkud pochází,“ zdůraznil nový šéf Zelených. Ve zjevné narážce na to, jak mu záleží na zlepšení života německých Turků. V nejlidnatější zemi západní Evropy dle vládních údajů žije patnáct milionů imigrantů a jejich potomků. Velká část – i když se již narodila v Německu – nemá kvůli přísnému přistěhovaleckému zákonu německé občanství. Turecká menšina čítá zhruba 2,5 milionu lidí (z 82 milionů obyvatel Německa), ale právo volit má z nich pouze 800 tisíc. Sám Özdemir občanství dostal až v osmnácti letech.
V posledních německých parlamentních volbách v roce 2005 tři čtvrtiny Turků hlasovaly pro sociální demokracii a jen 9,2 procenta volilo Zelené. Strana doufá, že nový předseda přiláká voliče tureckého původu a příští rok se Zelení jako jeden z koaličních partnerů zase vrátí do spolkové vlády.
PŘEDSEDA BEZ KŘESLA
Paradoxní je, že pokud Zelení ve volbách uspějí (lídry na kandidátce budou zkušení politici s vládní zkušeností Jürgen Trittin a Renate Künastová), jejich předseda v Bundestagu pravděpodobně nezasedne. Nedostal se totiž – kvůli svým pragmatickým postojům k uhelným elektrárnám a vyslání německých vojáků na zahraniční mise – na volitelné místo na „zelené“ kandidátce. Některé komentáře také upozorňují, že oslava nového spolupředsedy německých Zelených tureckými médii nepostrádá jisté pikantnosti. Kvůli jeho kritice vlády v Ankaře ho totiž hlavně nacionalisticky laděný tisk v Turecku dříve cupoval na kousky. Také Özdemirův vztah s turecky psanými a hovořícími médii v Německu byl často značně napjatý. Evropskému vydání listu Hürriyet zelený politik opakovaně vyčítal štvavé kampaně nebo hrubé falšování a zkreslování faktů. Části turecké komunity v Německu permanentně Özdemira označovaly za „vlastizrádce“. Za někoho, kdo „kálí do vlastního hnízda“. Dostával i výhrůžné dopisy. Özdemirovi rodiče se přistěhovali do Německa za prací před půl stoletím, sám se narodil 21. prosince 1965 v Bad Urachu v jihoněmeckém Bádensku-Württembersku. Özdemir absolvoval sociologii v Reutlingenu a vstoupil do Strany zelených již v roce 1981 a po partajní činnosti na zemské úrovni byl v roce 1994 zvolen poslancem německého parlamentu. Před šesti lety se pak poroučel ze spolkové politiky kvůli aféře s bonusovými mílemi za letenky, ale obratem uspěl ve volbách do Evropského parlamentu (2004) za Spojenectví 90/Zelení. V Bruselu působil poslední čtyři roky. Özdemir je ženatý s německo-argentinskou novinářkou Piou Castrovou, mají jednu dceru.
