Nový šéf britské Labouristické strany Jeremy Corbyn proti své vůli pomáhá vládnoucím konzervativcům
Jeremy kdo? Tak se může ptát každý, kdo v srpnu vyloženě nesledoval zdánlivě nudný boj o to, kdo v nejbližší budoucnosti povede v britském parlamentu zdecimovanou opoziční Labour Party. Jeremy Corbyn, zní odpověď, muž, jenž do Westminsterského paláce na Temži chodí už dvaatřicet let, aniž by si ho někdo všiml. Tak dlouho je poslancem za londýnskou čtvrť North Islington; za tu dobu bylo až donedávna jeho největším kariérním úspěchem, že ho opakovaně vyhlásili nositelem „nejlepšího parlamentního plnovousu“.
Shoda okolností z něho prakticky přes noc udělala vůdce opozice, když na začátku září v partajním hlasování rozmetal klubko tří protikandidátů, z toho dvou někdejších kabinetních ministrů. To, co mělo být jejich trumfem, tedy účast na labouristické vládě a loajalita vůči volebně nejúspěšnějšímu labouristovi historie, bývalému ministerskému předsedovi Tonymu Blairovi, nakonec nahrálo do karet právě novému bossovi.
Levicový staromilec
Šestašedesátiletý Corbyn totiž není žádný rekonstruovaný novolevičák, který by přijal neoliberální světonázor a v jaguáru jezdil na schůzky s finančníky ze City. Právě naopak: to, co ho vyneslo do čela strany, byla kombinace jakéhosi levicového staromilství s odporem k ekonomické realitě. Týmž odporem, jemuž v Řecku dává tvář vládní partaj Syriza a ve Španělsku dosud převážně mimoparlamentní strana Podemos.
Corbyn se trefil této náladě do noty. V bleskové kampani (kandidaturu na stranického šéfa oznámil až na konci července) se dal dohromady s tradičními spojenci labouristů, odborovými organizacemi. Právě jejich členové nejvíc nesnášeli Blairovu centristickou linii, jíž se vedení strany drželo posledních dvacet let. A najednou byli celí lační pomoci chlapíkovi, který se s nimi bavil tak, jak byli dříve zvyklí: za jejich finanční pomoc v kampani jim slíbil leccos z toho, co slíbit chtěli.
A není toho málo. Konec rozpočtové střídmosti, již se smíšeným úspěchem praktikuje současná konzervativní vláda ministerského předsedy Davida Camerona, je samozřejmostí, stejně jako ochrana práv zaměstnanců (pokud by Cameron v Bruselu dojednal pro Británii výjimku z evropského práva v tom smyslu, hrozil Corbyn, že bude před referendem agitovat za vystoupení z Unie). Nepřipustil by plánovanou částečnou privatizaci státního systému zdravotní péče a zrušil by školné na státních vysokých školách, jež zavedl právě Blair. Naopak, založil by Národní školní službu, jež by strukturu zdravotnického systému kopírovala. Znárodnil by železnice a firmy zajišťující komunální služby; v oblastech s nákladným bydlením by zavedl limity výše nájemného; centrální banku by nechal tisknout peníze za účelem financování výstavby levného bydlení a velkých infrastrukturních projektů. Odborářům to muselo znít jako pohádka.
A také to pohádka je, tvrdí ekonomové.
Pětapadesát předních ekonomů podepsalo dopis otištěný v deníku Financial Times, v němž vysvětlují, proč by realizace Corbynových plánů Británii zanedlouho ožebračila. Corbynovi lidé vzápětí sestrojili jinou petici, která tvrdí opak; i tu podepsala řada zvučných jmen současné britské ekonomie. Na otázku, jak to všechno stát zaplatí, uvedl Corbyn jeden ze svých doposud nečetných konkrétních ekonomických nápadů: použije na to zhruba 93 miliard liber, jimiž Británie dnes podporuje velké firmy (viz graf).
Ohledně zahraničí je to ještě horší. Corbyn si nepřeje vojenský zásah proti Islámskému státu v Sýrii ani podepsání transatlantické dohody o volném obchodu. Naopak, je pro vystoupení Británie z NATO, a dokonce pro zrušení tamního systému protijaderné obrany Trident. To už je opravdu hodně daleko.
Kromě toho také omlouvá palestinský terorismus a Putinovu expanzivnost; žádná legrace. Rozhádaná opozice
Jestliže se však tohle všechno jisté části Labour Party velmi zamlouvá, neznamená to ještě, že jejich nový šéf má dostatek soudnosti alespoň v běžném politickém fungování.
Řekl například během kampaně, že v referendu o účasti v EU odmítne podpořit Cameronovu agitaci za setrvání statu quo – a ještě týž den se nechal slyšet, že rozhodně nebude agitovat za vystoupení. Znamená to, že na věc nemá názor? Na to nejsou Britové zvyklí.
Jindy Corbyn – už po svém zvolení – odmítl coby přesvědčený republikán zpívat při oficiální příležitosti hymnu, v níž se praví, že Bůh má chránit královnu. Protože to bylo u příležitosti připomenutí památky padlých britských vojáků a vysílala to televize, Britům se to pramálo líbilo – a Corbyn musel slíbit, že napříště zpívat bude.
To jsou všechno detaily, ale co je důležité, ještě hůře se mu vedlo při sestavování stínového kabinetu. Nejméně čtyři prominentní labouristé pod ním odmítli sloužit kvůli zásadním ekonomickým neshodám. Znamená to tedy s největší pravděpodobností, že v nejbližší budoucnosti budou labouristé vést svůj klíčový politický boj především mezi sebou o směřování své partaje. Pro vládnoucí konzervativce to znamená, že budou mít proti sobě velmi slabou, rozhádanou opozici.
Pokud proto Corbyn v čele labouristů vydrží, lze již dnes se slušnou dávkou jistoty tipovat, že David Cameron má bydlení v Downing Street předplaceno ještě na deset let. Otázka ovšem je, jestli JC skutečně vydrží. Matthew Parris, sám někdejší člen týmu Margaret Thatcherové, poslanec a později novinář a spisovatel, odhaduje, že Corbyn situaci ustojí pouze několik týdnů, maximálně měsíců. Labouristům by to patrně prospělo.
Matthew Parris, sám někdejší člen týmu Margaret Thatcherové, poslanec a později novinář a spisovatel, odhaduje, že Corbyn situaci ustojí pouze několik týdnů, maximálně měsíců. Kolik stojí Brity velký byznys Profesor ekonomie z York University Kevin Farnsworth si dal tu práci a spočítal, kolik britská státní kasa v roce 2013 vydala na daňové úlevy pro velké firmy, na subvence a granty, o kolik přeplatila státní zakázky – a vyšla mu pěkná kulaťoučká sumička 93 miliard liber. Ve výpočtech nezohledňuje asi 35 miliard liber, jež vláda vydala na záchranu tamních bank v letech 2008 až 2009.
Daňové úlevy 44 miliard liber Korporátní sektor je příjemcem celkem 27 druhů značných daňových úlev. Největší úlevy využívaly firmy, které si mohly odepsat miliardy liber vynaložených na pořízení strojů a dalšího technického vybavení. Výrazné úlevy pomáhaly také soukromým investicím a stavebnictví.
Přeplacené státní zakázky 15 miliard liber Farnsworth spočítal, že z celkových 238 miliard, jež v roce 2013 britská vláda vydala na státní zakázky, vynaložila 15 miliard zbytečně. Maximální využití každé utracené libry tak nemusí být vždy prioritou číslo jedna.
Skryté subvence dopravy 15 miliard liber Na rozdíl od všech řidičů, kteří platí za benzin natvrdo ze svých zdrojů spotřebitelskou daň, letecké společnosti svoje palivo kupují bez daně – což samo o sobě stát stojí 8,5 miliardy liber ročně. I železniční dopravci mají na daň z nákupu paliva razantně sníženou sazbu.
Přímé subvence a granty 14,5 miliardy Do této položky spadají například subvence poskytnuté zbrojovkám nebo investiční pobídky pro zahraniční firmy.
Skryté subvence 4 miliardy liber Tradičně velkým příjemcem nepřímých státních subvencí je energetický sektor. Například jen demontáž jaderných elektráren stála v roce 2013 poddané Jejího Veličenstva 2,3 miliardy liber.
Pojišťovací, právní a konzultační služby 0,5 miliardy liber Některé firmy o těchto službách tvrdí, že jsou podmínkou fungování jejich byznysu, protože je jejich zahraniční partneři přímo vyžadují. Zdroje: Kevin Farnsworth, The Guardian
Jak britská státní kasa bere a dává Od roku 2006 je pravidlem, že stát celkově do velkého byznysu vloží více peněz, než kolik z něho dostane zpět (v miliardách liber)
O kolik firmy přijdou Firemní daň v Británii vyjádřena jako procentuální podíl na celkovém čistém zisku celého korporátního sektoru
Firemní daň ve vyspělých zemích Pokud není ve hře nic jiného, zaplatí britské firmy poloviční daň ze zisku ve srovnání s firmami americkými (v procentech hrubého zisku)
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
