Dění v Sýrii už nebudí optimismus v nikom. Režim prezidenta Bašára Asada dál vzdoruje povstání opozičních sil, lidé umírají po stovkách a vojenské úspěchy se přelévají z jedné strany na druhou. Čím dál hlasitěji znějí úvahy o vojenské intervenci mezinárodních sil. Americký prezident Barack Obama přišel s dosud asi nejostřejším vyjádřením, když řekl, že „červená linie“ bude překročena, pokud Západ zaznamená v zemi výrazný pohyb nebo použití chemických zbraní.
K činu je ovšem stále daleko. A prakticky všichni světoví komentátoři se shodují na tom, že syrský konflikt nemá snadné řešení. Bude dlouhý a krvavý.
The Washington Post: Amerika musí přidat
Syrský pád do agonie občanské války stál 18 tisíc životů. Zprvu roztříštěná opozice nyní vede pouliční válku v důležitých městech včetně Damašku a Aleppa. V posledních měsících ministryně zahraničí Hillary Clintonová slibovala, že USA budou podporovat syrskou opozici nesmrtícími prostředky, například komunikační technikou. Komunikační prostředky jsou důležité. Kromě jiných věcí pomáhají opozici vést proti Asadovi informační válku, dokumentovat zvěrstva a šířit propagandu. Tato pomoc ale plyne pomalu. Syrští aktivisté jsou zklamaní z toho, jak málo vybavení dosud dorazilo navzdory slibům Clintonové investovat do pomoci 25 milionů dolarů. V reakci na to její ministerstvo ujistilo, že dalších 900 kusů vybavení už je na cestě. Poskytnout komunikační technologie je ovšem jen minimální a neadekvátní reakcí. Více než
rok prezident Obama ujišťuje, že Asad musí padnout. Amerika by se měla postavit do čela pomoci a umožnit opozici porazit Asadovy tanky a letadla. Čím déle bude válka trvat, tím vyšší budou náklady pro civilisty i regionální stabilitu. V pondělí prezident Obama konstatoval zjevné: „Pravděpodobnost hladkého přistání je velmi malá.“ Právě proto musejí USA
překonat logistické i politické překážky, které leží na cestě pomoci rebelům. Dále prezident v pondělí varoval Sýrii před
užitím vražedného arzenálu chemických zbraní. To je velmi trefné sdělení.
The Guardian: Válka bude dlouhá
Některé války nekončí. Ruská vojska – carská, bolševická i postsovětská – bojují na severním Kavkazu dobrá tři století. Nakolik tedy můžeme být přesvědčeni o tom, že občanská válka v Sýrii, zemi rozpolcené prastarými rivalitami, definitivně skončí odstavením Bašára Asada? Bitva, která se odehrává v Aleppu, je názorným příkladem. Druhé největší syrské město je klíčové a jeho dobytí by se mělo stát vytouženým bodem obratu v konfliktu. V praxi se ale ukazuje, že toto přesvědčení stojí na vodě. Asadův režim drží západní část města, milice Syrské svobodné armády (FSA) východ. Boje se pro rebely nevyvíjejí dobře. Jak sami přiznávají, jejich přítomnost vadí velké části obyvatel města. Nejsou vnímáni jako osvoboditelé, ale jako poslové budoucího děsivého utrpení. FSA se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Je špatně vybavena na to, aby sestřelovala Asadova letadla, ale dost dobře viditelná na to, aby přitahovala jejich bomby. Aleppští pak viní FSA za vojenské operace ve městě spíše než Damašek za jeho brutální metody. V takové situaci nemůže před ozbrojenými rebely ležet jiná než dlouhá a hořká cesta. Možnosti Asadova režimu jsou přitom široké. Jednou z nich je udělat ze Sýrie Libanon. Asad stáhl své jednotky z kurdských částí Sýrie a Turecko tvrdí, že pozval na scénu Kurdskou stranu pracujících (PKK). Asad tak dělá, co může, aby vyprovokoval Turky k zásahu. Možností, jak šířit chaos přes syrské hranice, je nespočet, a to ještě do hry nevstoupily íránské revoluční gardy a Hizballáh, dvě nejsilnější zahraniční zbraně v Asadově arzenálu.
Frankfurter Allgemeine Zeitung: Obamova linie
Od počátku syrského povstání opakovala americká vláda znovu a znovu: Situaci v Sýrii nelze porovnávat s Libyí, v níž NATO po počátečním váhání Washingtonu nakonec vojensky zasáhlo. Tehdejší ministr obrany prohlásil, že Amerika nemá v severní Africe na rozdíl od Blízkého východu a Perského zálivu žádné strategické zájmy. Také politika USA vůči Sýrii byla dosud zdrženlivá, i když vláda se postupně víc a víc přiklání na stranu povstalců. Tuto zdrženlivost ovšem trochu podkopalo poslední vyjádření prezidenta Obamy: Pokud by se ve větší míře v Sýrii hýbalo s chemickými zbraněmi, bude překročena „červená linie“. Pokud by Asad skutečně použil proti opozici chemické zbraně, nepochybně by konflikt dosáhl nových hrozivých rozměrů. Stejné by to bylo, pokud by se zbraně hromadného ničení dostaly do „špatných rukou“. Tyto náznaky, stejně jako ruské varování před tím, aby Západ postupoval na vlastní pěst, ukazují, čím syrská občanská válka už dávno není: vnitřní syrskou záležitostí. Je to konflikt regionálního i mezinárodního dosahu s mnoha aktéry mnohých zájmů. Vlny násilí a odplat ještě dlouho neopadnou bez ohledu na to, kdy Asad padne. Nechuť otevřeně vojensky zasáhnout je dobře podložená. To, že Obama nyní hrozí intervencí, dokazuje, za jak nebezpečnou současnou situaci považuje.
