Trh rozhodil zažité představy o rovnovážném kursu
Není asi v české ekonomice těchto dní živějšího tématu, než je kurs koruny. Není divu. Zhruba čtrnáctiprocentní nominální posílení měny za rok je už pořádná dávka, kterou každý nerozkouše. Marné pokusy centrální banky přivést obchodníky na devizovém trhu k rozumu se minuly účinkem. I když poslední významný komentář guvernéra Zdeňka Tůmy o nafouklé bublině, která jednou praskne, možná přispěl ke stabilizaci a už více než týden zůstává kurs poměrně stabilní. Nicméně čeští průmyslníci ho stále öznačují za zničující. Ani poslední pokus ČNB v podobě snížení sazeb úsměvy na tvářích nevykouzlil.
Jenže po volání exportérů o pomoc se mezi ekonomy začaly objevovat i hlasy argumentující tím, že koruna s přibližováním k Evropské měnové unii bude razantně posilovat, ať se nám to líbí, nebo ne. Když se nad problémem zamyslíme, nejspíše zjistíme, že pravdu mají obě strany. Rychlost zpevňování měny neodpovídá možnostem české ekonomiky ve zvyšování produktivity práce a může mít devastující účinek na řadu podniků i celých odvětví. Přináší ztráty, krachy a růst nezaměstnanosti.
Na druhé straně, když před jedenácti lety rozhodovala vláda a centrální banka o nastavení startovního měnového kursu pro zavedení směnitelnosti koruny, byla možná ke komfortu finančních ředitelů českých podniků a k zaměstnanosti opravdu až příliš shovívavá. Kursový polštář, na němž spočívaly netransformovatelné podniky po řadu let, se jednou vyfouknout musel. Mysleli jsme, že se to stalo už dávno. Že zhruba před pěti lety při stabilizaci, která nastala po měnové krizi v roce 1997, se kurs dotáhl na svou skutečně rovnovážnou úroveň. Posuzováno samozřejmě z hlediska fundamentálních ukazatelů, nikoli z pohledu mladých mužů sedících u terminálů na FOREX. Těm jsou fundamentální ukazatele už z principu jejich činnosti vcelku ukradeny. Tito muži před pár měsíci použili selský rozum a silně rozhodili naše akademické představy o rovnovážném kursu. Úvaha to nebyla složitá. V České republice se privatizuje a ceny jsou dobré. Pozemky a pracovní síla je za babku a tak se ženou i přímé investice a nezdá se, že by si to investoři chtěli rozmyslet. Tak proč nejít do toho. Od října posílila česká měna o čtyři koruny na euru.
Můžeme dnes říkat, že nafoukli bublinu, která splaskne. Může se zpomalit příliv investic, pokud oživení v Evropě nebude rychlé. Může se změnit sentiment na trhu, mohou se prosadit i kroky centrální banky, která - jak například upozorňuje Mojmír Hampl z České spořitelny - bude mít nyní po překvapivém snížení úrokových sazeb intervence o polovinu levnější a tudíž je bude moci provádět v daleko větším rozsahu než doposud. A podnikům se uleví.
Nebo také ne, a splní se prognóza Pavla Kohouta ze společnosti PPF. Jeho opravdu dramatickou vizí publikovanou v týdeníku Ekonom by se mohli strašit všichni čeští ředitelé lépe než agenty SPOK. Představa, že koruna bude po dalších deset let posilovat o osm procent ročně, podobně jako marka vůči dolaru v sedmdesátých letech, a v roce 2013 čeká Českou republiku vstup do měnové unie s kursem patnáct korun za euro je opravdu vyhlídka, s níž se hodně špatně usíná.
Můžeme si samozřejmě říci, že to je nesmysl. Každopádně bychom se však mohli vrátit alespoň trochu k akademickým úvahám. Například jak velký podíl českých podniků je opravdu silně závislý na vývoji kursu a proč. Například Nová huť tratí na kursu sto milionů za kvartál. Odhady ztrát z přezaměstnanosti o tři tisíce lidí však dosahují částky miliardy korun za rok. Úvahy vedou potom i k produktivitě práce. Je pro nás únosné zvyšovat ji stále poměrně skromným tempem? Musíme snížit zaměstnanost v podnicích a tomuto požadavku přizpůsobit i pracovní zákonodárství? A jak je to vlastně doopravdy s českou produktivitou práce? Jsme opravdu tak hluboko pod úrovní unie? Stali jsme se přece subdodavatelskou ekonomikou a zisky jsou velmi často realizovány mimo území republiky. To může vykazovaná čísla dost zkreslovat. Nakonec se můžeme ptát, proč měny třeba Maďarska - neřku-li Slovinska - mají kurs blíže paritě kupní síly, tedy jsou relativně silnější, když o vyšší produktivitě lze sotva hovořit.
Odpovědi na tyto otázky se budou hledat těžko. Jsou ale důležité pro budoucí zaměření hospodářské politiky vlády. Pro její vztah k fiskálním reformám, k daňové politice a nakonec i pro hledání optimálního mixu vládní hospodářské politiky s měnovou politikou ČNB. Šéfům podniků lze potom vzkázat jediné: život je boj o přežití. A to za jakéhokoli kursu.
